Volby po římsku: bílá tóga, graffiti, hostiny a kupování hlasů

Je ráno a vy chcete být konzulem.

Nejdřív je potřeba se obléknout. Ne do drahého obleku a kravaty v barvě kampaně, ale do tógy. A ne ledajaké. Jako kandidát si vezmete nápadně vybělenou toga candida, díky které vás lidé na Foru snadno poznají.

Pak vyrazíte mezi voliče.

Vedle vás jde člověk, jehož práce by se hodila nejednomu dnešnímu politikovi. Když se k vám blíží muž, kterého byste měli znát, váš pomocník vám nenápadně připomene jeho jméno. Vy se usmějete, oslovíte ho osobně, potřesete mu rukou a dáte mu pocit, že si ho samozřejmě pamatujete.

Za vámi se táhnou příznivci. Čím početnější a významnější doprovod, tím lépe.

Na zdech města se mezitím objevují nápisy vyzývající občany, aby vás zvolili. Známí za vás agitují. Majitel hospody vám poskytne stěnu svého podniku. Někdo uspořádá hostinu. Jiný volič možná očekává konkrétnější projev vaší štědrosti.

A někde v pozadí čeká soudce, protože rozdíl mezi legitimním získáváním přízně a obyčejným kupováním hlasů je v římské politice občas nepříjemně tenký.

V Česku začínají dnes komunální volby a první kolo voleb do třetiny Senátu. Volební lístky, křížky, urny, debaty, plakáty a sociální sítě jsou samozřejmě moderní. Samotná snaha kandidáta přesvědčit člověka, že právě on je ten správný, je ale stará tisíce let. Ministerstvo vnitra stanovuje hlasování na pátek 9. října od 14 do 22 hodin a sobotu 10. října od 8 do 14 hodin. Ministerstvo vnitra České republiky

A pokud bychom přistáli uprostřed volební kampaně římské republiky, některé její triky by nám připadaly až překvapivě povědomé.

Jiné by dnes způsobily pořádný skandál.

Slovo kandidát používáme dodnes a jeho cesta vede právě do Říma.

Člověk ucházející se o úřad vystupoval před veřejností ve výrazně vybělené tóze – toga candida. Odtud pochází latinské candidatus.

Nebyla to jen móda. Kandidát potřeboval být vidět.

Římská republika neměla televizní debaty, volební spoty ani placenou reklamu na internetu. Základní formou kampaně byl proto osobní kontakt. Kandidát se pohyboval po veřejných místech, obcházel občany, zdravil je, podával jim ruku a žádal o podporu.

Římané pro takové získávání hlasů používali výraz prensatio – tedy obcházení voličů spojené s osobním kontaktem a žádáním o podporu.

Vedle kandidáta mohl chodit nomenclator, člověk, který znal nebo si pamatoval jména občanů a kandidátovi je připomínal.

Představte si situaci:

„Marcus. Obchodník s vínem. Zná Lucia.“

Kandidát udělá několik kroků.

„Marcu! Jak se daří?“

Pro voliče to mohlo působit jako důkaz, že si ho významný muž pamatuje. Ve skutečnosti měl kandidát po ruce lidskou obdobu databáze kontaktů.

Dnes bychom tomu možná říkali personalizovaný marketing.

Říman by prostě řekl, že chcete vyhrát volby.

Máme dokonce dochovaný text, který působí skoro jako volební manuál.

Jmenuje se Commentariolum Petitionis, přibližně „Malá příručka volební kampaně“. Tradičně bývá připisován Quintovi Ciceronovi, bratru slavného řečníka Marca Tullia Cicerona, a spojován s Ciceronovou kandidaturou na konzula pro rok 63 př. n. l.

Je fér dodat, že autorství není jisté. Už dlouho existují odborné argumenty, podle nichž mohl text vzniknout později a Quintus Cicero jeho skutečným autorem být nemusel. Moderní vydání proto autorství uvádějí s otazníkem.

Jako svědectví o římském volebním prostředí je ale text fascinující.

Jeho rady znějí místy překvapivě současně.

Kandidát si má udržovat přátele. Získávat významné lidi. Přesvědčit ty, kterým v minulosti pomohl, že právě teď nastal okamžik, kdy mohou laskavost oplatit. Má vědět, kdo ho podporuje, kdo váhá a kdo je proti němu.

A hlavně nesmí předpokládat, že lidé automaticky udělají to, co slíbili.

Politika v Římě nebyla především soubojem politických stran v dnešním smyslu. Obrovskou roli hrála osobní pověst, rodina, společenské vazby, patronát, přátelství a závazky.

Vaše volební „značka“ nebylo logo strany.

