Článek
„Ve Francii nebo Anglii je to hodně o technice a individuálních dovednostech. Často se pilují situace jeden na jednoho nebo dva na dva. Pořád je tam obcházení a technika přihrávky, zpracování nebo práce s míčem. Je to hodně o rychlosti a obcházení. Měl jsem možnost vidět, že se tomu akademie hodně věnují.“
Dále se pozastavuje nad fungováním týmů a nad tím, že se ve většině případů hraje pouze na výsledek. S tím se musí jen souhlasit. Měli bychom se jako trenéři více zaměřit na individuální dovednosti. 1 na 1, 2 na 2, zpracování míče, první dotyk atd. K čemu nám je, že máme rychlé fotbalisty, kteří mají super fyzický fond, ale při zpracování míče na EURU si ho sám odkopne do autu.
Osobně to vidím každý týden. Už od přípravek se řeší výsledek. Za klandrem slyším pořvávat rodiče „sejmi ho“. Místo pochvaly za sice neúspěšnou kličku tatínek svého 8letého syna seřve, proč nenahrál, že na druhé straně byl úplně volný spoluhráč. A završí to trenér, který za jiný neúspěšný pokus o nějakou dovednost nejprve seřve klučinu ještě na hřišti před všemi a zakončí to slovy „pojď střídat, takhle tam nemáš co dělat“. A to není o jednom případu. Takto se to opakuje prakticky celou sezónu. Neříkám, že to dělají všichni. Je i spousta trenérů, kteří jsou spíše nápomocní, pochválí, utěší, ale hlavně neřvou, nenadávají a neříkají celý zápas „teď přihraj, vystřel, nesmí projít“ atd. Jak chceme vychovávat šikovné a samostatné hráče, když jim už od přípravek celý zápas říkáme, co mají dělat? Ten klučina se dostane k míči a první, co udělá, je, že se podívá na trenéra nebo ještě hůř na tatínka, který stojí opřený o klandr s pivem v ruce.
Děti se bojí si vzít míč, protože se bojí, že to pokazí a hned je někdo seřve. Tohle přece nechceme. Chceme vychovávat sebevědomé hráče. Dejme jim v těch zápasech volnost. Neřešme výsledek. Chvalme ty děti, podporujme je, i když se něco nepodaří. Já osobně poslední třetinu tréninku postavím klukům hřiště a nechám jim volnost. Kde se formovala osobnost za nás? Venku, bez pravidel. Každý jsme se museli rozhodovat sami, bez rodičů a trenérů. Nikdo nám neříkal, co máme dělat. Proto nechávám klukům na konci tréninku tu volnost. Ten „pláckový fotbal“, který už dneska není. Ten fotbal bez ohraničeného hřiště, bez rozlišováků, bez trenérů a rodičů. Pravidla jsme si nastavili sami, zápas jsme si sami rozhodcovali. Tohle si myslí, že dneska hrozně chybí. Protože i tam se děti učili individuálním dovednostem.
Poznámka autora: vše zde jsou moje pocity. Moje aktuální myšlenky. Není cílem nikoho urazit.
