Dětství v Římě: panenky, rákoska a život na prodej

Otec odjel do Alexandrie. Syn zůstal doma a rozhodl se, že mu to nedaruje.

Jmenoval se Theón a svou nespokojenost sepsal do dopisu. Otci vyčetl, že ho nevzal s sebou, a přešel k výhrůžkám: nebude mu psát, nebude s ním mluvit, nebude ho zdravit. Pokud si pro něj otec nepošle, přestane také jíst a pít. Nakonec mu ovšem podle dopisových zvyklostí popřál zdraví.

Tenhle malý rodinný konflikt se odehrál přibližně ve druhém nebo třetím století našeho letopočtu. Řecky psaný dopis se dochoval mezi papyry z egyptského Oxyrhynchu, města tehdy náležejícího k římské říši. Dnes ho uchovávají oxfordské Bodleian Libraries. Theónův přesný věk neznáme, ale jeho rozhořčení žádný složitý překlad nepotřebuje. Táta někam jel. Jeho nevzal. A to se prostě nedělá.

Na chvíli máme před sebou dítě, kterému docela dobře rozumíme. Ne budoucího vojevůdce, ne příklad z právnické příručky, ale uraženého kluka, který zkouší, jestli rodiče přesvědčí dostatečně důrazným protestem.

Jenže právě takový dopis představuje výjimečné okno do minulosti. Theón uměl psát, měl čím a zjevně považoval za možné otci odporovat. O jeho světě nám to říká hodně. O dětství všech ostatních obyvatel říše podstatně méně.

Při představě římského dítěte se snadno vybaví chlapec v krátké tunice, který se učí latinsky a jednou se stane občanem v bílé tóze. Dochované prameny ale ukazují také děti pracující v dílnách a děti, jejichž jména se objevují v dokumentech proto, že patřily někomu jinému. Výzkum římského Egypta například sleduje vedle potomků majetných rodin také svobodné a zotročené učně.

Nemá proto smysl hledat jediný návod nazvaný „Jak vypadal život římského dítěte“. V následujících příbězích se budeme pohybovat především v prvních staletích císařství. Vedle samotné Itálie nahlédneme do římského Egypta a Británie. Právě rozdíly mezi jednotlivými prostředími nám pomohou vyhnout se představě, že všechny děti procházely stejným dětstvím.

Navíc je tu potíž s vypravěči. Velkou část literárních svědectví zanechali vzdělaní dospělí muži. Často popisovali, jak by se dítě mělo chovat, nikoli jak skutečně prožívalo svůj den. Historici proto jejich texty porovnávají s dopisy, smlouvami, náhrobky a archeologickými nálezy. Teprve dohromady začínají promlouvat i lidé, kteří se do velkých dějin obvykle nevešli.

Možná jste už slyšeli následující příběh: novorozenec ležel na zemi před otcem. Když ho otec zvedl, přijal ho do rodiny. Pokud ho nezvedl, dítě čekala smrt nebo odložení.

Je to působivá scéna. Problém je, že jako obecně platný římský obřad není bezpečně doložená.

Historik Brent D. Shaw ukázal, že běžně opakovaný výklad vznikal mimo jiné doslovným čtením latinských obratů, které mohly označovat přijetí či výchovu dítěte, nikoli nutně jeho fyzické zvednutí ze země. Existenci takového jednotného rituálu zpochybnil. Do populárního vyprávění se ale scéna hodí natolik dobře, že žije dál.

To neznamená, že římský otec neměl mimořádnou moc. Právní institut patria potestas skutečně podřizoval potomky otcovské autoritě. A nešlo jen o malé děti. Dospělý syn mohl zůstávat pod mocí svého otce i tehdy, když už měl vlastní potomky. Samotné dospívání tedy automaticky nepřinášelo právní samostatnost.

Je ovšem rozdíl mezi doloženou právní institucí a představou, že každá římská rodina při porodu sehrála stejnou dramatickou scénu. Skutečné nebezpečí pro některé novorozence bohužel žádný takový obřad nepotřebovalo.

Odkládání dětí v římském světě doloženo je. Nešlo přitom výhradně o děti těžce nemocné nebo narozené mimo manželství. Historik W. V. Harris upozorňuje, že se týkalo také životaschopných novorozenců a představovalo jeden ze způsobů, jak rodiny omezovaly počet potomků.

