Článek
Začneme trochou empatie. Představte si, že jsme maminka s malým dítětem. Jste na mateřské a manžel se vrací z práce domů až večer. První rok vám samota tolik nevadí. Máte spoustu práce s úklidem, vařením a starostí o dítě. Druhý rok už ale máte všechno natrénované, zvládáte deset věcí najednou a ani u toho nemrknete okem. Uklizeno a navařeno máte již v deset dopoledne, ubrečené seriály vás už nebaví a příšerně se nudíte. Videohovory s kamarádkami nejsou to pravé ořechové. Zasněně se díváte z okna a přejete si, abyste si mohla jako normální člověk zajít do své oblíbené kavárny. Jenže máte malé dítě. Nikde nejste vítána.
„Chci se prostě cítit jako normální člověk.“
Hovořil jsem o tomto tématu s kamarádkou, která má nyní čtyřleté dítě. Během náročného prvního roku přišla o spoustu kamarádů, protože na ně neměla čas. Manžel se rozhodl pracovat pro donáškovou službu od rána do večera, aby se mohli do několika let přestěhovat do vlastního domečku. Byla často sama jen se synem, ale měla tolik práce, že si toho ani nevšimla. Jenže druhý rok mateřství, kdy konečně měla dobrý spánek a přestala ji péče o dítě tolik unavovat, začala svou izolovanost vnímat naplno. „Chtěla jsem se prostě cítit jako normální člověk. Chtěla jsem jít ven. Chtěla jsem si dát kafe v mojí oblíbené kavárně,“ řekla mi. A tak vzala synka, po několika měsících se s velkou radostí nalíčila a vyrazila do centra maloměsta za kamarádkou, kterou dlouho neviděla. „Ty pohledy, co na mě ostatní vrhali, když začal brečet… I mě se z toho chtělo brečet,“ svěřila se mi se svou první nepříjemnou zkušeností. Párkrát se ještě pokusila vyjít do kavárny, avšak ze strachu, že si ji budou pamatovat jako tu mámu s ubrečeným děckem, vyzkoušela raději jiný podnik. Nakonec zjistila, že jediné přátelské prostředí je pro ni na dětském hřišti. „Prostě jsem si začala kupovat kávu do kelímku a šla si s ní sednout na lavičku na hřišti. Alespoň jsem mohla být venku,“ přelíčila dál.
Trvalo jí dva roky, než se přes toto nepříjemné sociální vyloučení přenesla. „Dneska už si prostě do té kavárny sednu i s malým a mám to na háku. Když začne brečet, tak prostě brečí. Se mnou taky nikdo neměl slitování, když jsem si jenom chtěla alespoň jednou týdně připadat normální,“ uzavřela.
Děti jsou děti a osamění si nikdo nezaslouží
Jistě. Dětský pláč každému drásá nervy - je to naprosto přirozená reakce. Nabádá nás, abychom se o dítě postarali. Jenže děti nejsou malí dospělí a nikdy nebudou. Nemohou třeba v jednom nebo dvou letech jednoduše říct, proč brečí. I tomu nejhodnějšímu dítěti se může stát, že se zrovna v MHD nebo v kavárně rozhodne plakat. Může ho potrápit třeba trávení nebo zuby. Ale to prostě k dětem patří. S tím se nic udělat nedá.
Pokud by maminky měly být pořád tak ohleduplné, jak si někteří odpůrci přejí, nemohly by jít vůbec nikam, ani nakoupit. Protože co kdyby jejich dítě zrovna začalo brečet ve frontě u pokladny? Ale kdo jsme, abychom po nich chtěli, aby zůstávaly pořád doma? Každá lidská bytost potřebuje sociální kontakt. Odpůrci, kteří tvrdí, že maminky s dětmi „nejsou vítané a nikdo je tam nechce, protože všechny jenom otravují“ se dopouští šikany, jejímž důsledkem může být nebezpečí v podobě sociální izolace.
Sociální izolace není žádný termín mladé „přecitlivělé“ generace. Sociální izolace vždy byla, je a bude závažným ohrožením duševního zdraví. Vzpomeňme si třeba na film Trosečník z roku 2000. Postava Chucka, moderního Robinsona Crusoe, je osamocena na ostrově a společnost mu dělá pouze volejbalový míč Wilson. Podobně tuto situaci vykreslil i seriál Poslední chlap na Zemi (2015-2018), kde hlavní hrdina Phil přežije pandemii (příhodně seriál pandemii „předpověděl“ na rok 2020) a po měsících samoty se nakonec kamarádí s více než 20 míči různých velikostí. Popkultura tímto způsobem nevykresluje pochroumané duševní zdraví způsobené osaměním jen tak pro nic za nic. Zkrátka to není nic zdravého. Nikdo si nezaslouží cítit se sám a už vůbec cítit se sociálně vyloučený = nechtěný.
Závěrem
Netvrdím, že není špatné, když se maminka o své dítě na návštěvě v kavárně nestará a nechá ho terorizovat všechny přítomné v podniku. Na druhou stranu možná se není čemu divit. Jak jsem se snažil poukázat, k mojí kamarádce nikdo nebyl tolerantní už od začátku. Navíc ne všechna města disponují kavárnami určenými pro maminky s dětmi. Nepochybně je to velmi složité téma. Platí však, že tolerance by vždy měla být vzájemná. Bohužel pokud nejsme k toleranci ochotni my, nemůžeme ji vyžadovat po někom jiném.
