Článek
Argument, že by si transgender lidé měli platit operace sami, není zcela bezdůvodný. Pojišťovny totiž některé zákroky (především u zubaře) odmítají proplatit. Jedna žena se v komentáři na Facebooku například oháněla tím, že její syn v důsledku nehody přišel o všechny přední zuby a pojišťovna mu odmítla proplatit pevnou náhradu. Daná žena toho však více nezmínila, a tak si nemůžeme být jistí, jaké byly okolnosti nehody a jestli je to vůbec pravda. Pokud to pravda je, lze chápat, proč mají někteří lidé pocit nespravedlnosti. Ono to ale není tak jednoduché. Pevná náhrada zubů rozhodně není to stejné, jako operace, která někomu může zachránit život anebo učinit jejich život šťastným.
Tělesná dysforie
Stejně jako u homosexuality (kdy se sami nerozhodují, kdo je přitahuje) si transgender lidé svou nespokojenost s vlastním pohlavím nevybírají. Této nespokojenosti s vlastním tělem se říká tělesná dysforie. Půjčím-li si k porovnání výše zmíněný příklad se ztrátou zubů, mohu s jistotou říct, že ztratit zuby je sice nepříjemné, ale je to něco, co se ve společnosti bere jako snadno řešitelná věc, se kterou má každý pochopení. Pokud půjdu k zubaři a vysvětlím mu, že jsem přišel o zuby a chtěl bych nové, nikdo se na mě nemá důvod křivě podívat. Přitom bez zubů se cítíme velice nepříjemně, můžeme mít i deprese, dokonce se za to velice pravděpodobně budeme stydět. Přitom stejně se cítí i transgender lidé. Nepřipadají si být tím, kým by měli být, cítí se nepříjemně a mají deprese. Rozdíl je však v tom, že člověk, který přišel o zuby, se kvůli tomu nejspíš nebude cítit natolik pod psa, že by raději nebyl na světě. Tělesná dysforie u transgender člověka tak dříve či později vede k život ohrožujícímu stavu mysli. Většina z nich se právě v období tohoto nejnižšího propadu teprve obrací na odborníky a hledají pomoc.
Mnozí moji transgender přátelé se shodli, že ve chvíli, kdy si uvědomili, že nejsou ve svém těle i genderové společenské pozici spokojeni, byli na tom už tak špatně, že pro svůj život neviděli jinou budoucnost. Tři až pět let, což je obvyklá doba od prvního kroku tranzice k poslednímu, jim přišla jako věčnost, ale také jako jediné světlo naděje.
„Asi ze všeho nejtěžší je první rok, kdy člověk jen dochází za doktory všeho druhu a musí se i bez operací a hormonů prezentovat jako své vysněné pohlaví. Já jsem nikdy neměla predispozice k tomu, abych byla hezká holka, jako některé ostatní, na kterých to ani není poznat. A tak jsem v podstatě první rok byla jen chlap v šatech a s příšernou rtěnkou,“ svěřila se mi jedna kamarádka, která si změnou pohlaví prošla, stejně jako Dominika z Výměny. „Lidé nechápou, že to není jen výmysl. Kdo by se chtěl dobrovolně zesměšňovat a podstupovat všechnu tu strašně dlouhou a bolestivou cestu?“ pokračovala. „Je to jako říct, že si svoje problémy vymýšlí i schizofrenici, jenom protože to není porucha, která je vidět.“
Proplácení operací
Jakmile tedy pochopíme, že přijít o zuby není život ohrožující, kdežto tělesná dysforie ano, můžeme chápat i důvod, proč tyto operace naše české pojišťovny proplácí. Pokud se na to budeme dívat i z ekonomického hlediska (a trochu bezcitně), pojišťovny rozhodně nestojí o to, aby lidé páchali sebevraždu, neboť pak by přišly o všechny peníze, které by jim jinak člověk za celý svůj život zaplatil. Tím se poněkud oklikou dostáváme k zásadnímu protiargumentu - proč by si transgender lidé měli operace platit sami, když si je na svém pojištění již dávno zaplatili? A pokud jsou ještě mladí, bezpochyby stejnou částku mnohonásobně složí během zbytku svého života. Peníze se pojišťovnám nedávají jen tak. Platíme jim proto, abychom jednoho dne měli nezbytnou lékařskou péči z čeho uhradit.
Mohli bychom se úplně stejně zlobit i na lidi, kteří si v důsledku nezdravého životního stylu zadělali na infarkt a podobné nemoci. Takové operace také rozhodně nejsou levné. Dokonce si tvrdím i říct, že pojišťovnu stojí mnohem více, neboť pak ještě připlácí na léky a další dodatečnou zdravotní péči. Kdežto operace proplácené pojišťovnou u transgender osob jsou zpravidla jen dvě, výjimečně tři - u transgender mužů mastektomie,hysterektomie a faloplastika (tu však podstoupí v Česku malé procento trans mužů, neboť zatím se na tuto problematiku čeští lékaři příliš nezaměřují); u transgender žen pak orchiektomie a úprava genitálu. Všechno ostatní si pacienti platí sami (např. zvětšení prsou, plastiky nosu atp.). Platit si musí ale i hormonální léčbu, která je pro ně životně důležitá, neboť po odstranění varlat nebo vaječníků jejich tělo nemá, jak jinak produkovat testosteron nebo estrogen. Kamarád, který je transmužem, se svěřil: „Testosteron si taky musím platit sám. Pokud si jej lékař neobjedná do své ordinace a následně ho nepředá nám, na proplácení pojišťovnou nemáme nárok. Takových lékařů je v ČR bohužel málo. Osobně vím jenom o jednom a ten je pro mě hodně daleko.“
Závěrem
Mnozí lidé si myslí, že být transgender je jen trend doby. Tuto závažnou poruchu také marginalizují třeba řečmi, že dnes si každý mění svoje pohlaví, jak se jim to zrovna hodí. Ve skutečnosti to ale takhle nefunguje. Homosexualita také není jen trend doby. Homosexuálové i transsexuálové tu s námi byli vždycky, jen se o tom nesmělo mluvit, nechtěl-li člověk skončit ve vězení nebo na popravě. Nikdo si navíc nemění pohlaví tak, jak se mu to zrovna hodí. Transgender osoba musí nejdříve dlouhodobě docházet k lékařům a splnit všechna kritéria.
Takováto zdlouhavá a vyčerpávající cesta rozhodně není srovnatelná s tím, když člověk jenom přijde o zuby. Transgender lidé mají na proplácení operací naprosté právo. Často je to pro ně otázka života a smrti.
Literatura:
ŠTANGLOVÁ, Jitka. Transsexualita. Bakalářská práce. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, Katedra pedagogiky a psychologie, 2019. Dostupné z: https://theses.cz/id/uhp644/BP.pdf