Odložené dítě mohlo zemřít. Mohlo ho ale také někdo najít a ujmout se ho. Právě v tom okamžiku je snadné představit si šťastný konec: nový domov, laskaví náhradní rodiče, zachráněný život.

Jenže přežití nemuselo znamenat svobodu. Nalezenec mohl být vychováván jako otrok nebo se ocitnout v postavení, které se otroctví prakticky podobalo. Člověk, který dítě nakrmil, v něm mohl vidět také budoucí pracovní sílu.

Ani doboví obyvatelé přitom nepřijímali odkládání dětí jednomyslně. Existovaly proti němu náboženské a filozofické výhrady. Obraz společnosti, ve které všichni bez emocí souhlasili se stejnými praktikami, by byl stejně nepřesný jako představa všeobecně bezpečného dětství.

Pro dítě tak mohly nastat dvě různé otázky. Nejprve zda vůbec přežije. A potom v jakém postavení bude žít.

Rodina vás mohla chtít a pečovat o vás, přesto prostředí, v němž jste vyrůstali, představovalo zásadní rozdíl.

Výzkum dětských kosterních pozůstatků z římské Británie ukazuje, že zdravotní zkušenosti nebyly stejné ve městech a na venkově. Studie zahrnující přes dvanáct set nedospělých jedinců z více než dvaceti lokalit upozorňuje na odlišné podmínky a na zátěž, kterou mohlo přinášet městské prostředí. Z jedné oblasti nebo jednoho pohřebiště proto nelze jednoduše odvodit život všech římských dětí.

Právě tady bývá populární historie sváděna k příliš snadným závěrům. Vezme jedno číslo o úmrtnosti a udělá z něj zkušenost každé rodiny. Nebo z častého setkávání se smrtí vyvodí, že rodiče své děti tolik nemilovali.

Takový závěr ovšem není samozřejmý. Jeden z nejsilnějších dochovaných příběhů o římské rodině, ke kterému se ještě dostaneme, ukazuje právě opak.

Naštěstí po dětech nezůstaly jen právní dokumenty a hroby. Zůstaly také hračky.

Reading Museum uchovává kostěnou panenku nalezenou v římském Silchesteru v Británii. Měla pohyblivé paže; dochovala se jen jedna. Nejde o vzdálený symbol dětství, ale o předmět, který měl být brán do rukou, přemisťován a zapojován do hry.

Panenky se vyráběly z různých materiálů. Vedle kostěných a dražších slonovinových existovaly také dřevěné, hliněné nebo látkové. Některé dostávaly oblečení a ozdoby. Archeologický nález proto nemusí zachycovat běžnou výbavu každé rodiny: nákladná panenka vypovídá o jiných možnostech než jednoduchá hračka z hadříků.

Ke hře ale nebyla potřeba propracovaná figurka. Někdy stačily ořechy.

Na římském dětském sarkofágu z druhého století, který dnes uchovává vídeňské Kunsthistorisches Museum, jsou děti při hrách s ořechy. Muzeum jednotlivé scény vykládá jako hádání jejich počtu a hru založenou na házení. Dvě další postavy se přou.

Právě ten spor je snad nejlidštější detail celého výjevu. Do kamene se nedostala pouze hra, ale také její společenské pokračování: někdo zřejmě nebyl spokojený s tím, jak probíhala.

Římské dětství tedy nebylo jen čekáním na práci nebo manželství. Mělo vlastní předměty, zábavu i malé konflikty, jejichž přesný důvod už neznáme, ale jejich podobu dokážeme poznat.

Další dítě po sobě zanechalo něco méně zábavného: školní cvičení.

V Britské knihovně se dochovala vosková tabulka z Egypta druhého století našeho letopočtu. Nahoře jsou dva řádky napsané učitelem. Pod nimi se žák pokoušel text opsat.

Výsledek má své nedostatky. Na začátku opakovaně chybí písmeno, část zápisu přetéká přes okraj a poslední řádek je namačkaný, protože se pisateli nedostávalo místa.

Učitelův vzor a dětský pokus tak leží vedle sebe i po přibližně osmnácti stoletích. Nevíme, zda dítě pospíchalo, bylo unavené, nebo mu úkol prostě nešel. Dochovaná tabulka nám dovoluje vidět chyby, nikoli číst jeho myšlenky.

