Článek
„Pro mě to byl pan umělec,“ tvrdí se o Karlu Gottovi. Skuteční odborníci z oblasti estetiky však nad tímto výrokem kroutí hlavou. Přízně se u akademiků v mém okruhu netěší ani Marek Ztracený, ani Ewa Farna, a skupině Kabát náleží tak leda úšklebek.
Problém je ten, že široká veřejnost obvykle nedisponuje tím správným aparátem k hlubokému oceňování hudby a jejich úsudek se tak opírá o prostý princip líbí/nelíbí, který upřednostňuje chytlavé, jednoduché, repetitivní a tematicky univerzální skladby, často jen mírně inovativní, ale nejčastěji vůbec. Zvláštní je, že kdybychom měli Českého slavíka a jeho oceňování hudebních „talentů“ přirovnat k jídlu, jedná se spíše o oceňování nejlepšího fast foodu než o oceňování nejvybranější kulinářské lahůdky.
Široké veřejnosti však taje hlubokého oceňování hudby upírány nejsou. Kvalitní práce pojednávající o hudbě a oceňování hudby jsou v dnešní době lehce k nalezení online a zdarma, třeba jako tento text z roku 2019 zabývající se aktuální pozicí hudby, kde mimo jiné píší přímo o „zanedbaném hudebním sluchu značné části společnosti“.
Marnost Českého slavíka
Český slavík měl celkem 26 ročníků (pokud nepočítáme Zlatého slavíka, který byl poškozen během komunismu falšováním výsledků). Z toho 20krát vyhrál v kategorii zpěvák Karel Gott, v kategorii zpěvaček 21krát Lucie Bílá a mezi skupinami 15krát Kabát. Jediné štěstí je, že se Český slavík označuje jako „anketa popularity“. Není však mimo říct, že si mnozí cenu Český slavík vykládají spíše jako důkaz o nejlepším zpěvákovi/zpěvačce/kapele. Jestli mají zmínění pseudoumělci být opravdu tím nejlepším z hudby českého národa, pak jsme na tom hodně blbě. Podle toho, jak často se nám opakují vítězové, se mimo jiné zdá, že jsme se v průběhu let vůbec nepoučili.
Jaké jsou pro to důkazy? Všichni tři adepti splňují většinu podmínek pro to, abychom je mohli z vysokého hudebního umění vyřadit:
- Neinovativní hudební struktura (předvídatelná repetitivní melodie se standartní strukturou sloka - refrén - sloka)
- Povrchní texty (točí se kolem univerzálních témat jako láska, peníze, zábava a toto téma je prezentováno prvovýznamově, kdy co text říká, to také má na mysli, anebo metafory nesahají nikam hluboko)
- Nadměrná postprodukce a autotune (často identifikovatelné při porovnání nahrávky a živého vystoupení na koncertě, kdy je zjevný rozdíl v kvalitě výkonu, v nejhorším případě je použit playback)
- Absence obohacujícího poselství (skladba nesděluje nic, co by posluchačům otevřelo dveře k novému chápání světa)
- Zjednodušený emocionální výraz (skladba zjednodušuje komplexní emoce na univerzální smutek, radost, vzrušení atp.)
- Komerční účelnost (skladba nebo album se snaží odvděčit co největšímu počtu lidí za účelem výdělku, produkce alb je jako na běžícím páse - obvykle jedno za rok)
- Krátká životnost tvorby (skladby rychle zastarají a nahradí je jiný trend, což dokazuje, že skladby postrádají nadčasovost)
- Závislost na hitech (posluchači ve skutečnosti znají jen nejznámější písničky a nenachází důvod zajímat se o jiné)
- Absence originality (přejímání písní od jiných, často zahraničních osobností a držení se trendů bez vlastních inovací)
Usvědčení Marka Ztraceného
Karel Gott byl dobrý zpěvák a špatný umělec (pokud se máme držet Mukařovského představy umělce jako někoho, kdo nás vytrhává ze všednosti, což Gott svým omíláním „Lady Carneval“, kterou si sám ani nenapsal, opravdu nedělal). Na rozdíl od ostatních výše zmíněných měl ale některé jiné kvality, kterému mu nelze upřít (i když o jeho vztahu s minulým režimem bychom si toho mohli povědět spoustu). Necháme proto Gotta odpočívat v pokoji a zašťouráme v tom, jaký umělec je, nebo není Marek Ztracený, zdá se nový Gottův nástupce, alespoň co se v mučivé šnůře vítězství Českého slavíka týká. Poslouží nám našich 9 bodů dokonalého hudebního klišé:
- Hudební struktura skladeb Marka Ztraceného se od roku 2008, kdy se dostal do povědomí veřejnosti, nezměnila ani trochu. Ztracený i po 16 letech stále sází na sloka - refrén - sloka.
