Článek
Lékař často nepředpokládá, že by pacient mohl mít vysokoškolský titul (tedy že obecně chápe, co je věda ve skutečnosti a jak funguje), a automaticky jedná z pozice autority (předstírá, že jeho verdikty jsou axiomy), aniž by zohlednil individuální schopnost porozumět situaci, která na axiomech založená není a nikdy nebude. Zejména starší generace lékařů často přistupuje k pacientům s předpokladem, že nemá smysl jim cokoliv vysvětlovat, protože by tomu stejně nerozuměli a o porozumění nemají zájem. Tento přístup však může vést k nedůvěře, frustraci a nedostatečné péči o vlastní zdraví.
„Já mám titul, nejsem žádný hlupák.“
Když jsem přišel k lékaři s podezřením na močové kameny, po několika testech mi s ledovým klidem oznámil, že budu muset omezit maso, šťavelany a pít víc vody. Žádné další vysvětlení, žádné podrobnosti, žádný prostor na otázky. Teprve když jsem oznámil, že nejsem žádný hlupák a mám akademické vzdělání, začal se mnou komunikovat jinak. Dozvěděl jsem se, jak močové kameny vznikají, a že bez diety bych mohl čelit dalším následkům. A já si tehdy říkal: proč tohle všechno neřekl rovnou? Kolik dalších pacientů odejde z jeho ordinace bez jakéhokoliv pochopení toho, co se s nimi děje?
Tohle není jen o mně. Je to o systému, kde mnozí lékaři (a chvála těm, kteří jsou jiní) automaticky předpokládají, že pacienti nemají zájem a nemohou rozumět své diagnóze, a proto nemá smysl jim cokoliv vysvětlovat (a nebo jim prostě strčí letáček a ať se s tím popasují sami). Ale realita je jiná – každý má právo dostat alespoň šanci, aby svému stavu porozuměl. Lékař by měl také mít schopnost podat dané informace lidsky, nikoliv latinou, nebo technickým popisem plným překlepů na jednom malém papíru. Jak bych asi mohl rozumět, když jediné, co od lékaře obdržím, je papír, na kterém stojí „renální kolika s vegetativním doprovodem“?
Problém autoritativního přístupu
Není to jen o titulu. Mít titul z estetiky (což je můj případ) samozřejmě nemá s titulem lékařským nic moc společného, snad leda filosofii, ze které se lékařství zrodilo. Jde o to, jak se lékaři na pacienta dívají všeobecně - s předsudkem pacientovy ignorance. Moc dobře totiž vědí, že lidé pokyny dodržují jen málo kdy. Výsledkem je situace, která může připomínat spíš naivní rozkaz než konstruktivní dialog: „Vemte si tohle, zkuste dělat tohle a přijďte za měsíc,“ to je často všechno, co se dozvíme.
Tento přístup je zvlášť patrný u starších ročníků lékařů, kteří byli zvyklí na model, kde lékařova pozice byla nezpochybnitelná. Jenže dnes už mají pacienti přístup k obrovskému množství informací, často si diagnózu googlí dřív, než dorazí do ordinace, a jsou o ní přesvědčení jen na základě shodných projevů, kterým (na rozdíl od vágního výkladu lékaře) rozumí, protože jsou psány „lidštinou“. A právě v tento moment, pokud lékař není ochoten vysvětlit, co se děje a proč navrhuje určitou léčbu, vzniká v mysli lidí (již ovlivněných sugestivní diagnózou z Googlu) pocit, že možná svému tělu rozumí lépe, než onen lékař, i když to není pravda.
Nejasnosti vedou k problémům
Když pacient nerozumí svému zdravotnímu stavu nebo důvodům, proč by měl dodržovat určitou léčbu (nebo pokud se jedná o něco, co je celoplošně bagatelizováno jako třeba obezita), je pravděpodobné, že léčbu opomene nebo zcela ignoruje. Jak má někdo vážně brát radu, aby šetřil své ledviny tím, že nebude jíst tolik masa a pravidelně pozře pilulku, když mu doktor jen nařídí „berte tohle a tohle nejezte tak často“ bez dalšího vysvětlení? Jak se má člověk motivovat ke změně životního stylu, když nerozumí tomu, proč se mu děje to, co se mu děje? Jako právě třeba ledvinové kameny, které často vznikají tím, že se v těle hromadí minerály, jako je vápník nebo kyselina močová, kvůli nedostatečnému příjmu tekutin nebo přílišné konzumaci masa a soli.
Komunikace je klíčová. Pokud doktor nevysvětlí, jak močové kameny vznikají a že správná dieta, zahrnující omezení soli, masa a zvýšení příjmu tekutin, hraje klíčovou roli v prevenci těchto problémů, pacient nemá šanci spojit si svou situaci s rámcem zasahujícím i do budoucnosti a i přes prvotní zděšení nakonec po léčbě zjišťuje, že je mu dobře a že dietní omezení jsou příliš velká námaha. Bez jasných informací lidé také často hledají alternativní zdroje, jako jsou internetové diskuse nebo pseudovědecké rady, což může jejich stav ještě zhoršit.
Závěr
Frustrace z autoritativního přístupu lékařů není jen otázkou ega pacientů. Pokud budou lékaři jednat s pacienty jako s blbci, nemohou se divit, že si pacienti hledají rady jinde (i když důsledek postihne především pacienta samotného). Zdravotnictví 21. století musí stavět na komunikaci, respektu a ochotě vysvětlovat. Protože ve finále, my všichni – ať už s titulem, nebo bez něj – chceme prostě rozumět tomu, co se s námi děje. Takové je dědictví osvícenství.
