Článek
Není úplně jednoduché vymýšlet dárky pro někoho, kdo už si v životě všechno koupil. Nebo spíš – kdo nikdy nic moc nepotřeboval. Naši byli vždycky skromní. Nejdřív všechno dali dětem, pak vnoučatům. A sami si vystačili s málem. Když jsme se jich zeptali, co by chtěli k padesátému výročí svatby, máma pokrčila rameny a táta řekl: „Ať jsme zdraví. To je hlavní.“ Jenže nám to nestačilo. Chtěli jsme jim dát něco, co si sami nikdy nedopřejí. A zároveň něco, na co se nezapomíná.
Nápad s balonem přišel úplně spontánně. Jednou jsme si doma pouštěli film Vratné lahve a v jedné scéně, když Zdeněk Svěrák s Danielou Kolářovou stoupali balonem nad krajinu, máma pronesla: „To musí být nádhera. Já bych se bála, ale to musí být nádhera.“ Tehdy jsme si to poznamenali. A pak, když přišlo výročí, jsme už neváhali.
Dárek jsme jim předali v obálce. Žádná krabice, žádný balicí papír, jen jednoduchý vzkaz: „Láska vás vynesla do výšin. A teď je čas, aby vás tam vynesl i horký vzduch.“ Máma se rozesmála. Táta zbledl. Ale neřekli ne. Jen se na sebe podívali tím jejich způsobem – letmým, rychlým, ale nabitým významem – a řekli: „Tak jo.“
Den letu byl jak z pohlednice. Ráno chladné, čisté, slunce nízko nad krajinou. Byli nervózní, to jsme poznali hned. Máma si asi pětkrát upravila šátek a táta se snažil vtipkovat, ale měl tak trochu jiný tón v hlase než obvykle. Když jsme dojeli na místo, balón už se pomalu nafukoval. A najednou to nebyl vtip. Najednou to bylo doopravdy.
Pomáhali jim do koše, dostali přilby, vyslechli si instrukce a pak se ten obrovský kolos začal zvedat. Byli jsme tam všichni – my děti, vnoučata, jejich přátelé – a dívali jsme se, jak stoupají. Pomalu, majestátně. Táta mával. Máma se držela okraje koše a vypadala, že si ještě není jistá, jestli to nebyl šílený nápad. Ale už nebylo cesty zpět. A možná právě to bylo nejlepší.
Let trval asi hodinu. Letěli nad poli, loukami, kopci, lesy. Prý bylo úplné ticho. Jen občasné zasyčení hořáku. A krajina se pod nimi pomalu sunula jako pohyblivá malba. Když přistáli, byli červení ve tváři, rozesmátí, rozcuchaní a šťastní. Máma nás objala se slovy: „Bylo to nádherný. Děkuju, že jste nás k tomu dokopali.“
A táta, který vždycky všechno bere s rezervou, řekl naprosto vážně: „Tohle byl nejlepší dárek, co jsme kdy dostali.“
Od té doby mají fotku z letu vystavenou v obýváku. A pokaždé, když k nim přijdu, vidím, jak se na ni dívají. Možná si při tom vzpomínají na ten let. Možná na celý svůj společný život. Možná na to, že i po padesáti letech spolu ještě zažili něco poprvé.
A já si myslím, že přesně o to šlo. Ne jen o balon. Ale o to, že ještě pořád mají v sobě chuť žít. Chuť zkoušet. Chuť důvěřovat nám i sobě navzájem. Mohli ten nápad smést ze stolu. Říct, že jsou na to staří. Že se bojí. Že to není nic pro ně. Ale oni to neudělali. Ne proto, že by byli hrdinové. Ale protože ví, že žít znamená někdy říct ano i věcem, které nás děsí.
A já si přeju, abych jednou měla ve svém vztahu to samé. Ne dokonalost. Ale odvahu. Otevřenost. Chuť neříkat: „To už nemá cenu,“ ale: „Pojďme to zkusit.“ Protože v padesáti letech společného života není největší výhrou to, že už se nehádáte. Ale že se ještě máte o co opřít, když vám někdo řekne: „Skočíš?“ A vy víte, že ten druhý řekne: „Jo. S tebou jo.“
Ať se na tu fotku dívám jakkoliv, vždycky mi připomene, že láska není jen o zvyku. Je o pohybu. A že i když už jste spolu půl století, pořád můžete letět. Jen se nesmíte bát odlepit se od země.
