Hlavní obsah
Názory a úvahy

My mladí prý máme všechno a nestačí nám to. Copak je hřích chtít lepší život?

Foto: wayhomestudio / Freepik

„Vždyť máte všechno, co ještě chcete?“ ptají se nás, mladých, některé starší ročníky. Problém je ten, že si nedokáží připustit, že toho jenom chtějí málo.

Článek

Stejný muž, říkejme mu třeba Ondřej, kterému v mládí nestačily obyčejné kalhoty a musel mít džíny z Tuzexu, se se mnou nedávno pustil do sporu o tom, že si podle něj my, dnešní mladí, ničeho nevážíme a jsme příliš nároční. Já mám ale pocit, že to vůbec není nevděčnost a náročnost. Prostě se jenom chceme mít lépe.

Historická slepota

Dojem, že mladí jsou nároční a nevděční, vyvolává především historická slepota. Historická slepota v tomto kontextu způsobuje, že si osoba není vědoma toho (či si nechce připustit), že čas plyne a svět se mění. Tím nemám na mysli, že je člověk každým dnem starší, ale že celá společnost se nějakým způsobem vyvíjí a co bylo dostačující před 20 lety, už není dostačující dnes. Osoba trpící historickou slepotou také není ochotna upustit od své představy, jak by mladí měli žít, kdy tuto svou představu často staví pouze na tom, jak sama žila v mládí, což v mnohých případech již neodpovídá potřebám dnešních mladých generací a výzvám, kterým musí čelit.

Nevýjimečné je pak i určité pokrytectví jako třeba v případu Ondřeje a jeho džín z Tuzexu. Ondřejovi se totiž nelíbilo, že jsem si koupil drahé boty, a neustále mi tvrdil, že jsem si mohl koupit levnější a ušetřit. Když mu nestačily moje argumenty, že byly drahé, protože jsou kvalitní, a že žádné levnější nejsou tak hezké, podařilo se mi ho utnout až dotazem, jestli měl džíny z Tuzexu a proč radši nenosil levnější a ošklivější. Zdálo se mi, že teprve tehdy Ondřej pochopil, na kolik se zachoval jako pokrytec.

Nedocenění a demotivace

Když od někoho slyším: „Vždyť máš všechno, co ještě chceš?“, nezřídka mám pocit, že jsou moje snahy žít lépe naprosto nedoceněny. A to je demotivující. Přeci jen mi daná osoba v podstatě říká: „Snažíš se zbytečně a buď rád, že na tom nejsi hůř.“ Je sice pravda, že hlady neumírám, mám kde bydlet a s maturitou si vždycky najdu práci (takže moje vysokoškolské studium z této perspektivy bylo zbytečné), ale být vděčný za to, co mám, nutně neznamená, že nemohu mít vyšší cíle. Stejně tak totiž můžu být rád za to, že mám co jíst, ale asi to nebude stejné, když jediné, co k onomu jídlu budu mít, budou jen zbytky z popelnice. Snad se shodneme, že každý má právo snažit se jíst lépe než z popelnice. Což vyvolává důležitou otázku - kde je ta hranice, kdy už je snažení zbytečné? Kdy bych si tedy podle Ondřeje a jemu podobných měl říct, že už mám „všechno“?

Závěr

Z celé této věci vyplývá, že Ondřej a jemu podobní oproti mladším „nevděčným“ generacím vlastně jen chtějí málo. Každý mladý člověk by totiž byl malomyslný, kdyby se spokojil jen s tím, co měli za svého mládí jeho rodiče, protože dnes toho svět nabízí mnohem více. Sice se tvrdí, že skromnost je ctností, ale ve skutečnosti je to jen generalizované moudro, které jednou platí a podruhé ne. Kdyby totiž byla skromnost nevyvratitelnou ctností, nejspíš nejctnostnější by byli bezdomovci.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz