Článek
Když se řekne antický Řím, většina z nás si okamžitě vybaví vznešené senátory v zářivě bílých tógách, monumentální mramorové chrámy, statečné gladiátory a císaře, kteří se na nosítkách krmí hroznovým vínem. Hollywood nám zkrátka prodal nádhernou, ale velmi zkreslenou iluzi. Pokud byste se však strojem času přenesli do ulic starověkého Říma v prvním století našeho letopočtu, dostali byste facku. Doslova facku zápachu, hluku a chaosu.
Skutečná každodenní realita milionové metropole totiž mnohem více připomínala dnešní přelidněné asijské slumy než sterilní filmové kulisy. Pro obyčejného Římana byla ulice vším – jídelnou, obývákem i místem pro ranní hygienu. Pojďme se podívat na to, z čeho by dnešnímu hygienikovi s největší pravděpodobností naskočila husí kůže.
Proč Římané nevařili doma? Strach z ohně
Pokud jste nepatřili k elitní vrstvě patricijů, kteří si mohli dovolit vlastní domy (domus) s vnitřním dvorem a zástupy otroků, žili jste v nájemních domech zvaných insulae. Tyto stavby měly často i pět nebo šest pater, byly postavené ze dřeva a nepálených cihel a tyčily se nad úzkými uličkami plebejských čtvrtí, jako byla neslavně proslulá Subura.
V těchto stísněných bytech byste hledali kuchyň marně. Důvod byl čistě pragmatický: oheň. Rozdělat si ve čtvrtém patře dřevěného činžáku otevřený oheň znamenalo téměř jistou smrt pro vás i celou ulici. Požáry byly v Římě na denním pořádku, a i proto zde vznikly první (a velmi tvrdě komerční) hasičské sbory, které provozoval například známý boháč Crassus. Drtivá většina obyčejných lidí tak měla doma maximálně malý přenosný ohřívač na dřevěné uhlí, na kterém si ohřáli vodu. Za teplým jídlem museli vyrazit ven.
Antický McDonald's na každém rohu
Odpovědí na absenci domácích kuchyní byly thermopolia. Šlo o antické předchůdce dnešních okének s rychlým občerstvením a na vrcholu slávy jich byly v Římě, Pompejích a dalších městech tisíce. Vypadaly překvapivě moderně: do ulice směřoval kamenný pult ve tvaru písmene L, ve kterém byly zapuštěné velké hliněné nádoby zvané dolia. Z nich majitelé naběračkou servírovali horké jídlo přímo kolemjdoucím.
A co bylo na menu? Zapomeňte na pečená selata. Typický římský fastfood nabízel hutnou čočkovou nebo cizrnovou kaši, placky z levného obilí, sýry, olivy, nasolené maso a levné klobásy. Vše se zapíjelo vínem, které ale nemělo s tím dnešním moc společného. Často se ředilo vodou (i mořskou), sladilo medem nebo míchalo s bylinkami, aby se zakryla jeho trpká chuť. Oblíbeným nápojem chudých a vojáků byla posca – v podstatě voda smíchaná s vinným octem, která dokonale hasila žízeň a zabíjela bakterie.
Garum: „Kečup“, který by vás porazil zápachem
Žádný antický pokrm z ulice by nebyl kompletní bez omáčky, kterou Římané naprosto zbožňovali a lili ji úplně na všechno. Jmenovala se garum. Pokud vám dnes přijde zvláštní dávat si kečup na těstoviny, vězte, že Římané dávali garum i do dezertů.
Výroba této delikatesy však byla pro silné žaludky. Základem byly rybí vnitřnosti, krev, žábry a menší plevelné rybky. Tato páchnoucí směs se silně prosolila, naházela do velkých kádí a nechala se na horkém italském slunci kvasit klidně i několik měsíců. Sůl zabránila hnilobě, ale enzymy v rybích střevech maso doslova rozpustily na tekutinu.
Výsledná jantarová omáčka byla neuvěřitelně bohatá na chuť (podobně jako dnešní asijské rybí omáčky), ale zápach při její výrobě byl tak pekelný, že továrny na garum musely stát přísně za hradbami měst. Přesto z něj byl obrovský byznys a lahvička prémiového gara stála jmění.
Sdílené toalety a houba hrůzy
Když už jste do sebe nasoukali misku kaše s rybí omáčkou, dříve nebo později jste museli zamířit na veřejné toalety. A tady končí veškerá legrace. Římské latríny (foricae) byly ukázkou toho, že koncept soukromí ve starověku zkrátka neexistoval.
Představte si velkou místnost zdobenou mozaikami a freskami. Podél stěn se táhnou dlouhé kamenné nebo mramorové lavice s desítkami otvorů, těsně vedle sebe. Žádné přepážky, žádné dveře. Lidé tu seděli bok po boku, vyhrnuli si tógy, vykonávali potřebu a u toho vesele probírali politiku, obchody nebo poslední výsledky vozatajských závodů v Circu Maximu.
Skutečný šok ale přichází ve chvíli, kdy bylo dílo dokonáno. O toaletním papíru si mohli Římané nechat jen zdát. Místo toho používali xylospongium – mořskou houbu připevněnou na dřevěné hůlce. Zásadní problém tkvěl v tom, že tato houba byla sdílená. Když jste skončili, houbu jste opláchli v mělkém žlábku s protékající vodou (nebo octem), který tekl u vašich nohou, a podali ji sousedovi. Míra přenosu parazitů a infekcí musela být astronomická. Podle filozofa Seneky dokonce jeden germánský gladiátor raději spáchal sebevraždu tím, že si tuto sdílenou houbu nacpal do krku, než aby musel nastoupit do arény k boji se zvířaty.
Zářivý úsměv díky ranní moči
Pokud by vám sdílená houba nestačila, pojďme k ranní hygieně. Římané si velmi zakládali na bílých zubech a čistých šatech. Zjistili totiž, že lidská moč (zejména když se nechá chvíli odstát) obsahuje amoniak, který funguje jako geniální přírodní bělidlo a odmašťovač. Moč ze vzdálené Hispánie se dokonce dovážela v amforách a prodávala za vysoké ceny, protože prý bělila zuby úplně nejlépe.
Moč se plošně sbírala z veřejných nádob na ulicích a putovala ve velkém i do prádelen (fullonic). Zde pracovali otroci, kteří stáli po kolena v kádích plných moči a vody a celý den v nich šlapali po špinavých tógách, aby z nich dostali pot a mastnotu z ulic.
Když římská státní pokladna po rozhazovačném Neronovi zela prázdnotou, císař Vespasianus zavedl slavnou daň z moče z veřejných záchodků, kterou si museli majitelé prádelen kupovat. Když mu jeho syn Titus toto nařízení s odporem vyčítal, Vespasianus mu podal minci z prvních vybraných daní a zeptal se, jestli zapáchá. Tak vzniklo ono slavné rčení „Pecunia non olet“ – peníze nesmrdí.
Veličenstvo, přežili byste to?Antický Řím byl nepochybně fascinujícím centrem civilizace, které nám dalo akvadukty, silnice a právo. Jeho každodenní uliční realita by ale dnešního zhýčkaného člověka pravděpodobně velmi rychle poslala do kolen.
Ruku na srdce: Dali byste si raději poctivý římský fastfood se shnilou rybí omáčkou, nebo byste se víc báli toho, kdo před vámi použil houbu na veřejné latríně? Dejte mi vědět váš názor do komentářů!
Pokud Vás článek zaujal a chcete se dozvědět další úskalí římských činžáků, pak se Vám určitě bude líbit i nedávný Starověký Řím - klaustrofobická džungle.
