Článek
Seniorské mistrovství světa je ve světě sportu poměrně opomíjená soutěž. Důvodů může být mnoho. Možná to není pro běžné sportovní diváky dost atraktivní a nejspíš proto se rakouští dokumentaristé rozhodli tuto cestu pěti atletů na seniorské mistrovství světa v Lahti konající se v roce 2009 natočit. Celý film však není jen o sportu. Atleti hovoří o svých přáních, životě, životní filozofii, ale i o svém intimním životě.
V dokumentu se setkáme s italskou diskařkou Gabre Gabric-Calvesi, které v době natáčení bylo 94 let (ale sama si uvádění věku nepřála), 93letým sprinterem ze Švédska Herbertem Liedtke, 82letým českým skokanem do výšky Jiřím Soukupem, 100 letým Alfredem Prokschem z Rakouska a 85letou Ilsou Pleuger z Německa, která soutěží ve vrhu koulí.
Při síle je udržuje pravidelný trénink a vidina cíle
Všech pět zmíněných atletů se během dokumentu opakovaně vyjádřilo, že pohyb je to jediné, co je udržuje při vitálnosti. Třeba Jiří Soukup na začátku říká: „No já mám takovou snahu, aby člověk se udržel v té aktivitě, a tak trochu si prodloužil to svoje mládí…“
Tyto atlety zároveň pohání jejich vytoužené cíle. Pleuger např. mluví o tom, že světový rekord v kategorii nad 85 let ve vrhu koulí je 5,89 metrů a že by sama chtěla hodit 6 metrů. Proksch zase vypráví o své přehnané ambici a že nesnáší, když je druhý. Dodává pak: „Tak to prostě je. Je to vnitřní puzení tohoto neskutečně složitého stroje, tohoto člověka, celého těla. […] Mít co dělat je ze všeho nejdůležitější.“ Sprinter Liedtke zase touží po slávě a potlesku. Gabric-Calvesi si přeje zůstat navždy mladá a Soukup nikdy nechce přestat sportovat, protože „…bez toho sportu by byl ten život příliš fádní […] a člověk by neměl nějaký takový životní cíl, k čemu chce dospět, co chce dokázat.“
Téma stáří
Italka Gabric-Calvesi zahajuje svůj filmový výstup monologem o tom, jak zbytečné jí přijde řešit svůj věk a věk druhých. „Kdyby člověka nevnímali jako starého, ale tak čilého, jak je ve skutečnosti, nevadilo by mi to,“ říká Gabric-Calvesi, šik dáma, ze které čiší zdraví i sebevědomí. Krátce na to se směje tomu, jak ji ostatní lidé považují za křehkou, a dodává, že takovýto přístup ostatních je velice škodlivý, protože si nakonec člověk, i když je fit, začne opravdu říkat, že je moc starý. Film nám tak ústy Gabric-Calvesi říká, že nemáme hledět na věk, ale na to, v jaké kondici člověk je.
Kamera se nestydí ani před odhalenými těly. Proksch se ve svém úvodě převlíká v šatně a říká: „Tělo se pomalu stává ošklivější, ale dokud funguje, nezáleží na tom.“ Dokument je tímto provokativní, protože mnohým divákům zvyklým na dnešní kinematografii s dokonalými herci může být pohled na obnažené tělo seniora dokonce nepříjemné. Je však třeba se neustále upamatovávat, že tělo chátrající stářím čeká na každého a není důvod, proč ho schovávat.
Někteří účinkující se svěřují i se svou bolestí ze ztráty partnera. Pleuger po mnoha letech sundavá ze skříně obraz svého manžela a věší si jej do ložnice, Liedtke zase ukazuje prázdnou postel své manželky, kterou odmítá dát pryč, protože mu ji připomíná. Liedtke dále naznačuje, že na své manželství, které trvalo 55 let, vzpomíná s láskou, ale že někdy je mu tolik smutno, že se jde raději proběhnout ven, kde na svou ženu na chvíli zapomene. Dokument nám tak dává na zřetel i smutné stránky jinak spokojeného stáří.
Stáří a milování
Alfred Proksch v průběhu filmu hovoří o svém minulém i současném intimním životě. Ukazuje své zarámované kresby, neboť je vášnivý umělec, a u toho vypráví o daných dívkách, zachycených především ve vší nahotě. „Měli jsme takový malý večírek, byli jsme rozpustilí a ona si najednou strhla šaty,“ vyprávěl u kresby prsaté dámy. V jedné scéně dokonce vidíme Proksche, jak uhlem maluje nahou modelku, kterou si pozval k sobě do bytu. Z jeho nadšení do kresby však lze vyčíst, že mu nejde pouze o nahotu, ale že ho kresba jako taková doopravdy zajímá.
Když přijde na řeč o aktuálním intimním životě, říká Proksch: „Můj vztah k ženám byl vždycky sexuální. Až donedávna jsem měl přítelkyni, se kterou jsem měl sex. Ale odstěhovala se do Innsbrucku.“ Liedtke se v jiné scéně směje a říká: „Už je to čtyři nebo pět let, co jsem měl sex.“ Liedtkeho další vyprávění je ale poměrně zábavné. Na pozadí scény, kde běhá se svou kamarádkou, vypráví o jejím neprojevování erotických tužeb a že spolu běhají jen jako přátelé. Tvrdí, že ho nijak nepřitahuje, nikdy by s ní nešel do postele, ale přitom vidíme, jak se na ni při běhání kujónsky dívá. „I kdyby zvedla košili a řekla ‚Pojď sem!‘ neudělal bych to,“ zapírá Liedtke. O sexuální přitažlivosti hovoří i Pleuger, která popisuje, jak byl její manžel tlustý a jak byl na své břicho velmi hrdý. „Vlastně se mi to nelíbilo. Ale to je jenom vnější vzhled,“ říká Pleuger.
Dokument se snaží ukázat, že pro sex a intimitu neexistuje žádná věková hranice.
Závěrem
Tento dokument otevírá i mnoho jiných otázek. Dotýká se např. i zdraví, udržování zdraví, manželského soužití (kdy se paní Soukupová o svého manžela neustále bojí), úspěchu a neúspěchu (kdy např. Liedtke svou porážku snáší tak těžce, že si přímo na stupíncích utahuje ze soupeře, který ho porazil), mladí lidé proti starým (Liedtkeho syn mu na chatě pokácí jeho oblíbený strom, aniž by se zeptal) atd. Film Na stupních vítězů rozhodně stojí za zhlédnutí, neboť je velkou připomínkou pro všechny, že život ve stáří nekončí a že je nesmysl čekat na smrt.