Byli jste jí vy sami.

Pak tu byla reklama.

Pokud dnes projdete Pompejemi, všimnete si něčeho zvláštního: obyvatelé města měli zřejmě stejnou potřebu pokrýt veřejný prostor politickou reklamou jako my.

Jen neměli billboardy.

Měli omítku.

Z Pompejí se dochovaly stovky volebních nápisů, známých jako programmata. Malovaly se na fasády domů, obchodů, hospod, dílen a na další dobře viditelná místa.

Sdělení přitom nebyla složitá.

Žádný čtyřicetistránkový program.

Žádná tabulka daňových návrhů.

V zásadě jméno kandidáta, úřad, o který se ucházel, a doporučení, že jde o člověka hodného zvolení.

Římský volební slogan by se na dnešní reklamní banner vešel bez sebemenšího problému.

Jedním z nejzajímavějších paradoxů pompejských voleb je to, kdo všechno se do kampaně zapojoval.

Ženy v římském světě neměly stejné politické postavení jako občané-muži. Nemohly hlasovat v římských shromážděních ani zastávat běžné magistratury.

Jak jsme podrobněji rozebírali v nedávném článku Skutečný život Římanek: nevěsty ve dvanácti, majetek i rozvod, jejich skutečné společenské a ekonomické postavení přitom bylo podstatně složitější než jednoduchá představa ženy zavřené doma. Mohly vlastnit majetek, podnikat a prostřednictvím rodiny, majetku či společenských kontaktů získávat značný neformální vliv.

Skutečný život Římanek: nevěsty ve dvanácti, majetek i rozvod

A pompejské volby nám poskytují krásný příklad.

Známá je Asellina, spojená s hostincem, na jehož stěnách se objevila podpora kandidátů. Archeologický park v Pompejích právě na podobných nálezech ukazuje, že ženy sice samy hlasovat nemohly, ale mohly veřejně podporovat kandidáty a stát se součástí jejich společenské sítě.

Hospoda byla pro takovou podporu ideálním místem.

Prošlo jí mnoho lidí, mluvilo se tam, obchodovalo, jedlo, pilo a šířily se informace.

Pokud jste provozovali frekventovaný podnik, vaše zeď měla hodnotu.

Ne tolik odlišnou od dobře sledovaného účtu na sociální síti.

Nestačilo ale pouze vypadat populárně na zdech.

Museli jste populárně také vypadat na ulici.

Kandidát se proto snažil získat doprovod lidí, kteří s ním veřejně chodili. Někteří byli přátelé či významní podporovatelé, další mohli být společensky níže postavení příznivci.

Pro kolemjdoucího to vysílalo jednoduchou zprávu:

Tento člověk má podporu.

Politika ostatně dodnes pracuje s fotografiemi plných sálů, podporou známých osobností nebo záběry kandidáta obklopeného lidmi.

Římané nepotřebovali kameru.

Dav jste prostě museli přivést s sebou.

A významný člověk ve vašem doprovodu mohl mít větší cenu než desítky neznámých.

Římská společnost byla hluboce založena na statusu. Podpora respektovaného aristokrata, bývalého magistráta nebo jiného vlivného muže mohla signalizovat, že vás část společenské elity považuje za přijatelného kandidáta.

Získávání podpory tak bylo neustálým obchodem se společenským kapitálem.

Jenže potřesení rukou ani pěkná tóga volby automaticky nevyhrály.

Římská politika měla ještě jeden mocný nástroj.

Štědrost.

Kandidáti a jejich spojenci pořádali hostiny a využívali různé formy veřejné štědrosti. V pozdní republice máme zároveň opakovaná svědectví o mnohem méně nevinném způsobu získávání podpory – o volebním uplácení.

Římané pro zakázané ovlivňování voleb používali termín ambitus a republika proti němu opakovaně přijímala zákony.

To samo o sobě naznačuje, že problém nezmizel po první právní úpravě.

Nejtěžší otázka byla vlastně velmi jednoduchá:

Kde končí štědrost významného občana a kde začíná kupování hlasu?

V římské společnosti, v níž mezi lidmi existovaly patronátní vztahy, osobní dluhy a očekávání vzájemných služeb, nemusela být hranice vůbec tak jasná, jak bychom čekali.

Roku 63 př. n. l. byl konzulem zvolen Lucius Licinius Murena.

Jeho poražený soupeř Servius Sulpicius Rufus a další jej následně obvinili z nezákonného ovlivňování voleb.

Mezi žalobci byl také Marcus Porcius Cato, proslulý svou přísností.

A Murenu obhajoval?

Marcus Tullius Cicero.

