Článek
Volič není žádný Geralt z Rivie, neměl by volit mezi větším a menším zlem. Volič by měl poctivě číst volební programy a vybrat si podle toho, kdo nejvíce reprezentuje jeho zájmy. Bohužel se zdá, že zájmem mnoha lidí jsou jenom peníze, a tak když Babiš volá po zvyšování důchodů, kde kdo mu skočí na špek. Než však autor začne o tom, jak se Babiš ve volbách prezidenta snažil zahrát na notu nespokojeným občanům, aniž by nabídl uspokojivé řešení, musíme začít od začátku.
Proč Sokrates pohrdal řečníky?
V dialogu Gorgias se Sokrates zabýval uměním řečnictví. Řečnictví po dlouhé rozmluvě popisuje jako „úlisné lahodění“1 a také správně dodává, že kdyby do vesnice přišel řečník a lékař a oba se chtěli živit udělováním zdravotních rad občanům obce, hlady by zemřel lékař2, ačkoliv by jeho rady byly pravdivější. Řečník je totiž mnohem zběhlejší v přesvědčování lidí (je to jeho techné, jeho práce) a lidé přirozeně věří tomu, co se jim zdá přesvědčivější, i když na tom mnohdy nemusí být ani zrnko pravdy.
Není těžké dokázat, že řečníci antického Řecka, které chtěl Sokrates vyhnat z obce, mají mnoho společného s našimi řečníky - politiky. Jistě ne všichni nám pouze vypočítavě nalhávají kde co, ale jak jsme se již mnohokrát přesvědčili, třeba předvolební sliby jsou zpravidla mazání medu kolem pusy a my musíme sami přijít na to, kdo lže nejmíň.
Tak jak je možné, že i po zhruba 2 403 letech pořád dáváme přednost řečníku před lékařem? Pasivně přijímáme informace z televize či jiných médií a dobrovolně se tak zbavujeme kritického myšlení.
Babiš řečnil pro lidi, Pavel řečnil pro naši zemi
Hlavní rozdíl mezi volebními programy kandidátů prezidentských voleb 2023 je publikum, na které byly směřovány. Babiš se snažil konejšit jednotlivce, sliboval jim empatického prezidenta, který bude lidem naslouchat a veřejně o jejich stížnostech mluvit. Ale to je všechno. Je rozdíl něco skutečně řešit a nebo o tom jenom mluvit. Pavlův program byl sice delší a obtížněji srozumitelný, ale přislíbil toho mnohem víc a v mnohem větší hodnotě. Babiš navíc hrál na to, že už ho všichni znají, a že si každý pamatuje, jak lidem zařídil rouškovné. Ze státní kasy však nelze bez rozmyslu brát pořád.
Co sliboval Babiš?
Ve svém volebním programu uvedl: Nikdy nepodléhat zájmům ostatních států (mezinárodní vztahy snad nejsou potřeba?), vyslechnout si stížnosti občanů (ovšem neuvedl, jestli s nimi bude i něco dělat), respektování ústavy (to je přece povinnost každého prezidenta), schránku na vzkazy, pozdravy a fotky (kdo by si nechtěl pokecat s celebritou?), neskrývání zdravotního stavu (lidé budou podléhat panice, hned jak dostane chřipku), Pražský hrad přístupný lidem (ale rozhodně ne zdarma), povzbuzení lidem (třeba: „Nebojte, pracovat do sedmdesáti zvládnete.“) a nadstranické chování (a co bude s chudáky v ANO?).
Všechny své priority Babiš vskutku směřoval pro lidi. Ale nic z toho nesměřoval pro lepší budoucnost.
Co sliboval Petr Pavel?
Ve svém volebním programu uvedl: Aktivní zahraniční politika (udělat z nás zemi, která má ve světě význam), inovativní ekonomiku s vyšší přidanou hodnotou (podpořit střední a malé podnikatele a odstrčit žíznivé velkopodnikatele, kteří svým zaměstnancům platí málo), nezávislou a efektivní energetiku (zamezit drahým energiím, kvůli kterým si například mladé páry nemohou dovolit důstojné bydlení), podporu vzdělání (protože vzdělání je základ) a zdravé životní prostředí (aby občané za pár let vůbec měli kde žít).
Petr Pavel ve svém volebním programu prokazatelně myslel na budoucnost celé země. Ne na to, co si přeje hrstka jeho příznivců.
Odhalit úlisné lahodění lze snadno, stačí přemýšlet
Řečnictví dnešních politiků je lehce prohlédnutelné. Stačí pár vět a hned víme, jestli chce daný politik řešit dlouhodobé problémy, nebo se jen veze na vlně trendujících strastí společnosti. Vzpomeňme na Okamuru, který se proslavil až tehdy, kdy začal brojit proti migrantům. Dnes už se takové slávě netěší, neboť migranti už jsou dávno pasé, zatímco schodek rozpočtu stále raketově roste. Bohužel na výsluní budou tací politici i nadále. Krátkodobé rozhodnutí na úkor dlouhodobého růstu je totiž vždycky lákavější. Zvlášť, pokud je k dlouhodobému růstu zapotřebí například zvýšit daně. A když jsme u daní, musí autor tohoto článku parafrázovat také Le Bona - vysoká daň bude pro davy vždy přijatelnější, pokud bude rozdělena na menší částky a tím méně nenápadná, než nízká daň, kterou bude třeba zaplatit jednorázově v plné výši3. Vyvarujme se proto vkládání důvěry v ty, kteří myslí jenom na přítomnost, a i když to předešlé může být lákavější, hledejme dlouhodobá řešení dlouhodobých záležitostí, ne záplaty, které za chvíli odpadnou a zanechají po sobě ještě větší díru.
Zdroje:
1PLATÓN. Gorgias. 3. vydání. Praha: Oikoymenh, 2000. Platónovy spisy. ISBN 80-852-4121-8, str. 36
2Tamtéž, str. 35
3LE BON, Gustave. Psychologie davu. Praha: Kra, 1994. ISBN 80-901-5278-3, str. 10-11
