Článek
Gallitta měla poměr s centurionem. Její manžel, vojenský tribun, se o něm dozvěděl a oznámil věc nadřízenému. Případ se dostal až k císaři Traianovi. Milenec přišel o své vojenské postavení a musel do vyhnanství.
Tím mohl příběh skončit. Alespoň z pohledu podvedeného muže.
Svou ženu totiž dál miloval. Nechal si ji doma a do pokračování procesu proti ní se nehrnul. Plinius mladší, který případ popisuje v dopise, jeho chování vykládá skoro jízlivě: jako by mu stačilo odstranit soka.
Jenže teď už nešlo pouze o jejich manželství.
Muž byl vyzván, aby žalobu dokončil. A udělal to, přestože nechtěl.
V tomhle příběhu z počátku druhého století našeho letopočtu je římská nevěra zachycena lépe než v představách o nekonečných orgiích. Máme tu vztah, zraněnou hrdost, touhu zbavit se milence i neochotu přijít o manželku. A také stát, který má na správný konec celé záležitosti vlastní názor.
Podvedený manžel mohl chtít smíření. To ještě neznamenalo, že tím mohl zastavit trestání.
Do ložnice vstoupil Augustus
Za tímto uspořádáním stál zákon prosazený Augustem roku 18 př. n. l., známý jako lex Iulia de adulteriis coercendis. Cizoložství se jeho prostřednictvím stalo veřejně stíhaným zločinem.
Nevěra samozřejmě mohla mít vážné následky už dříve. Augustova úprava ale dala státnímu trestání rámec, který přesahoval rozhodování jedné rodiny. Stanovovala nejen postihy milenců, ale také pravidla pro chování těch, kteří je odhalili nebo jim pomáhali.
Když se vztah provalil, otázka už nezněla pouze: Co s tím udělá manžel?
Zněla také: Co podle zákona udělat smí, co se od něj očekává a kdy se kvůli svému vlastnímu postupu dostane do problémů?
Zůstaňme především v prvních staletích císařství, kdy se Augustova úprava uplatňovala a právníci vykládali její jednotlivé podmínky. Nešlo o neměnná pravidla pro celé tisíciletí římských dějin.
Pro náš příběh je však podstatné jedno: o odhaleném poměru nemuseli rozhodovat jen lidé, kteří v něm byli osobně zapleteni.
Stejné manželství, dva různé metry
Představme si dva sousední domy. V jednom má mimomanželský vztah manžel. Ve druhém manželka.
Dnes bychom oba případy běžně označili za nevěru. Římské právo se ale nejprve ptalo, kdo přesně s kým udržoval vztah.
Cizoložství v užším smyslu, adulterium, bylo spojeno se stykem vdané ženy s jiným mužem než jejím manželem. Ženatý muž se naproti tomu nestával pachatelem stejného činu prostě tím, že porušil věrnost vlastní manželce. Zásadní bylo postavení jeho partnerky.
Vztah například s prostitutkou nebo vlastní otrokyní nebyl posuzován stejně jako poměr s manželkou jiného občana. V tom druhém případě se muž mohl stát trestaným milencem. Nezachránilo ho, že je sám svobodný. A neplatilo ani to, že každá neprovdaná žena představovala bezpečnou možnost: zákon postihoval také některé vztahy s neprovdanými ženami či vdovami považovanými za počestné, označované jako stuprum.
Zkratka „muž mohl všechno“ tedy nefunguje. Přesnější je jiná:
Muž měl podstatně širší prostor pro mimomanželský sex. Neměl však právo beztrestně vstupovat do každého cizího vztahu.
A jeho žena? Ta neměla zrcadlově stejnou volnost ani stejně nastavenou možnost nechat manželovu nevěru trestně stíhat.
Výhoda pro pána nebyla svobodou pro otrokyni
Je tu ještě někdo, koho podobná vyprávění snadno přeskočí: žena, se kterou si mohl bohatý muž dovolit vztah, aniž tím nutně naplnil zákonnou definici cizoložství.
