Článek
Když se lidé v komentářích na sociálních sítích čílí a prohlašují, že se svět obrací jen k horšímu (říkají to jinak, ale sprostá slova tu autor nechce používat), protože se například některé menšiny konečně nebojí promluvit veřejně, přijde to autorovi tohoto článku k smíchu. Jestli máme kvůli takovým malichernostem předvídat konec světa tak, jak ho známe, dovolí si autor přiložit pod kotel a říct, že svět se obrací jen k horšímu, protože lidé úplně zapomněli, co je to opravdový vkus. Jako dobrý příklad nám poslouží pivo, ale k tomu se dostaneme později.
Původní význam slova vkus a Humova úvaha
Říct, že každý má nějaký vkus, je přinejmenším zcestné. Dokonce to zcela protiřečí tomu, o čem slovo vkus je, pokud vezmeme v potaz prapůvod tohoto slova. Vkus ze své podstaty nemůže být něco, co má každý jinak, protože jinak by nedávalo smysl, že očekáváme souhlas, pokud řekneme, že je něco krásné či ošklivé. V takovém případě bychom museli říkat pouze „tohle mi přijde krásné, tohle mi přijde ošklivé“, ale nikdy „tohle JE krásné, tohle JE ošklivé“, jako by ona krása nebo ošklivost byla neměnně součástí oné věci a každý ji měl vidět. Ovšem kdybychom krásu a ošklivost přiznali jen jako pramenící z jedinců samotných, nepotřebovali bychom nic jako módní guru, trendy nebo kritiku jako takovou. Něco na vkusu tedy musí být a zároveň to nemůže být něco, co má každý podle svého měřítka.
Své o tom napsal i David Hume, skotský filozof, který žil v 18. století. Hume ve své práci sice přiznává, že hledat finální normu vkusu je nemožné, ale taky v textu O normě vkusu píše, že principy vkusu jsou všeobecné a téměř pro všechny stejné. Ustanovuje i představu člověka, který má jako jediný právo cokoliv hodnotit a tedy korigovat směr vkusu ostatních. Označuje ho jako „pravý soudce“. Pravý soudce nesmí podléhat předsudkům; musí mít zdravý rozum; vzdělání a praxi v oblasti, kterou hodnotí, aby mohl užívat srovnávání; musí předmět hodnocení dostatečně zkoumat a také musí být obdařen jemnocitem, aby nebylo nic přehlíženo. Až pak tam, kde se tito praví soudci shodnou, lze hledat zárodky normy vkusu.
Je proto nesmysl, aby si průměrný Čech, který pije dva až tři druhy piva pořád dokola, nárokoval právo hodnotit, které pivo je opravdu dobré.
Názory jsou jako díry, má je každý a každý svůj
Zdá se, že se musíme znovu naučit rozlišovat vkus a osobní preferenci/názor. Vkus, jak jsme si vysvětlili výše, je něco, co má právo vztahovat se k věcem všeobecně. Slovo názor, nápadně připomínající slovo nazírat, tedy pohlížet na něco (z vlastního pohledu), nikdy nemůže být shodné s vkusem. Svůj názor tedy sdělovat můžeme, ale nikdy nesmíme očekávat, že co se líbí nebo nelíbí nám se zákonitě musí líbit či nelíbit ostatním. A pokud nejsme odborníci, prohlašovat o někom, že nemá vkus, je taky špatně.
Lze pozorovat, že někteří lidé těmto vztahům rozumí více než ostatní. Takové osoby často uslyšíte říkat „mně se to nelíbí“ místo „to je hrozný“. Bylo by dobré, aby se takto začal chovat každý, kdo se nemůže prohlásit za pravého soudce.
Je mi do breku, když už po padesáté za večer od někoho slyším, že chce pivo, a když se ptám jaké, ještě povýšeně prohlásí, že jediné opravdové pivo, které máme, je přece Plzeň. A ty jejich pobavené výrazy, když si myslí, jak jsou vtipní a znalí…
Pivo jako předmět estetického hodnocení
Co se týče chuti, i Hume ve své práci zdůrazňuje, že v otázce chuti se nelze přít. To jen přisvědčuje tomu, že laické hlášky jako „Budvar chutná jako moč“ nebo „Plzeň je jediné opravdové pivo“ jsou zcestné, pokud se má jednat o pokus korigovat něčí vkus. Tyto hlášky se zakládají jen na tom, co jak komu chutná. Obě piva se totiž připravují relativně správným způsobem. Jen jedno je sladší pivo, druhé hořké. Což je nejspíš důvod, proč se lidé staví buď na jednu nebo na druhou stranu.
Každý dobrý sládek by měl vysvětlit, jak se to s pivem má doopravdy. Není to totiž jen o chuti, ale i o tom, jak a z čeho se dané pivo připravuje. Protože autor tohoto článku není sládek, nenárokuje si právo na hodnocení konkrétních piv. Od svého kamaráda sládka však slyšel mnoho. Především nadával na některá levná piva, která se hojně prodávají v PET lahvích, jejichž příprava se údajně šidí nekvalitní vodou, chmelovým extraktem a mladinovým koncentrátem. Výsledný produkt by se proto dal přirovnat k velice nekvalitnímu ovocnému džusu.
Kdo tedy má právo hodnotit piva? Pouze člověk, který ví, jak se konkrétní pivní nápoje připravují, jaká jsou úskalí přípravy a který ochutnal více než dvě značky, aby měl s čím porovnávat. Nesmí mít také žádné předsudky a musí mít chuťový jemnocit. Což se bohužel o většině Čechů, kteří se zmiňovanými hláškami ohánějí, říct nedá.
Literatura
David Hume - O normě vkusu
