Článek
Tzv. body positivity se za poslední léta napříč novými médii skloňuje čím dál častěji. Vidíme plussize modelky na obálkách, v reklamách, nebo jako modelky ukazující nějaké oblečení na e-shopu. Jedni to vidí jako rozšíření citlivosti lidstva, odklon od povrchnosti, jiní jako úpadek a propagaci nezdravého životního stylu. Některé argumenty komentujících jsou nejen drsné, ale i urážlivé. Abychom ale pochopili, proč vůbec tento problém vznikl, musíme se nejdříve zevrubněji podívat na to, jak lidé obrazy modelek vnímají a jak si na jejich základě utvářejí představu nejen o světovém standardu, ale i o standardu osobním.
Vnímání obrazů v médiích, utváření vlastního standardu a odpůrci
Nejspíš každý chápe, že jakmile se nějaká věc propaguje, nakonec se chtě nechtě dostane do povědomí lidí. Lidé s touto informací pak nějakým způsobem pracují, případně ji přijímají za vlastní atd. Mnozí odporovatelé body positivity argumentují tím, že ukazování obézních nebo morbidně obézních modelek (a někdy i modelů) akorát dává dětem do života představu, že jíst nezdravě a být tlustý je v pořádku.
Tento názor se ne náhodou podobá opačnému, tedy že „vyhublé“ modelky především z dospívajících dívek dělají anorektičky a bulimičky. Můžeme se divit tomu, že přestože obrazy, které vnímáme skrze média, působí na všechny stejnou mírou expozice, do popředí většina odpůrců staví především děti a dospívající jako nejohroženější. Není ale expozice jako působení. Je totiž pravda, že mladí lidé si ve 21. století skrze nová média utvářejí svou představu o světě mnohem citlivěji a méně odpouští odlišnost sami sobě.
Zatímco zkušenější dospělý obrázek modelky přejde s tím, že ji (podle filozofických teorií percepce) zařadí nejdříve mezi modelky a pak mezi osoby, které jsou hubené, protože jsou modelky, mladší člověk se na ně může dívat pouze jako na osoby, které jsou hubené. A protože modelky (nijak nevyčleňuji mužské modely, ale pracuji především s tím, co je častější) jsou vidět všude, především ve všudypřítomných reklamách, oprávněně mohou mladí lidé nabývat dojmu, že takové postavy jsou standardem. Často se ale zapomíná i na to, že modelky mají krom váhy i stylisty opečovávané vlasy a vizážisty upravený makeup, což je v běžném životě pro ženy a dívky jen výjimečná situace. Dojem, že tyto modelky jsou takto krásné od přírody, pak v mladých lidech pochopitelně vyvolávají pseudopředstavy o tom, jak má pohledný člověk vypadat. Těchto pseudopředstav se poté mladý člověk zbavuje s věkem a nabytím zkušeností, kdy vidí kolem sebe, že člověk splňující stejné podmínky moderní „krásy“ jako model nebo modelka je spíše výjimka, nebo se jich v krajním případě nemusí zbavit nikdy. A to je právě důvod, proč by se měla diverzita ve světě módy podporovat - aby se pseudopředstavy dospívajících formovaly co nejblíže realitě, nikoliv vyumělkovanosti.
Musíme však mít na paměti, že takovéto reprezentace žen jsou oblíbené, protože dobře prodávají. Nevědomky jsme tak my sami jako potenciální zákazníci tvůrci toho, co kolem sebe vidíme. Nezmiňuji tento fakt jen tak zbůhdarma. Pokud bychom totiž měli stejně jako odpůrci zacházet do extrémů, pak chyba započala už u nich samotných, když si kupovali věci a služby propagované tímto pro mnohé líbivým způsobem a tím ukázali, že to je to, co od prodávajících chtějí.
Skutečná lidská zkušenost však nespočívá v extrémech, nýbrž v diverzitě a především na spektru. Lidé si zároveň často protiřečí, když se snaží jiným argumentovat svůj pohled na zdravý a nezdravý životní styl. Nad obezitou plussize modelek se může stejnou mírou rozčilovat obézní žena, které vadí, že jí modelka připomíná samu sebe, jako se může nad hubenými modelkami rozčilovat stejně hubená žena, která má strach, že o svou hezkou postavu přijde. Stejně tak ale může vadit obézní ženě hubená, protože jí připomíná to, co není, a hubené zase obézní, protože to nepovažuje za normální ve vztahu k tomu, jak vidí celý život své vlastní tělo. Snadno pak nezdravý životní styl mohou odsuzovat lidé, kteří sami zdravě nežijí. Ti, kteří zdravě žijí, zase mohou tvrdit, že kvůli zdravému životnímu stylu si musí odpírat mnohá potěšení a považují to za osobní ctnost, nikoliv povinnost druhých.
Tyto rozepře ale často zastiňují další druh osob, a to jsou ty, kterým je to tak nějak jedno. Důvodů, proč jim na tom nezáleží, může být nespočet. Možná jsou tito lidé zvyklí mít jiné starosti, možná si třeba oblečení a styl vybírají podle toho, jak to bude slušet především jim, nikoliv podle toho, jak to sluší modelce. Z toho pak vyplývá, že více je zajímá produkt samotný a nenechají na sebe tolik působit prostředek, jakým je produkt propagován. Pokud pak mají hodnotit nějakou osobu, buď se hodnocení zdržují, nebo se snaží hledat věci, které se jim na nich líbí, spíše něž věci, které se jim nelíbí.
