Kdo může za zkázu České republiky?

Všechno je příšerně drahé, pořádají se demonstrace, nikdo nám nic neřekne a celá republika propadá panice, co bude příští měsíc nebo další rok - asi takový je dnešní pohled běžného občana na aktuální dění. O tom, že to s tou situací zase není tak horké, se v tomto článku bavit nebudeme. Tentokrát se pokusím zodpovědět na příkladu z historie, kdo nebo co je tady opravdovým viníkem.

Athény v tomto případě myslím jako paralelu na Českou republiku. Důvod, proč jsem si jako přirovnání vybral slavnou zkázu Athén, však není náhodný. Tehdy totiž, jak se můžeme dočíst v Demosthenově filipice, lidé tak zpohodlněli, že je hrozba armády Filippa II. vůbec nezajímala a nenapadlo je, že by se doopravdy mohlo něco stát. Demosthenes je pak vyzýval ke změně a před Filippem je prudce varoval. Athény nakonec rukou Filippa II. skutečně padly. Nikdo se v Athénách na válku nepřipravil.

Kdo je dnes u nás tím Demosthenem je těžké říct. Proti nesprávně zvoleným varovalo mnoho lidí a bylo tomu tak snad vždycky. Zpohodlnělí lidé jsou však stále stejní. Zvolí si toho, kdo jim slíbí více, aniž by se zamysleli, jestli vskutku mluví pravdu a jak může volený své sklony k dobrodiní prokázat. I Demosthenes píše: „…[po zamyšlení] shledáte, že se tak stalo vinou lidí, kteří se vám chtějí raději zavděčovat než pronášet nejlepší rady.“ Demosthenes samozřejmě nemohl říct, že na vině jsou ti, kteři je slepě volili, neboť to by příliš přízně nezískal. Vinu proto správně přenáší na prohnilé politiky, kteří raději mažou med kolem pusy, než aby řekli, co je špatně a co se musí i přes značné nepohodlí udělat jinak (právě to má na mysli nejlepšími radami). Hledání příjemného je totiž přirozeností člověka, které se nemůže bránit, jak napsal Kant. Proto je pochopitelné, že milejší jim byl med kolem pusy než to, aby se sebrali a začali opevňovat město. Pro zajímavost dále také píše o tom, že si lidé stěžovali nejdříve na předáky vlády a tak spěli jen k tomu, že ubližovali sami sobě místo toho, aby Filippa zkrotli.

Musíme se však zaměřit na ty osoby, které se raději zavděčují, než aby pronášely nejlepší rady. Tehdy to byli především řečníci-politici. Což se naneštěstí příliš neliší i od dnešního stavu. Jen tenkrát, zhruba ve 4. století před naším letopočtem, alespoň lidé věděli, že tomu umění, které politici používají k přesvědčování davů, se říká řečnictví. A že řečnictví je něco, co se učí ve školách a co je základem každého politika, a jehož účelem je přesvědčovat lid.

Dnes mají lidé vesměs pocit, že když si mohou své politické zástupce svobodně volit, volí si jednoho z lidu. Bohužel ve velké spoustě případů tomu tak vůbec není, tedy pokud to není volba starosty malé vesničky. Netvrdím sice, že by se dané osoby stejně jako v antice přímo vzdělávaly v řečnění (v úlisném lahodění, jak tomu říkal Platonův Sokrates), určitě ale mají dostatek znalostí o tom, jak komunikovat s velkým počtem lidí, aby se za vzdělané řečníky považovat dali. Možná dokonce více než v antice, protože od té doby humanitní vědy značně pokročily. Demosthena by třeba ani nenapadlo, že by někdy někdo mohl přesně sledovat, co se lidem líbí (co si vyhledávají na internetu) a podle toho jim nabízet produkty jako pro ně stvořené (které k životu vůbec nepotřebují).

Kdo je tedy skutečným viníkem? Demosthenes udělal správně, že nezačal osočovat občany. V jistém slova smyslu, přestože v dnešní době to bude znít možná urážlivě, jsou totiž občané nebohé „oběti“, které spoléhají na systém. Stejně jako spoléháme na to, že ráno přijede na zastávku autobus a odveze nás do práce, spoléháme i na to, že když si zvolíme někoho, kdo vypadá, že politice rozumí, budeme žít spokojeně.

Problém je v tom, že i když má každý právo na svůj ideál spokojenosti, všichni by měli mít povinnost náležitě promýšlet a fakticky zjišťovat, kdo je jejich volební favorit vůbec zač. Neboť jedině tak můžeme bezpečně odělit zrno od plev. Pokud ale volič náležité zjištění informací neprovede a řídí se jen tím, co „jedna babka povídala“ a co se rozesílá v řetězových emailech, pak je na vině on sám. A zde právě nastává ono zacyklení, ke kterému bychom potřebovali Hercula Poirota, aby začal z rukávu tahat až nadpozemsky úžasné karty předvídající nemožné kauzality - co když i přes důkladné zkoumání zvolím někoho, kdo se ukáže jako podvodník? Viníkem se pak stává samotný politik, který lhal. A nemůžeme ho nijak postihnout, protože svůj volební program koncipoval dokonale. Pak se navracíme k tomu, že jsme sami sobě viníky, neboť jsme dovolili, aby volební programy takto vypadaly.

Volební sliby totiž většinou nejsou tak úplně sliby. Doslovně slibují ve svých programech jen to, co se opravdu dá splnit (třeba jako když chtěl Babiš udělat schránku na dopisy), ale u všeho ostatního používají kouzelná slovíčka jako „budeme se snažit“ nebo „pokusíme se“ nebo „budu tlačit na“ nebo „budu usilovat o“, či slibují něco, co se tak úplně nedá měřit, jako například zvýšení kvality (čehokoliv).

Takže jaká je odpověď? Kdo může za zkázu České republiky? My všichni. Obyčejní občané i politici.

Co bychom proti tomu mohli udělat? Musíme si přiznat, že nejsme Hercule Poirot a nemůžeme předvídat sto kroků dopředu. Pokud se zmýlíme, v dalších volbách to musíme napravit a nedělat tu chybu, že z pohodlnosti zvolíme toho stejného, protože už tak nějak víme, co od něj čekat. Musíme se více zajímat o to, co politici ve svých volebních programech slibují, jak to slibují a jestli snahu o podobné změny vyjádřili i dříve (než to bylo populární téma). Musíme také pozorně sledovat, jak po jejich zvolení sliby plní. Nesmíme zapomenout ani na to, že se musíme vystavit i tomu, co je nám nepříjemné (pustit se do války s pomyslným Filippem II.), abychom se ochránili. Nemá smysl totiž žádat vždy jen to, co nás potěší, ale i to, co je pro nás dobré. A bohužel ne všechno dobré nás potěší.

Démosthenés - Třetí řeč proti Filippovi; přeložil a opatřil poznámkami Ferdinand Stiebitz