Ano, tentýž Cicero, který byl právě konzulem a podílel se na prosazení přísnějšího zákona proti volební korupci.

Cicero tuto poněkud nepohodlnou situaci ve své dochované řeči Pro Murena sám řeší.

Murena byl nakonec osvobozen.

Pro historiky je celý případ mimořádně zajímavý, protože ukazuje, jak obtížné bylo v praktické politice oddělit legitimní kampaň, společenské závazky, tradiční štědrost a zakázané kupování hlasů.

A že spor o to, co ještě je politická kampaň a co už manipulace voleb, rozhodně nevznikl s internetem.

Když konečně nastal den voleb, římský volič se ocitl ve světě, který nám začíná být vzdáleně povědomý.

Původně se hlasovalo veřejně.

Ve druhém století př. n. l. však Římané postupně přešli v různých typech rozhodování k tajnému písemnému hlasování pomocí tabulek.

U voleb magistrátů je klíčovým mezníkem lex Gabinia z roku 139 př. n. l.

Volič tedy nakonec nemusel před shromážděným davem nahlas prozrazovat svou volbu.

To byla v prostředí plném patronů, klientů, bohatých podporovatelů a osobních závazků poměrně zásadní změna.

Jenže pokud si teď představujete systém „jeden člověk, jeden stejně hodnotný hlas“, přichází asi největší rozdíl mezi římskými a moderními volbami.

Římané volili, ale jejich republika nebyla moderní zastupitelskou demokracií.

U voleb nejvyšších magistrátů – například konzulů a praetorů – hrálo zásadní roli centurijní shromáždění, comitia centuriata.

Občané v něm nehlasovali jako jedna masa jednotlivců.

Byli rozděleni do hlasovacích jednotek – centurií.

Nejprve se rozhodlo, jak hlasuje konkrétní centurie. Teprve potom se její výsledek počítal při celkovém rozhodování.

A tady přichází podstatná věc:

centurie neměly stejně mnoho členů.

Systém byl navíc organizován podle majetkových kategorií.

Bohatší občané tak byli rozděleni do většího počtu hlasovacích jednotek vzhledem ke svému počtu a jejich kolektivní politická váha byla vyšší.

Starší model centurijního shromáždění měl podle tradiční rekonstrukce 193 centurií a byl uspořádán výrazně ve prospěch majetnějších vrstev. Pozdější reformy systém částečně změnily, základní propojení majetku a politické váhy ale nezmizelo.

Moderní odborná literatura proto římské centurijní uspořádání popisuje jako timokratický prvek – politická váha souvisela s majetkovým postavením.

Pokud jste tedy byli bohatí, římská společnost vám nedávala jen větší dům.

Dávala vaší společenské vrstvě také větší váhu při volbě některých nejvyšších představitelů republiky.

Hlasování navíc neprobíhalo tak, že se nejprve odeberou hlasy všech občanů a až následně se zveřejní výsledek.

Centurie hlasovaly postupně.

Jakmile bylo dosaženo potřebné většiny a všechna volená místa byla obsazena, nebyl důvod pokračovat.

Praktickým důsledkem mohlo být, že některé níže postavené skupiny se za určitých okolností vůbec nedostaly na řadu.

Neznamená to, že chudý římský občan neměl žádný politický význam nebo že systém fungoval po celou republiku neměnně. Římské volební instituce se po staletí vyvíjely a existovalo několik různých lidových shromáždění s odlišnými pravidly.

Jednoduchá rovnice:

jeden občan = jeden stejně hodnotný hlas

ale římské politice neodpovídá.

Další problém byl mnohem praktičtější.

Římská republika se postupně rozrostla z městského státu do politického útvaru ovládajícího obrovské území.

Její politické instituce ale zůstávaly fyzicky spojené s Římem.

Pokud jste byli římským občanem žijícím daleko od hlavního města, mohli jste mít právo hlasovat.

Museli jste se ale dostat tam, kde se hlasovalo.

Žádné hlasování poštou.

Žádná místní volební místnost dostupná všem občanům celé Itálie.

Žádná aplikace.

Cesta mohla trvat dny a něco stála. Bohatší člověk s dostatkem prostředků a času ji zvládal snáze než zemědělec nebo řemeslník, který kvůli cestě přišel o několik dní práce.

Formálně tedy mohli mít dva lidé stejné politické právo.

Jen jeden bydlel nedaleko Fora a druhý několik dní cesty od Říma.

Pak je tu ještě jeden detail, který při romantických představách o „římské demokracii“ snadno zapadne.

Politických shromáždění se účastnili římští občané mužského pohlaví.

Ženy hlasovací právo neměly.