Zvlášť u otrokyně by bylo zavádějící líčit tuto situaci jako pohodlnou dohodu tří dospělých lidí. Nerovné postavení vůči vlastníkovi zásadně omezovalo možnost svobodně rozhodovat o vlastním životě. To, že určité jednání nebylo cizoložstvím, ještě neznamenalo, že šlo o vztah založený na rovnocenném souhlasu.
Římská pravidla tady nechránila stejným způsobem všechny ženy. Rozlišovala jejich společenské a právní postavení.
Právě proto se vedle sebe mohly objevit dvě zdánlivě neslučitelné skutečnosti: majetná manželka mohla vlastnit nemovitosti a mít peníze oddělené od manželových, ale zároveň čelit tvrdému postihu za poměr. O této majetkové samostatnosti jsme psali v článku Skutečný život Římanek: nevěsty ve dvanácti, majetek i rozvod.
Vlastnit dům totiž nebylo totéž jako mít svobodu rozhodovat o všem, co se v něm odehraje.
Odhalení mohlo být nebezpečnější než soud
Při četbě římských pravidel může překvapit, že zákon podvedenému manželovi nedával obecné právo zabít nevěrnou ženu. Tak jednoduché to nebylo.
Měl úzce vymezené možnosti usmrtit přistiženého milence, například otroka či muže z některých právně znevýhodněných kategorií. Záleželo také na tom, zda je zastihl při činu ve vlastním domě. Manželka do tohoto oprávnění nespadala.
Paradoxně širší právo mohl mít její otec.
Pokud dcera zůstávala pod jeho otcovskou mocí a přistihl ji při cizoložství ve svém domě nebo v domě zetě, zákon mu za přísných podmínek dovoloval usmrtit ji i milence. Nemělo jít o pozdější naplánovanou pomstu. A nemohl si jednoduše vybrat, že zabije pouze milence a dceru ušetří: beztrestnost tohoto zásahu byla spojena s usmrcením obou v rámci bezprostřední reakce.
Je to děsivé ustanovení, ale zároveň dobře ukazuje, proč nestačí říci, že „Říman mohl zabít nevěrnou ženu“. Rozhodovalo, zda byl manželem, otcem s příslušnou právní mocí, kde k přistižení došlo a co přesně následovalo.
Pro dvojici milenců tak mohlo být zásadní nejen to, že někdo otevřel dveře. Záleželo také na tom, kdo za nimi stál.
Manžel, který odpustil, mohl vypadat jako kuplíř
Vraťme se ale k možnosti, že nikdo nikoho nezabije. Poměr je odhalen, milenci žijí a manžel se musí rozhodnout, co dál.
Nemůže snad říci, že se s manželkou dohodnou a ostatním do toho nic není?
Právě tady začíná další problém. Právní prameny řadily pod lenocinium, tedy kuplířství či napomáhání cizoložství, také jednání manžela, který z nevěry své ženy těžil. A postih mohlo vyvolat i to, že si v manželství ponechal ženu přistiženou při cizoložství.
Neznamená to, že musel okamžitě žalovat každou sousedskou pomluvu. Rozhodující je rozdíl mezi podezřením a situací, kdy nevěru vědomě toleroval za okolností popsaných zákonem.
Přesto ten důsledek působí zvláštně: právo, které mělo chránit manželství, mohlo manželovi zkomplikovat snahu zachovat právě jeho vlastní svazek.
Peníze z poměru a přetrvávající láska nejsou stejná motivace. Navenek ale obojí mohlo vést k tomu, že podvedený muž neudělal to, co se od něj očekávalo.
Když mlčí rodina, může promluvit někdo cizí
Ani dohodnuté mlčení nemuselo znamenat, že nebezpečí skončilo.
