Článek
Potřeboval jsem si na poště vyzvednout knihu, kterou jsem si objednal ke zkoušce z architektury. Bohužel jsem měl tu smůlu, že mi dorazila až tento předvánoční týden. Čekal jsem, že to na poště bude drsné. Vůbec bych si ji neobjednal zrovna tam, kdybych mohl (zvolil jsem si doručovací box, ale kvůli kapacitě mi balík přesunuli na pobočku).
Vstoupil jsem do chodby, kde jsem si tak, jak to má být, naťukal na počítači pořadový lísteček. Udělat něco takového přece nemůže být těžké - píše se to na dveřích při vstupu i všude uvnitř, že si každý musí vzít lístek. Navíc na počítači je jen několik tlačítek, která snad musí pochopit každý. Dokonce jsou i dost velká na to, aby se dala přečíst téměř kýmkoliv.
Vešel jsem do přecpané místnosti s přepážkami a čekal. Spousta lidí si stěžovala, že už tam čekají půl hodiny nebo i hodinu, což bylo zdá se způsobeno tím, že šli poslat balíček, zatímco ostatní, jejichž lístky byly upřednostněny, šli balíček jen vyzvednout. A tak se to tam zřejmě zaseklo právě na tom. Lidé, kteří si vyzvedávali, neustále přicházeli a odcházeli a chudáci, kteří chtěli posílat, museli sedět na zadku. Bylo mi to jedno. Moje chyba to rozhodně nebyla. Měla si pošta systém zařídit lépe.
Zanedlouho vyvolali moje číslo. Ani jsem nestačil vykročit a vběhla tam stará dáma, která ani neměla lístek, a mladíkovi za přepážkou nezbylo nic jiného, než paní o berlích obsloužit, neboť mu balík okamžitě nacpala do okýnka. To jsem byl ještě klidný. Říkal jsem si, že přece se nebudu na jednu paní zlobit.
Posílání jí samozřejmě trvalo dlouho. Než podepsala papíry, než se dohodla, na kolik si balíček nechá pojistit… Sama ani nevěděla, jakou hodnotu mu vlastně připsat. Přesto jsem trpělivě čekal. Nad okýnkem pořád svítilo moje číslo. Když už se dala na odchod, nacpal se tam nějaký pán a scénář byl téměř identický. Lístek neměl a balík nacpal do okna a začal řešit, kam ho chce posílat, na kolik ho chce pojistit a tak dále.
Hned vedle něj se nacpal další pán a po tom, co předešlý odešel, si s vysvětlením, že má špatná kolena, vyzvednul opět bez lístečku jakýsi obrovský balík. Byl jsem dokonce tak slušný, že jsem mu podržel dveře, i když jsem byl trochu naštvaný, že mě zase někdo předběhl. Co mě ale dodělalo bylo to, že mi ani nepoděkoval. Zakroutil jsem hlavou a vydal se ke svému okýnku, kde pořád svítilo moje číslo, ale co se nestalo, už tam stál další postarší muž. To už bylo moc.
Slušně jsem pána zastavil a vysvětlil mu, že jsem už nějakou chvíli na řadě, ale pořád mě někdo předbíhá. Poprosil jsem ho, aby se nezlobil, že si jen vyzvednu balíček a ať si tam potom klidně jde, na což se mi dostalo odpovědi, že naše generace nezná žádnou slušnost a nemá úctu ke starším. Chvíli jsme se dohadovali, dozvěděl jsem se toho spoustu o jeho zdravotním stavu a kam že tak chvátá, na což jsem neměl žádnou jinou odpověď, než že míst k sezení za námi bylo volných dost a jestli nemůže postát, klidně ať si tam sedne. Okolní reakce byly různorodé. Někdo se tomu smál, někdo na mě kroutil hlavou, někdo se uznale usmíval. Otráven z předbíhání důchodců jsem tam zřejmě nebyl sám. Svůj balíček jsem si nakonec vydobyl a s omluvou mladíkovi za přepážkou jsem odešel.
Shrnutí
Myslím si, že jsem slušná osoba a úcty ke starším (slušným) lidem mám dost. Když mě ale někdo předběhne bez mého souhlasu jen proto, protože strašně chvátá, tak mám myslím právo se ozvat. Řečem o tom, jak nemohou chvíli postát nebo posedět, rozhodně v takové situaci nevěřím. Je smutné mít pořád na srdci, že se ode mě něco očekává a podle toho konat, třeba pustit starší paní dopředu ve frontě u pokladny nebo ji pustit sednout v autobuse, když pak vidím, jak se ke mně chovají, když bych alespoň pro jednou chtěl toto dobrodiní oplatit. Tak trochu mám pocit, že karma asi neexistuje, protože kdyby existovala, nemusel bych se s tím pánem dnes vůbec hádat. A pak se lidé diví, že mladí nemají úctu. Já bych totiž taky někdy rád viděl, že mou laskavost druhá strana ocenila.
