Článek
A přesto se v nich může skrývat něco hlubokého, něco, co nás podrží ve chvílích, kdy nemáme sílu na velké řeči, kdy se nechceme tvářit silně a vyrovnaně. Párek v rohlíku je pro mě přesně tohle. Malá jistota ve světě, kde se spousta věcí mění rychleji, než je mi milé.
Nevím, kdy přesně jsem si tenhle vztah k párečku v rohlíku vytvořila. Možná jako dítě, když jsme jeli s mámou na výlet a na nádraží mi ho koupila, ještě horký, a k tomu malou kofolu. Sedly jsme si na lavičku, vítr mi cuchal vlasy a já měla pocit, že jsme na cestě za dobrodružstvím. Nebo to bylo později, když jsem si v pubertě kupovala párek z okýnka cestou ze školy a měla pocit, že tohle je moje první „dospělá“ věc, kterou si kupuju sama. Bez dovolení, bez dotazu. Moje rozhodnutí, moje peníze, moje mastné ubrousky.
Od té doby se toho hodně změnilo. Učím se žít dospělý život, se vším, co k tomu patří – prací, zodpovědností, účtenkami, ranním vstáváním i večerním přemýšlením, co jsem zase nestihla. Ale pořád se ve mně drží ta malá radost, když vidím stánek s párky. Je to jako kdyby se mi na chvíli vrátil ten pocit lehkosti, který jsme jako děti považovali za samozřejmý. A který si teď musíme občas připomínat.
Nejde jen o ten konkrétní párek. I když, ruku na srdce – když je dobře udělaný, s čerstvým rohlíkem, troškou hořčice a pořádně horký, je to zážitek. Jde spíš o to, co kolem něj stojí. O tu symboliku, kterou jsem si k tomu nevědomky přilepila. O to, že i když se cítím zmatená nebo unavená, vím, že aspoň něco je pořád stejné. Že za rohem pořád může stát ten pán v bílé zástěře, co mi s úsměvem podá papírový sáček a řekne „dobrou chuť“.
Někdy se mi stane, že když je mi těžko, místo sladkostí nebo skleničky si jdu koupit párek. Ne že bych jím chtěla utopit všechny problémy světa, ale je to něco jako malá terapie. Akt lásky k sobě, tichý důkaz, že se o sebe starám, i když to zrovna v jiných oblastech drhne. Sednu si na lavičku, koukám na lidi, trhám kousek po kousku a na chvíli zapomenu na to, kolik věcí bych měla „řešit“.
V tom se možná lišíme. Někdo si jde zaběhat. Někdo se ponoří do knihy. Někdo si pustí podcast o duševním zdraví. Já si jdu pro párek v rohlíku. A nemyslím si, že je to o moc horší. Někdy to nejvíc, co pro sebe můžeme udělat, je dát si pět minut klidu a něco obyčejného, co nám dělá dobře. Bez výčitek. Bez velkých očekávání. Jen tak.
A možná je to i tak trochu společenský lakmusový papírek. Všímat si, jak se k párku v rohlíku lidé staví. Jestli si k němu sednou a vychutnají si ho, nebo jestli ho sní ve spěchu, aniž by se na něj pořádně podívali. Jestli ho považují za levné jídlo, nebo za poctivou klasiku. Měla jsem kolegu, který říkal, že párek v rohlíku je jeho ukazatel spokojenosti – když si ho dá a chutná mu, ví, že je všechno v pořádku. A když mu nechutná, i když je dobře udělaný, ví, že je někde problém. V něm. Ne v párku.
Jsou dny, kdy mě napadne, jestli bych neměla být trochu víc sofistikovaná. Dát si smoothie, nebo avokádo na toastu. Ale víte co? Jsou věci, které vás zkrátka drží nohama na zemi. A párek v rohlíku je pro mě jedna z nich. Je v něm něco z dětství, něco z dospělosti, něco ze smíření i něco z radosti. Není dokonalý. Ale je skutečný. A někdy, když se kolem nás všechno tváří jako luxus, trend a dokonalost, je právě ta obyčejnost to nejcennější.
Naposledy jsem si ho dala minulý týden. Stála jsem před stánkem, bylo po dešti, všude louže. V kapse jen pár drobných, v hlavě tisíc myšlenek. A pak mi ten párek podali, horký, vonící, trochu mi hořčice ukápla na prsty. A já si říkala, že to je přesně to, co teď potřebuju. Ne radu, ne řešení. Jen párek v rohlíku. A chvíli, kdy můžu být jen já, kapka hořčice, plastový kelímek s malinovkou a svět, který se na chvíli zastavil.
