Článek
Všude se dočítám, jak asistent pedagoga selhal, jak dítěti víc uškodil, než pomohl. Před pár dny jsem narazila na článek o chlapci s Aspergerovým syndromem, kterému jeho asistentka školu akorát ztížila. A tak jsem si řekla, že je potřeba dát prostor i těm dobrým zkušenostem. Protože nejsou všichni asistenti stejní – a já vím, o čem mluvím.
Můj synovec Adam je od narození na vozíku. Kromě tělesného postižení má lehčí formu autismu, což znamená, že někdy bojuje s komunikací a potřebuje specifický přístup. Když nastupoval do školy, měli jsme všichni trochu strach, jak to zvládne. Bude v kolektivu přijatý? Bude mít podporu učitelů? A co asistentka? To byla velká neznámá.
Adam měl obrovské štěstí. Jeho asistentkou se stala paní Lenka – a byla to ta nejlepší možná volba. Už od prvního dne bylo jasné, že jí na Adamovi opravdu záleží. Nebyla to jen zaměstnankyně, která si odsedí své hodiny. Byla to žena, která do své práce dávala celé srdce.
Adam se s ní cítil dobře. Nepovyšovala se nad něj, nejednala s ním jako s „chudáčkem na vozíku“. Respektovala ho a pomáhala mu nejen s učením, ale i s tím, aby se necítil odstrčený od ostatních dětí. Měla dar přirozeně jednat, a tak i Adamovi spolužáci brzy pochopili, jak s ním komunikovat a jak ho zapojit do kolektivu. A co bylo skvělé? Nechala ho dělat věci samostatně, neskákala hned při každé maličkosti, ale vedla ho k tomu, aby se co nejvíc osamostatnil.
Se všemi učiteli vycházela skvěle a díky tomu dokázala zařídit, aby měl Adam ve škole individuální přístup tam, kde bylo potřeba. Ale nikdy to nebylo stylem „on je jiný, tak s ním musíte zacházet jinak“. Naopak – vždy hledala rovnováhu mezi tím, aby Adam dostal podporu, a tím, aby se necítil vyčleněný.
A co bylo pro mě úplně nejdůležitější – byla Adamovi oporou. Když měl špatný den, dokázala ho povzbudit. Když se v něčem ztrácel, trpělivě mu věci vysvětlovala jiným způsobem. Nikdy ho netlačila do něčeho, co by mu nebylo příjemné, ale zároveň ho motivovala, aby překonával svoje hranice.
Velkým plusem bylo i to, jak si rozuměla s rodiči. Někteří asistenti berou svou práci jen jako povinnost a dál se o dítě nestarají. Paní Lenka ale rodičům pravidelně dávala zpětnou vazbu, sdílela radosti i starosti a hledala s nimi nejlepší způsoby, jak Adamovi pomoct. A i když už dávno není jeho asistentkou, s rodinou je stále v kontaktu.
Vím, že ne každý má takové štěstí. Mnoho dětí narazí na asistenty, kteří si s nimi nesednou, nebo prostě nemají potřebné schopnosti. Ale chci říct jedno – skvělí asistenti existují. A zaslouží si, aby se o nich mluvilo. Protože když se dítě dostane k takovému člověku, může mu to úplně změnit školní život.
Adam měl díky paní Lence školní roky mnohem jednodušší. Pomohla mu nejen s učením, ale i se sebevědomím. Naučila ho, že jeho postižení neznamená, že musí stát mimo. A za to jí budeme vždycky vděční.
Takže pokud máte dítě, které potřebuje asistenta – nebojte se hledat, ptát se, zkoušet. A pokud narazíte na někoho, kdo svou práci dělá srdcem, vážte si ho. Protože dobrý asistent není jen pracovník ve škole. Je to člověk, který může dítěti změnit život.