Při podání žaloby měli za stanovených podmínek přednost manžel a otec. Právní texty pracují se lhůtou šedesáti dnů po rozvodu, během níž bylo toto přednostní postavení vyhrazeno jim. Potom se mohla otevřít cesta také žalobci mimo rodinu.
V soukromém příběhu se tak objevil člověk, kterému nikdo nebyl nevěrný, ale který mohl mít důvod celou věc před soud dostat.
Nemusíme si představovat, že za každou římskou zdí stál profesionální udavač. Samotná možnost vnější žaloby však měnila situaci. Manželé se mohli shodnout, že o poměru už nebudou mluvit, ale nemohli tím automaticky zavázat všechny ostatní.
Nestačilo přesvědčit partnera. Bylo potřeba počítat také s tím, co o vás vědí lidé kolem.
Za cizí poměr mohl trpět i člověk, který žádný neměl
O domácím tajemství někdy věděli právě ti, kdo se kolem manželů pohybovali při každodenní práci. A zotročení členové domácnosti se mohli stát zdrojem důkazů.
Římské vyšetřování připouštělo v případech cizoložství jejich výslech pod mučením. Pravidla dokonce bránila tomu, aby se potřební svědci jednoduše vyhnuli takovému výslechu propuštěním na svobodu: po oznámení rozvodu spojeného s podezřením na cizoložství se propuštění určitých otroků po stanovenou dobu odkládalo.
Není potřeba přidávat smyšlené podrobnosti, aby vynikla krutost takové situace. Člověk nemusel být ani manželem, ani milencem. Stačilo, že patřil do domácnosti a mohl něco vědět.
Skandál mezi svobodnými lidmi tak mohl znamenat fyzické utrpení pro někoho, kdo o jejich vztazích nerozhodoval.
To je také důvod, proč by romantický příběh o zakázané lásce v římském domě zůstal neúplný, kdyby sledoval pouze dva milence. Následky se mohly dostat daleko za jejich vlastní životy.
Trest: majetek pryč a každý na jiný ostrov
Pokud případ skončil odsouzením, nemuselo jít jen o ztrátu pověsti nebo o rozvod.
Právní sbírka známá jako Paulovy Sententiae popisuje u odsouzené ženy ztrátu poloviny věna a třetiny dalšího majetku, spolu s vypovězením na ostrov. Mužský milenec měl přijít o polovinu majetku a rovněž odejít do ostrovního vyhnanství.
A je tam i drobnost, kterou by si autor romantického románu nejspíš nepřál: milenci měli být posláni na různé ostrovy.
Nešlo tedy o nucený odjezd z města, po kterém si spolu někde jinde začnou nový život. Pravidlo počítalo s jejich oddělením.
Tento druh vypovězení, relegatio, není vhodné automaticky zaměňovat s úplnou ztrátou občanství nebo zabavením všeho. Zde šlo o konkrétní kombinaci omezení pobytu a majetkových postihů. Závažnost trestu však zůstává: člověk mohl přijít o značnou část prostředků a o možnost dál žít tam, kde měl své vztahy a zázemí.
Zároveň není správné tvrdit, že každý římský případ ve všech staletích skončil přesně podle stejného sazebníku. Tohle je doložená podoba postihů, nikoli seznam všech skutečně vynesených rozsudků.
Císařova dcera nebyla v bezpečí
Nejznámější skandál zasáhl přímo rodinu muže, který přísnější pravidla prosadil.
Roku 2 př. n. l. nechal Augustus poslat svou dceru Julii do vyhnanství na ostrov Pandaterii. Její matka Scribonia ji podle historika Cassia Diona dobrovolně následovala.
Najednou nešlo o cizí domácnost, kterou mohl vládce poučovat o dobrých mravech. Obvinění z cizoložství zasáhlo jeho vlastní dům.
Suetonius píše, že Augustus o dceřině jednání informoval senát dopisem, aniž by před něj osobně předstoupil. Na ostrově jí zakázal víno a omezil pohodlí. Muži se k ní nesměli přiblížit bez jeho svolení. Teprve po pěti letech dovolil přesun na pevninu a určité zmírnění podmínek. Do Říma ji však nepovolal zpět.
