Pod kůži Národního divadla: Od základních kamenů po zlatou střechu

Scházíme se mezi Národním divadlem a Novou scénou Národního divadla v Praze. Místo se od roku 2016 jmenuje náměstí Václava Havla. Prohlídku začíná licencovaná pražská průvodkyně Jolana Kopřiva Myslivcová trochou teorie.

Myšlenka na vybudování důstojného kamenného divadla českého národa zrála u  vlastenců dlouho. Jako první krok byl zakoupení pozemku bývalé solnice o rozloze necelých 28 arů. Předurčil nádhernou polohu divadla na vltavském břehu proti panoramatu Hradčan. Zároveň ale svou stísněností a lichoběžníkovým tvarem vytvořil těžké podmínky pro autory budovy. Jako první zde bylo postaveno Prozatímní divadlo, které projektoval Ignác Ullmann.

Když 16. května 1868 pokládali základní kámen, nebyla to jen stavba, ale celonárodní manifestace. Lidé věděli, že budují něco, co přetrvá generace. Legenda praví, že mezi základními kameny zazdili v roce 1868 soudek s posvátnou vodou ze studánky, kterou křtil sv. Cyril Slovany.

Národní divadlo bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. Jako první v něm zazněla Smetanova Libuše. Pak přišel požár, který zničil měděnou kupoli, hlediště i jeviště divadla. Požár byl celonárodní katastrofou a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky: za 47 dní byl vybrán milion zlatých. Jedním z nejštědřejších dárců byl císař František Josef. Mezi prvními dárci při veřejných sbírkách mělo být malé děvčátko Otylka z Vídně, které se svými bratříčky dalo po zlatém.

Myslela jsem, že Národní divadlo má jen jeden základní kámen, ale v podzemí mě průvodkyně vyvedla z omylu – je jich celkem dvacet! Ale ten nejvíc základní má číslo 3. Pochází z Louňovic u Říčan. Významný je i kámen z Radhoště a z Řípu.

Stoupáme výš a kolem nás jsou busty vlastenců a významných osobností českého divadelního nebe.

Další zastávku máme v hledišti. Vše se tu blýská a prostoru dominuje železná opona. Dozvídám se, že váží 12 tun, má rozměry přes 12 × 12 m, a tloušťku 15 cm. Ovládá se z pěti míst a její stažení trvá dvě minuty. Současná opona je kopií té původní, zdobené Františkem Kyselou. Jolana nám prozrazuje, že železné opony byly v Rakousko Uhersku povinné. Kvůli bezpečnosti.

Naše pohledy zamíří k prezidentské lóži. Paradoxně z ní prý není úplně ideální výhled. „Tahle lóže není o tom vidět, ale být viděn,“ vysvětluje Jolana.

Po vyšlapání dalších schodů / bylo jich celkem 139/ stojím na galerii.  Jen pár metrů od impozantního lustru, který září nad celým hledištěm. Váží neuvěřitelných 1860 kilo a svítí na něm 207 žárovek. Mám pocit, že se dívám do zářícího srdce divadla. Kolem lustru je na stropě osm ženských postav, které namaloval František Ženíšek. Ne každý tuhle výšku ustojí. Uvaděči občas musí divákovi hledat náhradní místo o pár pater níže.

Hodinová prohlídka končí na střeše Národního divadla. Téměř na dosah mám dvě trigy. Tedy dvě trojspřeží, které řídí okřídlené bohyně Viktorie. Nabízí se odsud dech beroucí výhled na Prahu a já si říkám: Ano, tohle je opravdu národní poklad – nejen budova, ale i všechno, co v sobě nese.

Jolana Kopřiva Myslivcová mě provázela už na čtyřech prohlídkách – od nádvoří Pražského hradu přes kouzlo plynových lamp až po nově zpřístupněný minoritský klášter a teď Národní divadlo. Vždycky mě dokáže vtáhnout do příběhu míst, která míjíme každý den, ale neznáme jejich tajemství. Ta dáma j studnice informací, která svým nadšením strhne každého. A já už teď vím, že s ní rozhodně neputuji naposledy!