Článek
Letáček ležel na recepci veterinární ordinace, kam chodím s kocourem Lordem. Není to cynické, je to prostě život.
Když odešla naše dobrmanka Connie, nechali jsme ji u veterináře. Dodnes zavírám oči před tím, co se s jejím tělem dělo. V mé mysli zůstala taková, jaká byla – dvanáct let věrná a úžasná společnice.
Connie-archivní snímek
Dnes už se můžeme se zvířecími parťáky rozloučit důstojně. Krematorium zvířat Praha, které sídlí v Praze 9 Běchovicích, slaví deset let od svého otevření. Nejčastěji sem lidé přivážejí psy, kočky a králíky. V menší míře křečky, morčata, potkany, plazy nebo ptáky.
Recepce i kancelář působí moderně. Spíš než smuteční místo mi připomínaly banku. Kdyby tu nebyly vystavené urny, zapomněla bych na smrt. „V nabídce máme přes tisíc modelů uren. Nabízíme i otisky tlapek nebo ocelové šperky s troškou popela,“ říká mi spolumajitel krematoria Jan Šípek. Z popela – lidského i zvířecího – lze dnes vyrobit i diamant. Přiznávám, že to už je na mě trochu moc.
Urny
Pro ty, kteří nás milovali
Dostávám kávu s cukříkem a karamelkou. Na obojím je nápis: Pro ty, kteří nás milovali a malé srdíčko. Nic to se mnou nedělá, naopak. Pár si jich odnáším. Večer jedu do nádražky poslechnout si Stolní společnost a chci je dát klukům. Zvrhlý humor? Ne. Můj způsob, jak zvládat realitu života.
Kluci nezklamou, pobaví je to. Ale možná to je tím, že pijí už druhé pivko a bez brýlí nápis nepřečtou… Ohnivá Léňa se ošívá, z krematoria prý nic nechce. Respektuji ji.
Legrace končí
Ptám se, co majitele uhynulého zvířete čeká. „Buď nám tělo přiveze sám, nebo převoz zajistíme my. V chladicím boxu pak čeká na kremaci,“ popisuje proces Šípek. V den rozloučení může páníček využít obřadní síň – strohou místnost s projektorem. Na něm si může pustit video, promítnout fotky. Stále se mi daří držet si odstup.
Obřadní síň
Polidštění mazlíčků
Je to trend. Mazlíčky bereme na dovolenou, spíme s nimi v posteli, kupujeme jim výběrové konzervy a oblečky. „Přistupujeme ke zvířeti jako ke členu rodiny. Logicky roste také zájem o důstojné rozloučení s ním,“ říká Šípek. Dodává, že průměrná cena kremace se pohybuje kolem šesti tisíc korun.
Do „přípravny“ jdeme kolem stěny, na které visí lístečky s dojemnými vztahy.
Dojemné vzkazy
Poslední vycházka
V přípravně je cítit dezinfekce a na miskách chladne popel s identifikačním číslem. „Tady a u pecí, prosím, nefoťte,“ požádá mě Šípek. Ani mě to nenapadne, začíná mi být úzko.
Vstupujeme do místnosti s kremačními pecemi. Jsou dvě a jejich technologie je na špičkové úrovni. Musí. Vybudovat takové zařízení není jednoduché. Šípek vzpomene i dřívější protesty místních obyvatel.
Přívěsek na památku
Na žeh právě čekají dvě zvířata. Malý pejsek… a had? Přistupuji blíž a pochopím. Had je okousaná látková hračka, kterou pejsek dostal na poslední vycházku s sebou. Stojím nad ním, je to stejná rasa, jakou máme v rodině. Na to jsem nebyla připravená a začnu brečet. Jan Šípek mě mlčky odvádí do kanceláře a podává kapesníky. Je zvyklý.
„Celý den tu proudí smutek a silné emoce. A my tyhle chvíle každému pomáháme zvládnout. TO je smysl naší práce,“ říká empaticky.
Loučíme se a já ještě chvíli sedím v recepci. Mám před sebou sto kilometrů a nemůžu řídit rozrušená. Stejně mám toho pejska s hadem celou cestu před očima. Neznala jsem ho, ale pomáhá mi vědomí, že musel být milovaný.
