Čím víc to nechápeme, tím víc je to umění

Salvatore Ganacci si v klipu ke své písničce Your Mother vkládá do batohu beznohého muže, aby mu radil, až bude v taneční soutěži. V průběhu tance chce udělat stojku, ale na batoh upadne a muže zabije. Klip končí tím, jak Salvatore stojí u hrobečku svého mentora, který jako duch držící se za balónek odlétá do nebe - není to výplod mentálně nemocného muže, je to soudobé umění.

Říct o něčem, že: „Jasně, čím víc to nechápu, tím víc to je asi umění“, sice není nejlepší přístup, ale rozhodně je to krok správným směrem. Připouštíme tím totiž, že tomu nerozumíme, a když někdo něčemu nerozumí, podává se jako na dlani, že ještě není ztracený a porozumět by mohl. Nemůžeme totiž zaměňovat „nerozumím tomu“ za „je to kravina“. Pokud někdo řekne, že je nějaké umělecké dílo kravina, vyjadřuje tím to, že již vyslovil svůj soud a je pro něj celá věc uzavřena. Ten, který věc do minuty uzavře, se okrádá o velké potěšení, které umění nabízí.

Mona Lisa je obraz z 16. století, který zná snad každý. Můžeme si jeho reprodukci koupit třeba na tričku nebo na hrnečku, jsou na něj vtipné parodie například s Mr. Beanem atd. Toliko populární kulturou vyzdvižený obraz je pak pochopitelně to první, co si široká veřejnost představí pod pojmem umění. Mnozí pak zapomínají, že do umění patří mimo malbu také architektura, hudba, literatura, tanec, sochařství, divadlo, fotografie a grafika (ve smyslu umělecké grafiky, tj. cosi jako velmi komplexní tiskátko). Mona Lisa je po právu brána jako vysoké umění, ale ne proto, protože by prostě jen byla hezkým obrazem, kterou namaloval želvák ninja (narážím zde na rozsáhlý mýtus kolem da Vinciho génia). V 16. století byla revoluční, neboť ji da Vinci namaloval zcela neotřelou technikou. Je tolik oceňována, protože zásadně přispěla do rozvoje malby.

Ne všechno umění však lze označit za vysoké umění. Vysoké umění by se v překladu pro laiky mohlo nazývat prostě jen „opravdu dobré umění“. Abych uvedl příklad, třeba Karel Gott a jeho populární písně se jako vysoké umění označit nedají. Nejsou nijak zvlášť revoluční, mnohé jsou dokonce zcela převzaté. Nefungovaly by jako vysoké umění ani v době, kdy vznikly, ani dnes. Aby byl rozdíl markantní, postavím proti Karlu Gottovi například Tristan und Isolde od Richarda Wagnera. Gottovy nejslavnější písničky jsou o lásce (stejně jako většina ostatní komerční hudby) a tuto vlastnost jsme schopni vnímat skrze zpívaný text. Tyto texty jsou zcela průhledné, srozumitelné a jen stěží nějak významně poetické. Melodie je snadno zapamatovatelná a jako stvořená k prozpěvování u nedělní odpolední siesty. Primárním účelem takovéto hudby je jednoznačně prostá a okamžitá zábava.

Na světě však není snad nikoho, kdo by si dokázal zabroukat celý čtyři a tři čtvrtě hodinový doprovod Tristana a Isoldy (ovšem nepopírám, že by někdo takový mohl být). Když opomineme slova opery (a slova Gottových písní), zjistíme jednu věc - hudební podklad Lady Carneval by mohl být stejně tak o pikniku na louce nebo o veselém prasátku jako o Karlově lásce k Lady Carneval (ať už je ta Lady Carneval kdokoliv nebo cokoliv). Kdežto, pokud jsme pozorní posluchači a nepustíme si z Tristana a Isoldy jen první dvě minuty, tato Wagnerova skladba bez textu vypráví tragický příběh naprosto komplexním způsobem, který lze pochopit za mnohem a mnohem delší čas, než každý pochopil Lady Carneval a peripetie její melodie. Důležitou roli ve Wagnerově skladbě hraje například tzv. Tristanův akord. Je to akord, který nám neustále dává pocit, že brzy přijde onen vrchol melodie, ale, stejně jako Tristan a Isolda nikdy nemohou být spolu, nepřijde ani onen vrchol. Něco tak promyšleného zkrátka Gottovy písně neobsahují.