Otroci ho neměli.

A po značnou část římských dějin nebyla římskými občany ani velká část svobodného obyvatelstva oblastí, které Řím ovládal.

Okruh občanů se během staletí dramaticky rozšiřoval, ale s moderními všeobecnými volbami ho srovnávat nemůžeme.

Římská republika měla významný prvek lidového rozhodování.

Občané volili magistráty a rozhodovali o některých zákonech.

Jenže „občan“, „lid“ a „rovnost“ tehdy znamenaly něco velmi odlišného než dnes.

O co se vlastně soutěžilo?

Římská republika měla celou škálu volených magistratur.

Kvestoři, aedilové, praetoři, konzulové a další úředníci měli různé pravomoci a různou prestiž.

Nejvyšší každoročně volenou běžnou magistraturou byl konzulát.

A konzulové byli dva.

To souviselo s důležitým principem republikánského systému: soustředění veřejné moci v rukou jediného člověka mělo být omezeno.

Významné úřady proto často fungovaly na principu kolegiality a většina běžných magistratur byla časově omezená. Konzulové standardně zastávali úřad jeden rok.

Pro ambiciózního Římana to ovšem znamenalo i něco jiného.

Jakmile jedny volby skončily, mohl začít přemýšlet o další příčce.

Politická kariéra postupovala po žebříku úřadů, který dnes známe jako cursus honorum.

Dnešní kariérní síť by se možná jmenovala LinkedIn.

Říman ji měl zabudovanou přímo do politického systému.

V posledních desetiletích republiky se politický boj přiostřoval.

Úspěch ve vysokém úřadu přinášel obrovskou prestiž a mohl otevřít cestu k vojenskému velení, správě provincie a dalším příležitostem.

Sázky byly vysoké.

Stejně jako částky, které byli někteří uchazeči ochotni do politického úspěchu vložit.

Pozdně republikánské prameny proto opakovaně zachycují obvinění z volební korupce, soudní procesy i politické násilí.

Bylo by ale příliš jednoduché tvrdit, že „korupce zničila římskou republiku“.

Její konec souvisel s celou kombinací problémů: sociálními konflikty, hospodářskými nerovnostmi, obrovskou expanzí, soupeřením elit, osobní mocí vojenských velitelů, občanskými válkami a institucemi vytvořenými původně pro mnohem menší městský stát.

Volby byly jen jednou částí tohoto systému.

A ještě dlouho fungovaly.

Dva tisíce let nás dělí od světa, ve kterém člověk chodil hlasovat v tóze.

Přesto je na římských kampaních něco zvláštně povědomého.

Kandidát chce působit přístupně.

Snaží se zapamatovat si jména.

Potřásá rukama.

Shání podporu významných lidí.

Chce kolem sebe dav.

Jeho jméno je všude po městě.

Příznivci jej veřejně doporučují.

Peníze mohou ovlivnit možnosti kampaně.

A kandidát samozřejmě tvrdí, že právě on je člověk, kterého by občané měli poslat do úřadu.

Technologie se změnily.

Lidské chování možná o něco méně.

Jenže právě tady je potřeba moderní srovnávání zastavit.

Současné české komunální volby probíhají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva a podle zásad poměrného zastoupení. Ministerstvo vnitra České republiky

Římané vytvořili pozoruhodný systém občanského rozhodování, ale rovnost politických práv v dnešním smyslu jeho základem nebyla.

Žena mohla nechat na stěnu svého podniku namalovat podporu kandidátovi.

Sama mu ale hlas dát nemohla.

Chudý římský občan mohl mít právo volit.

Jeho politická váha však v některých shromážděních nebyla stejná jako váha majetnějších skupin.

Občan vzdáleného města mohl mít volební právo.

Jen kvůli jeho využití možná musel absolvovat několikadenní cestu do Říma.

A kandidát mohl celé měsíce přesvědčovat spoluobčany, že je tím nejlepším mužem pro republiku.

Někdy argumenty.

Někdy potřesením ruky.

Někdy hostinou.

A někdy zřejmě také penězi.

Kdybyste tedy dnes či zítra místo české volební místnosti vstoupili do římských voleb před více než dvěma tisíci lety, samotná volební kampaň by vám možná připadala překvapivě známá. Teprve ve chvíli, kdy by se začaly počítat hlasy, byste zjistili, jak vzdálený svět to ve skutečnosti byl.

Pokud vás zaujal paradox žen, které nemohly volit, ale přesto mohly vlastnit značný majetek, obchodovat nebo ovlivňovat veřejné dění:

Skutečný život Římanek: nevěsty ve dvanácti, majetek i rozvod