Článek
Dovolte mi přirovnat ho k tanci.
Je to jako když se potkají ,,dvě neznámá těla”,která se najednou střetnou v stejném rytmu, a hledají společný dech.
Jedno vede, druhé následuje, pak se role prohodí, a zůstává jen společný pohyb.
A když to zní… když to ladí…nejsou potřeba ani slova.
Jenže zatímco tanec se dá naučit – krok za krokem, s trpělivostí a opakováním – sex není choreografie - není to technika.
Můžeš být sebelepší tanečník, ale pokud mezi vámi chybí ticho, které je souhlasem, pohled, který tě pustí dovnitř, dech, který se srovná – pak je to jen stín pohybu.
Někdy to prostě nefunguje.
A my hledáme chybu ve výkonu, ve vlastním těle, ve ,,špatné technice’’
Chyba nebývá v tom jak tancujeme,ale s kým.
Z vlastní zkušenosti vím ,že když struny neladí ,nelze z nich udělat píseň.
Jazyk, který nemá slov
Sex může být mluvením beze slov.
Dotekem,kterým říkáme:
„Vidím tě.“
Tlakem prstů ,který šeptá:
„Vnímám tě.“
Touhou duše která říká:
,,Chci tě‘‘
Ale jen za předpokladu,že sami sobě dovolíme být zranitelní.A zároveň držíme prostor, aby druhý mohl být taky.
Tehdy vzniká něco víc. Ne výměna, ale splynutí.
Ne technika, ale důvěra.
Ne tělesnost, ale soulad.
Je to jako když se dva nástroje vyladí na stejnou frekvenci.
Najednou vibrují stejně.
Najednou to hraje.
Najednou už to není sex. Je to hudba.
Když nehrajeme ve stejném tempu?
I to se stává.
Jsme přeci jen lidé – někdy otevření, jindy naopak zavření do sebe.Ne každý dotek je požehnáním, ne každé spojení se stane cestou.
I to je v pořádku.
Když sex zůstává jen únikem, bez citu, rituálem bez smyslu –možná je čas se zastavit a zeptat se:
,,Co mi tohle vlastně dává?‘‘
Protože sex může být víc.Může být pamětí těla i přítomností ducha.
Může být způsobem, jak si říkáme, že jsme přijati.
A když se opravdu potkáme – tělem, duší i energií –vzniká něco, co se nedá naučit a popsat.
Vzniká magie.
A tu, myslím, stojí za to hledat.
