Článek
Budeme mu říkat třeba Aleš. Když jsem k Alešovi uplynulé léto přijel na chatu, kde tráví většinu roku, pryč od rušné Prahy, nestačil jsem zírat. Na vydlážděné terase stála vířivka jako z nějakého luxusního resortu. Rozhodně to nebylo něco, co by měl v okolí u chaty každý. Aleš svou chatu doslova proměnil v zábavní park. Vnitřek nechal vybavit ohromnou televizí, herními konzolemi (včetně virtuální reality), dokonce musel před chatou nechat postavit kůlnu, aby měl kde své věci skladovat, neboť do chaty už by se nevešly. Ze všech těch elektrokol a elektrokoloběžek, které jsme si mohli kdykoliv zapůjčit a projet se, mi šla hlava kolem. Netrvalo však dlouho, než jsem zjistil, že má větší radost z naší radosti, než že by měl o ony věci sám zájem. Zatím, co my jsme si vyhráli, seděl na venkovním křesílku a bezduše pil pivo.
I peněz člověk může mít příliš
Večer na to nakonec přišla řeč, když jsem se ho zeptal, jestli ho vůbec všechny ty věci ještě baví, a jestli je v pohodě, protože se mi zdál znuděný. Povzdechl si a vysvětlil, že se nudí natolik, že se dokonce zkoušel vrátit do práce. Samozřejmě zase rychle odešel, neboť ho nebavilo dělat pod někým. Založit si vlastní firmu ale nechtěl, protože by to pro něj byly jen starosti navíc a peníze nahánět nepotřebuje. Zbyl mu jen alkohol (se kterým od léta nakonec musel seknout).
Sám přiznal, že to nejhorší, co se člověku může stát, je rychle a téměř bez práce zbohatnout. Když už není za co utrácet, když už si člověk koupil všechno, po čem jeho srdce toužilo, zjistí, co to je prázdnota bytí. Mohl by jezdit do ciziny, mohl by se svým životem udělat téměř cokoliv, ale už jen vědomí, že může a že na to má, ho vrhá do smyčky, kdy ho vlastně nic z toho neláká, protože na to nemusí vynakládat žádné úsilí. Stal se natolik lenivý, že si sotva sám zajde na poštu.
Bohužel stejnou problematiku přenáší i na svou dceru. Nechce ji rozmazlovat, ale nakonec se ani u ní nevyhl tomu, že má všechno a přitom jí nic nedělá radost. Má vlastní počítač, vlastní tablet, mobil, notebook, virtuální realitu… Prý především proto, protože zrovna, když si chtěla půjčit jeho konzole nebo elektroniku, měl pocit, že by ho bavilo hrát taky. Ani hlídání, jak dlouho dcera může elektroniku využívat, ničemu nepomohlo. Svěřil se, že nikdo už z rodiny neví, co jí má nechávat pod vánočním stromečkem, neboť všechno jen s kyselým výrazem po rozbalení odloží a nevšímá si toho. Nejvíc ji zajímá jen to, co je mezi dětmi populární, což jí bohužel vydrží vždy tak na měsíc. Snaží se pro ni udělat alespoň to, že ji posílá na soukromou školu, kde nosí uniformu a veškeré hračky a zbytečnou elektroniku musí nechat doma.
Existuje z toho nějaká cesta ven?
Aleš svou nespokojenost z části připisuje i tomu, že nikdy nebyl duševně stabilní. Hlídat navíc bitcoinové „svíčky“ (ať už je to cokoliv), prý člověka časem úplně poblázní. Během roku se vždy potácí mezi tím, kdy si koupí třeba nové kolo a se ženou a dcerou se věnují sportu, a mezi tím, kdy nemůže dělat vůbec nic a pouze pije. Přiznal se, že už zkoušel i LSD a podobné neextrémní drogy, ale ani to ho k prozření nakonec nedovedlo. Strčit všechny vydělané peníze na spořící účet se mu nevyplatí, neboť je potřebuje ponechat jako kryptoměnu. Sáhnout do nich tak může kdykoliv a nic mu nebrání.
Jak sám tvrdí, chodit i přesto do práce je to nejlepší, co by pro sebe mohl udělat. Ostatně i jeho žena, která by pracovat vůbec nemusela, z práce neodešla. Prý právě proto, protože by se jinak ukopala nudou.
Závěrem
Nám, kdo jsme rádi za každou korunu, se to možná může zdát nepředstavitelné. Můžeme si říkat, že je to hloupost, nerozvážnost a nevděčnost. Dokud ale asi nebudeme mít tolik peněz, že je budeme hrabat lopatou, nejspíš Alešovu situaci ani nebudeme mít šanci pochopit.