Vosková tabulka měla praktickou výhodu: dala se používat opakovaně. Písmena se vyrývala špičatým koncem pisátka, zatímco druhý, zploštělý konec pomáhal při opravování a uhlazování povrchu.

A ještě drobnost: cvičení je řecké. Žít v římské říši neznamenalo, že se všechny děti všude učily latinsky. Právě egyptský nález připomíná, jak snadno si pod slovem „římský“ představujeme jednotnější svět, než jaký skutečně existoval.

Dochované školní texty neobsahují pouze opisování jednotlivých písmen. Badatelka Eleanor Dickeyová zkoumá také antické výukové dialogy, které pomáhaly řecky mluvícím lidem osvojovat si latinu. Zachycují každodenní situace a umožňují rekonstruovat některé postupy tehdejšího vyučování.

Školní práce zahrnovala předčítání, opakování, zapamatování a kontakt s učitelem. Žáci přitom nemuseli všichni postupovat stejným tempem a dělat ve stejný okamžik totéž.

Je lákavé přeložit si tento svět do dnešních kategorií: první stupeň, druhý stupeň, střední škola. Takové schéma ovšem snadno vytvoří dojem jednotné cesty, kterou procházelo každé dítě.

Papyry z římského Egypta ukazují jiný obraz. Zatímco některým chlapcům rodinné postavení otevíralo přístup k dalšímu vzdělávání a společenským institucím, jiní začínali pracovat ještě před dospíváním. Rozdíl nebyl jen v tom, kdo má lepší paměť nebo hezčí rukopis.

U dochovaného školního úkolu si proto můžeme všimnout ještě něčeho vedle chyb: jeho autor vůbec dostal příležitost být žákem.

K antické škole se často automaticky přidává přísný učitel a tělesné tresty. Že se používaly, není potřeba zastírat. Bylo by ale zavádějící tvrdit, že je všichni vzdělaní Římané považovali za nejlepší způsob, jak dostat dítěti vědomosti do hlavy.

Řečník a učitel Quintilianus proti bití žáků výslovně vystupoval. Upozorňoval na jeho ponižující povahu i na to, že trest může nahrazovat nedostatečnou práci učitele. Všímal si také rozdílů mezi dětmi: jedno povzbudí pochvala, jiné soutěž, další může strach ochromit. Připouštěl potřebu odpočinku a hry.

Nešlo přitom o moderní program rovných práv všech dětí. Quintilianovo uvažování vycházelo ze společnosti, která ostře rozlišovala svobodné a otroky; při odmítání trestu pro svobodného chlapce používal i právě tento statusový rozdíl.

Jeho text také není důkazem, že se podle něj chovala každá škola. Dokládá něco jiného: i ve starověku existovala debata o tom, zda dítě naučíte víc trpělivostí, nebo strachem.

Obraz římského učitele jako člověka, který uměl pouze přikázat a udeřit, by byl pohodlný. Ale ne úplný.

Vedle školních cvičení se dochovaly také učňovské smlouvy.

Jeden egyptský dokument z roku 70 našeho letopočtu zachycuje otce jménem Ophelas, který žádal o zapsání svého nezletilého syna Pakhoida mezi učně v tkalcovství. Náhle před sebou nemáme obecnou větu, že „děti dříve pracovaly“, ale konkrétní rodinné rozhodnutí zachycené úředním zápisem.

Výzkum učňovských smluv z římského Egypta přitom odhaluje zajímavou podobnost: řemeslu se učily svobodné i zotročené děti. Mohly vykonávat srovnatelné úkoly a podmínky jejich výcviku se zaznamenávaly podobným smluvním způsobem.

Na první pohled by proto mohly dvě děti u stejného řemesla působit jako spolužáci. Jenže podobnost pracovní náplně neodstraňovala rozdíl mezi jejich právním postavením. Jedno se učilo profesi jako svobodný člověk. Druhé zůstávalo něčím majetkem.

Učení řemeslu tak nelze jednoduše označit ani za idylickou přípravu na život, ani ve všech případech za totéž co otroctví. Mohlo rozšiřovat dovednosti a budoucí možnosti. Současně bylo součástí světa, ve kterém se práce dětí očekávala a jejich postavení určovali dospělí.

