Článek
Říká se tomu misgendering, ale protože pro konzervativce je „gender“ sprosté slovo, nazývejme použití chybného rodu jako nechtěný omyl. Nechtěný omyl se občas přihodí každému. Je jedno, jestli jste zarytý jedinec, který se nehodlá podřídit požadavkům trans komunit, nebo jen nevinná oběť vlastních smyslů. Androgynně vyhlížející osoba (člověk, který nevypadá ani úplně žensky, ani úplně mužsky) nutně nemusí být členem LGBT+ komunity. Může to být jen obyčejná paní s ostřejšími rysy, nebo jemnější muž, například jako David Bowie. Situace je každopádně nepříjemná oběma stranám, ať už se tomu smějí, či nadávají. Je však nutno uznat, že hůře se bezpochyby cítí nebohý neurčitelný.
Proč to děláme
Lidé mají dva druhy pohlavních znaků - primární a sekundární. Primární pohlavní znaky jsou vnější a vnitřní pohlavní orgány (a do těch nám u nikoho nic není). Sekundární znaky pak zahrnují ochlupení, hlas, tvar postavy, rysy obličeje atp. A právě sekundární znaky mohou velice mást. Způsob, jakým rozpoznáváme osoby, v sobě máme hluboce zakořeněný. Ani si neuvědomujeme, že při setkání s cizím člověkem měříme poměr jeho ramen a boků, velikost nadočnicového oblouku nebo tvar brady. Z dálky pak nejvíce analyzujeme oblečení a délku vlasů. Takový androgynní člověk může mít třeba výrazné nadočnicové oblouky, ale jemnou bradu podobnou spíše ženskému typu. Stačí ale i unisex bunda a krátké vlasy, abychom si o jinak obyčejné ženě zprvu mysleli, že k nám zády stojí muž. U mladých, kteří nosí leccos, je pak hádanka ještě mnohem složitější. Musíme si uvědomit, že to není naše vina. Ale musíme také připustit, že jsme se spletli. Tedy pokud nejsme hyena, která si v urážení cizích lidí libuje.
To léto jsem si ostříhala vlasy, protože jsem je měla hrozně zničené. Stáli jsme s manželem u našeho auta na parkovišti a kouřili cigaretu, když k nám přišel zezadu nějaký muž a zeptal se: „Chlapi, nemáte cígo?“ Zasmála jsem se, ale celý den jsem pak přemýšlela, jestli jsem opravdu tak škaredá.
Neutralita je nejlepší rychlá pomoc
Nemusíte nutně každý rozhovor začínat slovy: „Dobrý den, slečno/pane…“ Je zcela validní říct pouze „dobrý den“. Pokud se oslovený nebo oslovená rozhodnou odpovědět, prvním indikátorem je hlas. Avšak ani zde si mnohdy nemůžeme být jistí. V takovém případě se dívejte na oblečení. Jenže co s dívkami, které preferují pánské oblečení? Nebo s někým, kdo má mužský hlas, ale očividně šaty? Pokud nemůžete pokračovat neutrálně, nezbude vám nic jiného, než se zeptat na jméno. A pro nejodvážnější je tu věta: „Jak chcete, abych vám říkal/a?“
Transsexualismus vs. transvestitismus
Co když se ale jedná o osobu, která je „podezřelá“ už na první pohled? Je třeba se zamyslet, co se asi tak může dít. Potkáte-li takového člověka na divokém večírku, nejspíš se bude jednat o transvestitu (muž nebo žena převlékající se za opačné pohlaví). Toho by neměl urazit ani mužský, ani ženský rod. Je to pro něj jen kostým, zábava, maska.
Jestli je to ovšem člověk na obyčejném veřejném místě, třeba v tramvaji, bude pravděpodobnější, že jste narazili na transsexuála (člověk, který se cítí být opačným pohlavím). Základem je nepanikařit. Jsou to většinou rozumní a citliví lidé, kteří ocení, když se za svou prvotní chybu alespoň omluvíte. Nejsnadnější pak pro vás bude pokračovat neutrálně. Vy totiž můžete chápat, že povaha člověka před vámi je ženská, ale váš mozek bude vnímat detaily (jako třeba špatně oholené vousy nebo široká ramena) a nenechá vás mluvit jinak.
Proč byste se vůbec měli namáhat?
Je to samozřejmě vaše volba. Nicméně platí: „Nečiň druhému to, co nechceš, aby bylo činěno tobě.“ A jak už autor zmiňoval na začátku tohoto článku, můžete urazit někoho, kdo se svou identitou žádné problémy nemá, jen ho příroda zkrátka obdařila neurčitým vzezřením. Nakonec měli bychom se k sobě v dnešní době, kdy už ani pozdravení není běžné, chovat tolerantně a s respektem, máme-li očekávat, že se k nám tak budou chovat i druzí.