Je to pro obyvatele Mostu poměrně ožehavé téma. Když jsem se dostal na jedné facebookové stránce do debaty s místními, neslyšel jsem snad jediného slova chvály. Nadávali, že tohle v žádném případě nesymbolizuje ani hornické tradice a ani důlní neštěstí. Dokonce vyjadřovali lítost osobám, kterých se ona důlní neštěstí týkala, že se nedočkaly důstojnější připomínky zesnulých. Když jsem se zeptal, jak by si památník představovali, kdyby ho mohli vytvořit sami, buď se mi nedostalo žádné odpovědi, nebo byli schopni pomyslet pouze na právě nedůstojný kýč.

Mnozí se ptali, co to vlastně má znamenat a jak se to vůbec horníků týká. Co tím chtěl básník říci pro účely tohoto článku není podstatné. To se dá dohledat na internetu. Podstatné je však to, proč je to takováto „stěna“ a ne třeba panáček s přilbou a krumpáčem. Je to totiž reprezentace prožitku. Památník jako samostatné umělecké dílo nám má zprostředkovat jakousi naléhavost skrze neotřelý jazyk umění. Nemá nám jen sdělit problematiku hornické práce a utrpení zavalených horníků, ale především nás má jako správné umění vytrhnout z našeho všedního života, donutit nás se zastavit a kontemplovat významy.

Nepotřebujeme znát záměry autora pro to, abychom si pod památník stoupli a nechali jej na nás působit, tedy rozvibrovat naši představivost a konotační hry. Autor se mohl pokusit abstraktně zobrazit těžební dopad, ale pokud v díle místo toho vidíme například průřez horninou s kostmi dinosaurů a působí nám toto estetické rozjímání potěšení, je to zcela správně.

Aby se mohlo umění vyvíjet, je třeba přicházet s revolučními věcmi. Kdyby tomu tak nebylo, nejspíš bychom se stále potáceli ve středověkých liturgických malbách se směšnými obličejíčky, nebo by jediné pořádné umění, které bychom znali, byla ornamentální dekorace našich záclon. I krajinky, které nám dneska přijdou už jako naprosto obyčejná a nudná věc, která visí tak leda v obývácích našich babiček nebo někde nad schody na chatě, bývaly cosi revolučního.

Můžeme tak dobové krajinky obdivovat za jejich propracovanost, která v oné době neznala obdoby, ale je zcela správné, že dnes malované obrazy krajinek už nás nemají proč vzrušovat, snad jen plesáme nad tím, jak živě vypadají. Nepřinášejí už ale žádnou z hodnot, které má moderní umění mít - nijak nás nešokují, nepředávají nám žádné nové poznání. Rozmístění stromečků kolem jezírka s kolouchem, který právě pije, má spíše efekt příjemnosti, nikoliv estetického posuzování (viz. Kantova Kritika soudnosti 1-9).

Mostecký památník je proto právě tím, že byl ztvárněn skrze soudobé umění, nebývalou poctou. Bude totiž ještě po dlouhé roky zastavovat kolemjdoucí a těšit je svou uměleckou hodnotou. Nezapadne mezi ostatní suchopárné sochy jako například pomník Aldalberta Lanny v Českých Budějovicích, kolem kterého lidé procházejí každý den do práce a vůbec netuší, kdo to vlastně je, či že tam vůbec stojí. Forma jeho sochy už je totiž tak okoukaná, že neláká ničím zajímavým.