Znalost řemesla byla cenná. Sama o sobě ale nedokázala zrušit hranici mezi svobodou a nesvobodou.

Zotročené dítě nemuselo být odloženým nalezencem ani zajatcem z války. Do otroctví se také rodilo. Římské právo běžně spojovalo nesvobodné postavení dítěte s nesvobodným postavením matky.

Novější výzkum papyrů upozorňuje na další problém: o těchto dětech se dozvídáme hlavně z dokumentů lidí, kteří je vlastnili, kupovali, prodávali nebo organizovali jejich práci. Vlastní vyprávění zotročeného dítěte v těchto pramenech nemáme. Jeho zkušenost proto musíme rekonstruovat z textů, jejichž pisatele často zajímalo něco úplně jiného než jeho pocity.

V tom spočívá jeden z nejtvrdších rozdílů oproti Theónovu dopisu z úvodu. Theón mohl vyjádřit, co chce, a pokusit se přesvědčit otce. U jiných dětí známe především to, co s nimi zamýšleli udělat dospělí.

Výuka nebo získání odborné dovednosti přitom nemusely být opakem nesvobody. Zotročené dítě mohlo být učněm právě proto, že se jeho budoucí práce měla stát hodnotnější. Podobná smlouva jako u svobodného učně mu nezaručovala podobnou budoucnost.

O rozdílných podmínkách života v otroctví jsme podrobněji psali v článku Skutečný život otroků v Římě, který vám Hollywood zatajil. U dětí je však tento rozdíl obzvlášť patrný: o svém postavení nerozhodovaly, přesto jim od začátku určovalo, jaké možnosti budou mít.

Dospívání v římském světě také nemělo jedinou hranici, po jejímž překročení se dítě ve všech ohledech změnilo v samostatného dospělého.

U dívek představovalo dvanáct let právní minimum pro uzavření řádného manželství. Tohle číslo je natolik nápadné, že snadno zastíní všechno ostatní. Jenže právní hranice není totéž co obvyklý věk skutečné svatby.

Dochované příběhy velmi mladých nevěst, zejména z významných rodin, nelze automaticky vztahovat na celou populaci. Historici při zkoumání věku při prvním sňatku řeší rozdíly mezi společenskými vrstvami i oblastmi a také to, jak reprezentativní vůbec jsou dochované nápisy a literární zprávy.

Přesto mohla být pro dívku připravovaná svatba zásadním předělem. Rozhodování rodiny o jejím budoucím manželství se mohlo odehrávat ve věku, který dnes jednoznačně považujeme za dětský. Podrobněji jsme tento rozpor rozebrali v článku Skutečný život Římanek: nevěsty ve dvanácti, majetek i rozvod.

Ani chlapcovo dospívání ovšem samo o sobě neznamenalo konec otcovské moci. Dnešní představa jednoho data, od něhož člověk plně rozhoduje sám za sebe, se na římské rodinné právo přenáší obtížně.

Dětství tak mohlo končit v různých směrech různě. Někdo už pracoval, ale zůstával závislý na rodičích. Jiná rodina připravovala svatbu své velmi mladé dcery. A pro zotročeného člověka nepřinášelo samotné dospívání svobodu vůbec.

Na začátku druhého století napsal Plinius mladší dopis o smrti mladší dcery svého přítele Fundana.

Dívka byla zasnoubená a svatba se připravovala. Plinius ji líčí jako laskavou, zvídavou a milovanou. Vzpomíná, jak se věšela otci kolem krku, jak měla ráda své chůvy a učitele i jak se věnovala čtení.

Pak přichází detail, který nepotřebuje žádné vysvětlení římských institucí: otec nechal peníze určené na svatební oblečení a ozdoby použít na potřeby pohřbu.

Pliniův dopis samozřejmě není nezprostředkovaným záznamem soukromých emocí. Je to pečlivě napsaný literární text a portrét dcery odpovídá představě obdivuhodné mladé dívky.

Přesto v něm vidíme něco, co se do obrazu bezcitné antiky nevejde: zničeného otce, otřesenou domácnost a přítele, který přemýšlí, jak pozůstalému vůbec nabídnout útěchu.

Častější setkávání se smrtí není důkazem menší lásky. A tento konkrétní příběh rozhodně neukazuje rodiče, kterým by na dítěti nezáleželo.

Když vedle sebe položíme dochované prameny, vznikne zvláštní obraz.