Julie se tak stala veřejným příkladem trestu za jednání, které její otec spojoval s mravním úpadkem.
Je přitom namístě odolat nejšťavnatějším historkám, které o ní antická literatura šíří. O jejím životě čteme především výpovědi jiných lidí; skandální líčení není totéž jako nezávisle ověřený záznam každého poměru. Také postavení císařovy rodiny činí z jejího případu výjimečnou událost, nikoli ukázku běžného procesu.
Jisté je, že blízkost k nejmocnějšímu muži Říma ji před vyhnanstvím neochránila. A její příběh připomíná, jak snadno se soukromý život mohl změnit ve veřejnou záležitost, o jejíž podobě už dotyčná žena nerozhodovala.
Žena, která se přihlásila mezi prostitutky
Rozlišování mezi „počestnými“ ženami a těmi, na které společnost kladla jiná očekávání, vedlo i k pozoruhodným pokusům uniknout pravidlům.
Tacitus popisuje Vistilii, ženu z významné rodiny, která se roku 19 n. l. nechala u příslušných úředníků zapsat jako prostitutka. Tento krok bývá vykládán jako pokus využít odlišného právního postavení a vyhnout se postihu za cizoložství.
Pro člověka zvyklého na představu, že společenský vzestup přináší vždy více svobody, je to zvláštní situace. Zde mohla být ztráta ctihodného postavení vnímána jako cesta ven z přísnějších pravidel.
Úřady ji ovšem nepřijaly. Vistilia skončila ve vyhnanství na ostrově Serifos. A její manžel musel vysvětlovat, proč proti ní sám nepostupoval.
Pokus o únik tak znovu odhalil stejný problém: stát neřešil pouze chování ženy. Posuzoval i to, zda muž správně plní roli podvedeného manžela.
Dvojí metr vadil i některým Římanům
Bylo by ovšem chybou představovat si, že takové uspořádání všichni pokládali za samozřejmé a spravedlivé.
Filozof Musonius Rufus v prvním století n. l. odmítal mužskou představu, že vztah s vlastní otrokyní je morálně bezproblémový. Obracel proti mužům jednoduchou otázku: jak by se jim líbilo, kdyby jejich manželka udržovala vztah s otrokem?
Nešlo o současnou představu partnerské svobody. Musonius prosazoval naopak přísnou sexuální zdrženlivost. Od mužů ale nechtěl slyšet výmluvu, že pro ně sebekázeň není tak důležitá jako pro ženy.
A výhrada k pokrytectví se objevuje také v právních textech. Ulpianus připomínal, že je nespravedlivé požadovat od manželky počestnost, kterou sám manžel nedodržuje. Zároveň ovšem dodával, že provinění obou se tím navzájem neruší.
To je podstatný rozdíl mezi kritikou dvojího metru a právním výsledkem. Někdo mohl mužovo chování odsoudit, a přesto tím žena automaticky nezískala obhajobu proti vlastnímu obvinění.
O jejich smíření už nerozhodovali jen oni
Gallitta z úvodu byla nakonec odsouzena a Plinius uvádí, že na ni dopadly tresty Juliova zákona. Ani neochota jejího manžela tomu nezabránila.
Její případ měl navíc vojenský rozměr: poměr centuriona s manželkou tribuna zasahoval do prostředí, kde se dbalo na kázeň a hierarchii. Není proto dobré představovat si Traiana jako panovníka, který osobně rozhodoval o každé nevěře v říši.
Přesto z příběhu vystupuje otázka, která se neztratí v žádném právnickém detailu: komu vlastně patří rozhodnutí, co udělat po partnerské zradě?
V Gallittině případě už nestačilo, že podvedený muž chtěl mít soupeře pryč a manželku dál doma. Rozběhl proces, jehož konec nemohl určit jen podle svých citů.
