Článek
Byla jsem unavená. Jeden z těch dlouhých dnů, kdy člověk běží z práce, na nákup, pak něco vyřídit, v ruce tašky, v hlavě seznam, co ještě nezapomenout. V autobuse bylo narváno. Stála jsem u tyče, vedle mě starší muž, nic zvláštního. Jenže jak se autobus rozjel, moje koleno začalo protestovat. Není to nic vážného, ale jsou dny, kdy mě to prostě bolí. A tohle byl jeden z nich.
Po pár minutách jsem sebrala odvahu, zhluboka se nadechla a slušně řekla: „Promiňte, mohl byste mě prosím pustit sednout?“ Nebyl to rozkaz. Byl to klidný, pokorný tón. Jen prosba. A pak přišla ta věta. Pronesená nahlas, bez zájmu o to, jestli ji slyší ostatní. „Kdybyste zhubla, třeba byste zvládla stát.“
Chvíli jsem jen stála. Vteřinu. Dvě. A pak to ve mně křuplo. Ne tak, že bych se rozbrečela. Ale tak, že jsem v sobě cítila podivné ticho. Nešlo jen o to, že to řekl. Ale o to, jak to řekl. Jak samozřejmě si dovolil hodnotit moje tělo, jako by měl na to právo. Jako bych tím, že mám pár kilo navíc, ztratila nárok na slušnost. Nezná mě, neví nic o mém životě, ale soudí, dělá že nevidí a připadá si jako frajer. Přitom jde o to, že já se zeptala slušně a on odpověděl útočně.
Nepustil mě. Jen si odfrkl, podíval se z okna a dál ignoroval fakt, že vedle něj stojí člověk. A přitom, já jsem nechtěla nic jiného než si na chvíli sednout. Nebyla jsem drzá, nehrála na city. Jen jsem potřebovala malou ohleduplnost. A místo ní jsem dostala odsudek.
Cestou domů mi to pořád znělo v hlavě. Ne ta konkrétní věta. Ale ten způsob. Ten tón. To samozřejmé přesvědčení, že moje tělo je veřejná věc. Že cizí muž si může bez trestu dovolit shodit mě před ostatními jen proto, že jsem si dovolila projevit potřebu.
A pak jsem si začala všímat, že to není výjimečný případ. Že hodnotit druhého – jeho vzhled, tělo, váhu – se v této společnosti stále ještě považuje za přijatelné. Lidé si myslí, že když něco vidí, mají právo to okomentovat. Že když někdo vypadá „jinak“, má sníženou důstojnost. Že slušnost je jen pro ty, kdo zapadají do šablony.
Ale proč? Proč si někdo myslí, že má právo posuzovat, jestli mám nárok sedět podle toho, jak vypadám? Proč jsme tak rychlí v soudech a tak pomalí v empatii?
Kila navíc byla, jsou a budou terčem posměchu
Ten muž na mě možná zapomněl hned po vystoupení. Ale já si ten moment pamatuju přesně. Ne protože byl výjimečný, ale protože byl typický. Protože tohle se děje denně. Možná ne tak okatě. Možná potichu, pohledem, poznámkou, pošeptáním. Ale děje se to.
A co je možná ještě horší – my si na to zvykáme. Učíme se to snášet. Učíme se to přecházet s úsměvem. Děláme, že to nevadí. Jenže ono to vadí. A hluboko v nás to zůstává. Nejsem oběť. Ani si tak nepřipadám. Mám se ráda. Své tělo znám a vím, co zvládne. A právě proto mě to tolik zasáhlo. Protože vím, že v té chvíli se nehodnotilo, co opravdu jsem – ale jen obal, přes který se někdo díval skrz vlastní předsudky.
Dnes už bych mu asi neřekla nic jiného. Pořád bych ho jen slušně požádala. Ale sama sobě bych pak řekla víc. Řekla bych si, že tohle o mně nic neříká. Že cizí člověk, který potřebuje ponižovat, mluví jen o sobě. O svých komplexech, o své neschopnosti být laskavý.
Protože slušnost nemá váhový limit. Ani věkový. Ani vzhledový. Slušnost je o tom, jak se díváme na druhé. A jak dokážeme na chvíli přestat být pány světa, kteří všechno vědí a všechno posuzují. A být na chvíli jen člověkem, který pochopí, že vedle něj stojí někdo, kdo prostě jen potřebuje sedět.
A že to není slabost. Ale důvod, proč jsme spolu ve společnosti. Abychom se vzájemně viděli. A nezapomněli, že každé tělo, každá únava a každá žádost má právo být vyslovena. Bez trestu. Bez urážky. Bez ostudy.