Máme rozčileného chlapce, který chce za otcem. Školní úkol s chybami. Panenku s pohyblivou rukou. Děti hádající se při hře. Učně, jehož budoucí práci zaznamenal úředník. A rodinu, která místo svatby připravovala pohřeb.

To všechno patřilo do římského světa. Žádný z těchto příběhů ho ale nevystihuje sám.

Nebylo by správné vylíčit celé římské dětství jako nepřetržitou hrůzu. Stejně zavádějící by bylo vybrat několik roztomilých hraček a dojít k závěru, že děti žily v zásadě jako dnes, jen bez elektřiny.

Zásadní rozdíl se skrýval jinde: podobné dětské potřeby neznamenaly podobnou ochranu ani podobnou budoucnost. Dítě mohlo potřebovat rodiče, chtít si hrát, mít strach nebo se chtít něco naučit. O tom, co se s ním skutečně stane, však rozhodovalo také jeho právní postavení, rodina a prostředí, do kterého přišlo na svět.

Theónův dopis nás oslovuje právě tím, jak snadno jeho pisatele poznáváme. Jeho spor s otcem působí důvěrně známě. Zůstává ale svědectvím jedné konkrétní domácnosti, nikoli zárukou, že stejně mohl protestovat každý jeho vrstevník.

Kdybychom si tedy měli vybrat, zda se narodit v římském světě, nestačilo by se zeptat, jaké děti měly hračky nebo jak přísní byli učitelé.

Nejdřív bychom potřebovali vědět, jestli o nás někdo bude rozhodovat jako o svém potomkovi — nebo jako o svém majetku.

Český odborný kontext
Tereza Antošovská: Odvrácená tvář dětství v římské společnosti. Násilí a smrt v životě dítěte. Masarykova univerzita, 2023. Informace o knize a volně dostupná ukázka. Ukázka obsahuje také vysvětlení, jak pracovat s nerovnoměrně dochovanými prameny.

Theónův dopis
Bodleian Libraries – Greek and Latin papyri a Ville Vuolanto – Theon, an Angry Boy from Roman Egypt. Provenience papyru, překlad a historický rozbor dopisu.

Otcovská moc a údajné zvedání novorozence
Brent D. Shaw – Raising and Killing Children: Two Roman Myths. Odborná studie z časopisu Mnemosyne, dostupná v autorské kopii. K římským právním kategoriím také Gaius – Institutiones, kniha I, latinský primární pramen.

Odkládání dětí
W. V. Harris – Child-Exposure in the Roman Empire. Odborná studie v The Journal of Roman Studies; veřejně dostupná stránka s abstraktem.

Zdraví dětí v římské Británii
Anna Rohnbogner – Listening to the Kids: The Value of Childhood Palaeopathology for the Study of Rural Roman Britain. Výzkum dětských kosterních pozůstatků z městských a venkovských lokalit.

Hračky a hry
Reading Museum – Roman toy doll. Muzejní materiál ke kostěné panence ze Silchesteru.

Školní cvičení a vyučování
British Library – Keep taking the (wax) tablets. Dochovaná vosková tabulka s učitelským vzorem a žákovými chybami. Dále Eleanor Dickey – Teaching Latin reading in an ancient schoolroom.

Quintilianus o výchově a tělesných trestech
Institutio oratoria, kniha I, zejména kapitola 3. Primární antický pramen v anglickém překladu.

Děti, práce a učňovské smlouvy
University of Oslo – 2000-year-old youth organization. Představení výzkumu papyrů z římského Egypta. Podrobněji také Harry Morgan – Slave and Free Children in the Apprenticeship Contracts from Roman Egypt.

Zotročené děti
April Pudsey a Ville Vuolanto – Enslaved Children in Roman Egypt: Experiences from the Papyri. Odborná kapitola o možnostech a limitech poznávání dětského otroctví.

Dívky a věk při sňatku
Lauren Caldwell – The Pressure to Marry a Brent D. Shaw – The Age of Roman Girls at Marriage: Some Reconsiderations. O právním minimu, rodinných očekáváních a problémech při určování skutečného sňatkového věku.

Smutek po smrti dítěte
Plinius mladší – Dopisy, kniha V, dopis 16. Primární antický pramen o smrti Fundanovy dcery, dostupný v anglickém překladu.