Měla školu, mlékárnu i rybník Smradlák. Olšina nenávratně zmizela

Jaroslav Dvořák mapuje zaniklé obce Ralska už třicet let. Zjišťuje, jak se v této krajině žilo před odsunem německého obyvatelstva, hledá pozůstatky domů a shání dobové fotografie. „Díky vyprávění pamětníků jsem rozkryl postavení domů. Pak už běží představivost: jak jde pantáta do hospody a selka z pole, jak si děti hrají na návsi,“ říká.

Vydáváme se spolu do zaniklé vesnice Olšina.

V roce 1939 tu bylo evidováno 49 domů se 193 obyvateli. Dnes je tu jen lesní porost.

Když ale člověk ví, kam se dívat, začne objevovat stopy. Sklepy, terénní prohlubně, staré ovocné stromy, zbytky vodních nádrží.

Bývala tu četnická stanice, škola, pošta, tři hostince, dva obchody, telefonní úřad i parní mlékárna.

Mlékárna představovala na začátku 20. století pokrok. Místní z ní ale příliš nadšení nebyli. Do potoka směrem k Židlovu z ní totiž tekla syrovátka. Odpadní voda pak končila v rybníčku u silnice směrem na Kuřívody.

A právě proto mu začali říkat Smradlák.

Život v Olšině nebyl jednoduchý. Většina vesnic v okolí trpěla nedostatkem vody, a tak se s ní místní museli naučit hospodařit.

Dešťovou vodu sváděli ze střech do jímek, budovali malé rybníčky, podzemní nádrže a hluboké studny.

Půda tu nebyla moc úrodná. Lidé si přivydělávali domácí prací pro mimoňské podniky nebo sběrem lesních plodů. Borůvky z okolí Ralska putovaly do Prahy nebo dokonce až do Hamburku.

Přesto tu bývalo živo. Rodák z Olšiny František Müller vzpomínal například na místní sedláky, kteří se při senoseči začali předhánět, kdo z nich umí nejlépe sekat. Z obyčejného poměřování sil nakonec vznikla sázka.

Do závodu se zapojily i ženy. Večer před soutěží svým mužům podstrojovaly, chodily pro pivo a masírovaly jim svaly. Druhý den se proti sobě postavilo osm sekáčů.

Zpočátku to bylo vyrovnané, pak se ale začala na favority lepit smůla.

Jeden zlomil kosu. Druhý si hnul zády tak, že ho museli odnést. A další, kterého manželka před závodem vydatně nakrmila, si během sekání ulevil tak hlasitě, že bylo po závodění.

Soupeři se začali smát a nemohli sekat. Jediný, kdo se nenechal rozptýlit, byl nejmladší soutěžící, který byl takzvaně do počtu. Vyhrál právě on.

Na tyhle závody se dlouho vzpomínalo.

Slíbili si nový kostel

Velkou zvláštností byl v 18. století postavený šestiboký dřevěný kostelík, který stál na návsi.

Když v roce 1914 vypukla 1. světová válka, shromáždili se před ním povolaní muži a slíbili si, že pokud se vrátí domů, postaví kamenný kostel. A to se také stalo: V roce 1929 ho začali stavět a za tři roky byl zasvěcený sv. Floriánovi a za obrovské účasti vysvěcen.

Po odsunu původního německého obyvatelstva se do Olšiny nastěhovali noví obyvatelé. Brzy museli vesnici opustit i oni, protože se okolí stalo součástí vojenského prostoru.

Pak začala Olšina mizet z mapy. Některé budovy lidé rozebrali na stavební materiál, jiné vojáci odstřelili.

Zanikly také místní hřbitovy. Spolek Historie Mimoňska proto na místě nechal postavit pomník věnovaný lidem, kteří jsou na nich pohřbeni.

A právě u něj naše výprava do zmizelé Olšiny končí.

Zdroj:

https://www.facebook.com/spolekhistoriemimonska

https://www.historiemimone.cz/