- Texty Marka Ztraceného jsou konzistentně plytkou a suchopárnou špatnou poezií se směšnými rýmy, která se štítí sebemenší hluboké metafory jako vody Ludvík XIV.
- Alespoň v tomto bodě Ztracený nechybuje.
- Tvorba Marka Ztraceného jakékoliv vyšší poselství postrádá. Jeho primitivní moudra typu „život není vždycky fér“ nemá o nic větší váhu než „zítra je pondělí“.
- Kde nejsou písničky o zhrzeném srdíčku, sentimentálním vzpomínání a optimismu při útrapně neférovém bytí, tam není ani Marek Ztracený. Jen těžko bychom u něj hledali komplexitu, kterou zakódoval třeba Bowie do své písně Starman.
- Všechny výše zmíněné argumenty jen potvrzují, že Ztracený hraje na kartu „pro všechny“, i když se zdá, že je jinak poměrně dobrý hudebník. Podle jeho medailonku na stránkách umělecké agentury totiž hraje na sedm nástrojů. Je na tom proto podobně jako Michal David, který je údajně výborný saxofonista, ale kvůli komerci radši hraje zaprděný popík.
- Píseň Ztrácíš už nikdo neposlouchá. Je sice pravda, že spoustě lidí se neztratila z paměti, ale že bychom ji slyšeli (a chtěli slyšet) v rádiu tak často, jako třeba Numb od Linkin Park, se říct nedá.
- Stačí se podívat na Markův YouTube. Že některé písničky ve stejném albu mají 250 tisíc zhlédnutí a jiné i 19 milionů nám dává jasné znamení, že posluchače zbytek jeho hudby nezajímá a vybírají si jen to nejlepší, nejchytlavější, nejlíbivější. Jistě každý, kdo tvoří hudbu i jiná umění, má své lepší i horší kousky. Rozdíl přes 18 milionů je však alarmující.
- Co musíme Ztracenému nechat, je alespoň fakt, že se zdá, že si všechny ty pořádně omaštěné, všemchutnající šlágry opravdu obstarává sám a nešilhá očkem do ciziny (což je oblíbená praxe Farne, Bílé a byla i Gotta). Přinesl nám ale něco nového? Spíše ne. Marek sedí za klavírem stejně jako v roce 2008, vzdychá do mikrofonu jé jé a oh oh stejně jako v roce 2008 a vlastně vůbec nikdy nás ničím nepřekvapil.
Závěrem
„Umění“, které se líbí všem, má jen málo kdy potenciál aspirovat na umění vysoké. To ale neznamená, že by to tak platilo vždy. Písnička Kontroverzní slavného českého streamera Karla Siváka alias Fattyho se sice zasloužila o 15 milionů zhlédnutí, ale to, o čem rapuje, se rozhodně jedním slovem popsat nedá. Jestli je to kvůli tomu vysoké umění? Rozhodně je mu blíže než Marek Ztracený.
Navzdory tomu, že oproti 18. století, kdy vkus určovala především vzdělaná elita, má dnes možnost (samo)vzdělávání v oblastí umění každý a zdarma (viz. nespočet akademických prací z oblasti estetiky, které jsou k nalezení online), se ochota věnovat svůj čas vysokému umění značně snížila. Dominantní se stala masová kultura, která je nám tlačena do krku ze všech stran, protože se tak dobře prodává. Český slavík z tohoto důvodu nejspíš nemůže být jiný a není to chyba diváků, že hlasují pro „hudební fast food“. Je ale chyba, že si ho pletou s uměním. Marek Ztracený, Bílá, Farna i Gott jsou spíše dobří řemeslníci, kteří by se dali přirovnat k truhláři - pokud je jeho výrobek funkční a odpovídá vkusu většiny, dělá svou práci dobře. Rozhodně to ale není umělec, který by tvořil umění, tak jak ho chápal třeba významný český estetik Jan Mukařovský.