Právě to činí římskou nevěru podivnější, než naznačuje jednoduchý obraz zhýralé antiky. Vedle široce tolerovaných mužských možností existovaly tvrdé hranice. Vedle majetkové samostatnosti některých žen stála kontrola jejich intimního života. A vedle práva žádat trest existovaly situace, v nichž bylo obtížné říci, že už žádný další trest nechcete.
Největším překvapením proto není, že Římané byli nevěrní. Je jím možnost, že i podvedený manžel potřeboval něco, co mu zákon nemusel dopřát: nechat si ženu a považovat věc za uzavřenou.
Zdroje
Plinius mladší: Dopisy, kniha VI, dopis 31.
Primární antický pramen k případu Gallitty, jejího manžela a centuriona, který projednával císař Traianus. Anglický překlad na Attalus.org. attalus.org
Lex Iulia on Curbing Adultery – výběr z římských právních pramenů.
Přeložené pasáže k Augustovu zákonu, postupu manžela a otce, napomáhání cizoložství, výslechům otroků a trestům. York University – výběr právních textů. York University
Digesta, kniha 48, zejména tituly 5 a 22.
Právnické výklady k cizoložství, podávání žalob, podmínkám usmrcení přistižených milenců a různým podobám vyhnanství. Texty starších římských právníků se dochovaly v pozdější Justiniánově sbírce. Anglický překlad na webu Université Grenoble Alpes. droitromain.univ-grenoble-alpes.fr
Paulovy Sententiae, 2.26: The Consequences of Adultery.
Primární právní pramen k oprávněním podvedeného manžela a k majetkovým trestům i vypovězení milenců na rozdílné ostrovy. Anglický překlad v projektu Diotíma. diotima-doctafemina.org
Annalize Jacobs: Maritus v Mulier: The Double Picture in Adultery Laws from Romulus to Augustus.
Odborná studie v časopise Fundamina z roku 2015. Rozebírá rozdílné postavení nevěrného manžela a manželky i hranice trestnosti mužských mimomanželských vztahů. Volně dostupný celý text. scielo.org.za
Rebecca Shaw: Characters, Criminalisation and the Augustan Marriage Legislation.
Studie v časopise Law, Crime and History z roku 2023 k zásahu Augustových zákonů do soukromého života, společenským kategoriím a rolím jednotlivých účastníků. Volně dostupný celý text. The Journal of Historical Criminology
Suetonius: Život božského Augusta, kapitola 65.
Antické líčení Juliina vyhnanství, jeho podmínek a Augustova postoje. Anglický překlad na LacusCurtius, University of Chicago. Penelope
Cassius Dio: Římské dějiny, kniha 55, kapitola 10.
Další antický pramen k Juliinu vypovězení na Pandaterii a rozhodnutí její matky Scribonie odejít s ní. Anglický překlad na LacusCurtius. Penelope
Tacitus: Letopisy, kniha II, kapitola 85.
Pramen k Vistilii, jejímu zápisu mezi prostitutky a následnému vyhnanství. Anglický překlad na LacusCurtius. Penelope
Musonius Rufus: Rozprava XII.
Antická filozofická kritika sexuální nezdrženlivosti a rozdílných nároků na muže a ženy, včetně vztahů s otroky. Anglický překlad na StoicSource. stoicsource.com
Sara E. Phang: Elite Marriage and Adultery in the Camp.
Odborná kapitola v publikaci Women and the Army in the Roman Empire, vydaná online roku 2024. Zasazuje Gallittin případ do souvislostí vojenské kázně a hierarchie. Cambridge University Press – anotace kapitoly. Cambridge University Press
Doplňující české čtení: Jana Šenkyříková – Srovnání manželské a otcovské moci nad nevěrnou ženou.
Bakalářská práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2019. Zaměřuje se na rozsah pravomocí otce a manžela vůči ženě obviněné z cizoložství. Záznam práce v archivu Masarykovy univerzity.
