Článek
Snažila jsem se být tou milující babičkou, která je tu pro ně, když něco potřebují, která si s nimi povídá, peče jejich oblíbené buchty a občas jim udělá i nějakou tu radost. Jenže poslední dobou si začínám říkat, jestli jsme si my starší a dnešní mladá generace vůbec ještě schopni rozumět.
Největší rána přišla od mého nejstaršího vnuka Marka. Je mu sedmnáct a donedávna jsem si myslela, že je to chytrý a slušný kluk. Jenže pak přišel ten rozhovor, který mi otevřel oči.
„Babi, koupíš mi iPhone?“
Seděli jsme spolu u stolu, já mu právě udělala horkou čokoládu a nachystala bábovku, kterou vždycky miloval. Povídali jsme si o škole, o jeho kamarádech a najednou z ničeho nic na mě vypálil:
„Babi, koupíš mi iPhone? Všichni ve třídě už mají nový, jen já mám starý šunt. Je to trapné.“
Překvapeně jsem se na něj podívala. „iPhone? To jsou dost drahé telefony, nemyslíš?“
Protočil oči. „Ale no tak, babi. Ty na to přece máš. Děda říkal, že si šetříte. Tak proč bys mi nemohla pomoct?“
Chvíli jsem nevěřila vlastním uším. Ano, celý život jsme s dědou byli zvyklí šetřit. Ne proto, že bychom byli lakomí, ale protože jsme se naučili, že člověk by měl mít nějakou rezervu. A hlavně – hodnoty jsme vnímali úplně jinak.
„Marku, ale ty přece telefon máš. A funguje ti, ne?“ zkusila jsem opatrně.
„No jo, ale je starej dva roky! Už je pomalej, nemá dobrý foťák, prostě… je to trapný. Dneska už každej má něco lepšího.“
Zamyslela jsem se. A v tu chvíli mi to došlo.
Kdy se z dárků stala samozřejmost?
Když jsem byla dítě, mít vlastní telefon bylo něco nepředstavitelného. Dokonce i když jsem byla mladá máma, mobilní telefony ještě neexistovaly. Pak přišly ty tlačítkové a až po mnoha letech chytré telefony. Jenže my jsme to brali jako pomocníka, ne jako statusový symbol.
Dnešní generace to vidí jinak. Mobil už není jen věc, která slouží k telefonování. Je to jejich vstupenka do světa sociálních sítí, fotek, videí, komunikace. A bohužel i měřítko toho, jak jsou „in“ mezi kamarády.
Ale proč bych měla já, babička, platit za to, aby můj vnuk zapadl mezi vrstevníky?
„Babi, ty jsi škrt!“
Když jsem mu řekla, že nový telefon mu kupovat nebudu, podíval se na mě jako na mimozemšťana. A pak to řekl:
„Babi, ty jsi fakt škrt. Vždyť pro tebe to nic není!“
Zarazila jsem se. Ne proto, že by mě urazil. Ale protože mi najednou došlo, že vůbec nechápe hodnotu peněz.
„A co když si na něj našetříš sám, Marku?“ navrhla jsem.
Zamračil se. „Jak? Mám jen kapesný, a to mi sotva stačí na kino a jídlo. To bych šetřil roky!“
Pokrčila jsem rameny. „Tak to prostě nebudu platit já. Když něco chceš, měl bys vědět, kolik to stojí a jaké úsilí je potřeba k tomu, aby sis to mohl dovolit.“
„No jo, jasně,“ odsekl. „Vy staří jste všichni stejný. Jen škudlíte a myslíte si, že jsme rozmazlení.“
Dala jsem mu nabídku
Chtěla jsem mu něco ukázat. Nechtěla jsem mu jen říct „ne“ a hotovo. Tak jsem přišla s návrhem.
„Víš co, Marku? Můžeš si na ten telefon vydělat. Dám ti možnost. Potřebuju pomoct na zahradě, s úklidem na chalupě a s nějakými věcmi doma. Pokud budeš chtít, můžeš mi pomáhat a já ti za to budu dávat peníze. Až si našetříš dost, můžeš si koupit telefon podle svého výběru.“
Čekala jsem, jak zareaguje. Možná si řekne, že je to fér. Možná si uvědomí hodnotu peněz.
Ale on jen protočil oči.
„Babi, to nemyslíš vážně. Já nejsem nějakej dělník. To si mám špinit ruce na zahradě, jen abych měl mobil? To je směšný.“
V tu chvíli jsem pochopila, že to není jen o telefonu. Je to o tom, jak moc se změnila generace mladých lidí. Jak málo si váží práce a jak moc jsou zvyklí, že dostanou věci jen tak.
Nechtěla jsem se hádat. Jen jsem mu řekla: „Marku, až budeš chtít pochopit, jak fungují peníze, ráda ti pomůžu. Ale nic nedostaneš zadarmo.“
Odešel naštvaný. A já si sedla do křesla a dlouho přemýšlela.
Co jsme udělali špatně?
Celý život jsem se snažila svým dětem a vnoučatům dávat to nejlepší. Ale najednou si říkám – nenaučili jsme je náhodou, že všechno mají na stříbrném podnose? Dřív jsme si věcí vážili jinak. Když jsme si chtěli něco koupit, museli jsme na to dlouho šetřit. Teď? Stačí říct a mnozí rodiče nebo prarodiče to dětem prostě koupí.
Ale co když jim tím vlastně škodíme?
Nechci být jen „babička s peněženkou“
Nechci, aby mě můj vnuk vnímal jako někoho, kdo mu kupuje drahé věci. Chci, aby pochopil, že peníze nejsou samozřejmost. A že člověk musí něco udělat, aby si mohl dovolit věci, které chce.
Nevím, jestli to někdy pochopí. Možná až bude starší. Možná až si sám vydělá na první věc, na kterou si dlouho šetřil.
Ale jedno vím jistě. Škrt nejsem. Jen nechci podporovat něco, co nedává smysl.
