Článek
Kromě základních pravidel Facebooku, která lidé stejně neustále obcházejí, přestože s nimi při tvorbě účtu souhlasili, jsou tu i určitá nepsaná pravidla internetové komunikace. V běžném životě se říká „zachovej dekorum“. To znamená slušnost a důstojnost. Například se nesluší, aby člověk na ulici oslovoval cizí lidi a hodnotil to, jak vypadají. Nebo když si s někým povídáme, a tak dobře ho neznáme, nebudeme jeho názor nijak shazovat. Každý slušný člověk v takové situaci naopak spíš bude mlčet nebo dá slušně najevo, že nesouhlasí. A pak nejlépe vysvětlí, proč nesouhlasí.
Domnělá anonymita a obrovské sebevědomí
Na sociálních sítích je to úplně jiné. Když Gustave Le Bon psal o psychologii davu a v roce 1895 knihu vydával, snažil se postihnout fenomén, kdy stane-li se člověk součástí davu, zcela se změní jeho chování a dělá i věci, které by nikdy neudělal. Paralela s psychologií komunikace na sociálních sítích sice není tak přesná, ale stále jsou tu určité rysy, které lze využít.
Klíčový je pocit anonymity a náhlý nárůst sebevědomí. Stejně jako v davu se člověk i na sociálních sítích cítí jako jeden z mnoha. V davu ho však ohrožuje alespoň jeho tělesnost - třeba strach, že bude ušlapán anebo zbit. Na internetu nic takového nefunguje. Neexistuje žádné ohrožení, snad jen to od lidí, kteří nás osobně znají. S takovými lidmi se ale po internetu do křížku běžně nepouštíme.
Je cizí, nic se mi nemůže stát, tak to řeknu z plných plic
Ale co je nám po cizích? Neví, kde bydlíme, kde pracujeme a kdo vlastně jsme. Tedy v tom lepším případě, neboť mnozí lidé si na svůj facebookový profil s nastavením „veřejné“ zapíší skoro všechno - svoje narozeniny, město, název firmy, jména svých dětí, jejich datumy narození atd.
Nyní ale předstírejme, že takové informace máme nastaveny k vidění jen pro přátele nebo je tam nemáme vůbec. Je tak snadné a ulevující napsat k videu někoho cizího třeba „bože, ta je trapná“ nebo „to je hnus (zvracející smajlík)“. Jistě, nám se ulevilo a jedeme dál. Neočekáváme, že by se s námi někdo dal do debaty a nedej bože s námi nesouhlasil. To nejlepší z Facebooku ale přichází právě tehdy, když někdo s někým takto drzým a neslušným nesouhlasí. Vzniká hádka a jak je to dál, už si dokáže každý představit.
Tohle se mi nelíbí, tak proč to neříct
Problém není v tom, že lidé na sociálních sítích vyjadřují nesouhlas. Pokud je daná fotografie, video či jiný příspěvek veřejný, musí ten, kdo jej zveřejnil, počítat s tím, že lidé budou reagovat. Problém je ale v tom, jak lidé tento nesouhlas sdělují. Často si lidé například stěžují na ceny výrobků pod reklamními příspěvky. Nevěřím tomu, že by stejný počet lidí (a ti stejní lidé) vešli do obchodu a začali tam veřejně vykřikovat, že 450 korun za ručně vyráběný hrneček je příliš. Prostě by si ho nekoupili, neboť je k tomu nikdo nenutí. Zřejmě ale nechápou, že je k tomu nikdo nenutí ani na internetu.
Nejsměšnější mi však přijdou lidé, kteří komentují reklamní spoty na módu. Nejen, že neupejpavě vykřikují do světa, že je to oblečení hrozné, zatím co sami nosí třeba leopardí vzor na každém kousku šatů (na čemž není nic špatného, ale už to dávno není in), ale mnohdy se i velice vulgárně vyjadřují k modelům a modelkám.
Pamatuji si například reklamu, kde model bez jedné ruky pózoval v dlouhých širokých kalhotách (jako aluze na známé sochy bez paží). Ony bílé kalhoty splývaly tak, že se z dálky mohlo zdát, že má sukni. Jeden z komentujících ihned nezapomněl přidat komentář „to je ale hendikepovaný homosexuál, proč má sukni?“ Slovo homosexuál a hendikepovaný samozřejmě použil v mnohem drsnější variantě, ale to tu psát nebudu. Následně jsme se pustili do debaty, a i když jsem poukázal na mnoho momentů, kdy je vidět, že to jsou kalhoty, muž mi nevěřil a poslal mě do patřičných míst, jen aby nemusel uznat svou chybu. A to je jen jedna z mnoha a mnoha situací, kdy nelze říct nic jiného, než že internet ukazuje pravou tvář lidí.
To se mě týká, k tomu musím něco napsat
Na jednu stranu je dobře, že sociální sítě podporují komunikativnost. V dnešní době už na socializaci tolik času není a myslím si, že není na škodu spojit se s pár přáteli jen tak pro dobrý pocit alespoň o pracovní pauze na oběd. Člověk je konec konců tvor, kterému samota nesvědčí. Je ale něco jiného okomentovat vlastním poznatkem příspěvek kamaráda a nebo nějaký náhodný. Pak se často stává, že lidé komentují kde co a příspěvky, které nejsou pro nikoho (krom jeho samotného) vůbec zajímavé. Např. když pod reklamou na cukrovinku někdo napíše: „To jsem jedla jako dítě.“ Tato informace nám vůbec k ničemu není, nijak nám to nevyvolává stejný pocit sentimentu, který komentující zažila, a přijde nám to spíš jako takový trapný balast. Mnohem víc bychom ocenili třeba „jsou moc dobré“.
Jenže komentář o cukrovince je alespoň k věci. Horší jsou lidé, kteří nejsou schopni splnit alespoň takovou podmínku. Pak se můžeme třeba pod reklamou na deodorant dočíst o tom, kdo se jak často sprchuje.
Závěrem
Příkladů by se jistě našlo víc. Avšak podstatou celého článku není vypíchnout všechna zvěrstva Facebooku, ale apelovat na uživatele sociálních sítí, aby se nejdříve zamysleli, co a jak komentují. Mohlo by se totiž stát, že jednou budou profily na sociálních sítích sloužit jako osobní vizitka. Už k tomu má svět silně nakročeno - inspirovat nás mohou například případy, kdy někoho kvůli komentáři na Facebooku vyhodili z práce. S nadějí volám k nebesům, aby se dekorum začalo aplikovat i na sociálních sítích.