Tito „nedotčení“ lidé se, dovolím si tvrdit, mohou často vyznačovat tím, že jsou ve svém životě oproti těm druhým spokojenější. Je totiž pravdou, že to, co náš štve na druhých, nás především štve na nás samotných. A když jsme osoba, kterou něco na druhých (v tomto případě modelek dokonce cizích) lidech štve jen zřídka kdy, dá se předpokládat, že nás zřídka kdy štve i něco na nás.
Kde ale leží standard těchto nevzrušených lidí? Možná jsou to ti, kteří ze všeho nejlépe chápou, že obrazy v médiích nejsou reprezentací skutečného světa, ale jen snahou o nastolení (pseudo)dokonalosti, které nejde dosáhnout nikdy a v ničem. Standardy si pak utváří podle toho, jak vnímají sami sebe. Nikoliv podle toho, jak se ukazují jiní.
Propagace obezity, nebo propagace láskyplného přístupu k vlastnímu tělu?
Jak je to pak tedy s tou propagací obezity? Odpověď zase není tak těžké najít. Prodejcům (případně návrhářům-umělcům) jde prvotně a jednoduše o to, aby oslovili co největší spektrum lidí anebo aby nabídli vhodný produkt i těm, kterým se v nabídce dostává méně. Představa, že se někdo snaží cíleně propagovat obezitu a nezdravý životní styl, je přinejmenším desinterpretace původního záměru a alibismus těch lidí, kteří mají potřebu hodnotit ostatní ve snaze ulevit vlastním frustracím.
Sémiotická analýza fotografií plussize modelek totiž identifikuje skrze sekundární významové rysy vyobrazenou odvážnost a spokojenost modelek (výrazy tváře, postoj aj. znaky), což vede ke spuštění podvědomé reakce odpůrců „jak je možné, že je takhle sebevědomý/á a šťastný/á, když já jsem nešťastný/á?“, načež se ven dostává obranná reakce v podobě kritiky, snažící se poukázat na nedostatky a o zvrácení této „šťastnosti“, kterou model/ka vykazuje.
Pokud se tedy budeme držet sekundárního sémiologického systému, který v případě fotografií plussize modelek sděluje spokojenost, můžeme dospět k závěru, že se jedná o propagaci láskyplného přístupu k vlastnímu tělu, nikoliv o propagaci obezity nebo nezdravého životního stylu. Fotografie sdělují, že každý by se měl mít rád takový, jaký je, což dokládá i obliba netradičních modelek jako například Kokie Childers, Madeline Stuart, nebo Winnie Harlow. Tři zmíněné modelky netrpí obezitou, ale jinými „nedokonalostmi“. Pouze s tím rozdílem, že jejich vzhled není vůbec tak kritizován, jako vzhled plussize modelek, ba naopak jsou za svou odvážnost a odlišnost adorovány a jen málo koho by napadlo předpokládat, že jejich viditelnost v médiích se nějak snaží diváky donutit k tomu, aby se jejich vzhled považoval za nový standard, který by vytlačil tradiční konvence tělesné krásy.
Předpokládat, že sekundární význam fotografií plussize modelek lidi nabádá k obezitě a prohlašuje, že obezita a tělesná nekondice je v pořádku, je proto přitažené za vlasy a zcestné. O nezdravosti obezity totiž všichni již vědí a pokud si někdo zaměňuje lásku k vlastnímu tělu s tvrzením, že být nezdravý je v pořádku, problém spíše pramení na jeho straně. Mimo to mnozí lidé, kteří mají kila navíc, mohou být z lékařského hlediska zdraví a v kondici, a to dokonce i více, než ti, kteří mají útlou postavu. Základem zdraví je totiž správná strava a péče o vlastní tělo, včetně dostatku pohybu. I obézní člověk splňující tyto podmínky tak může být zdravější, než někdo s ideální váhou, kdo však konzumuje nadměrné množství alkoholu a cigaret. Z tohoto důvodu je argument odpůrců, že se pouze starají o zdraví kritizovaných modelek, opět alibismus.
Ukazovat, nebo neukazovat?
A tím se dostáváme k závěrečné odpovědi na otázku: Ukazovat v médiích obezitu, nebo ne? Dle mého názoru by se ukazovat měla. Názory odpůrců, jejichž důvody jsem se snažil vysvětlit výše, nemají s obecným blahem nic společného. I lidé s kily navíc si zaslouží své místo pod reflektory mediálního pódia a je nefér jejich existenci popírat a upozaďovat jen proto, protože se jako jiné nekonvenční modelky a modelové vymykají většinové představě o kráse (kterou i tak utváří sama média, nikoliv jedinci).
Pokud se to někomu nelíbí a je i tak proti, možná by se měl zamyslet, jestli nemá problém především sám se sebou. Jeho dožadování se příkladnosti médií a ukazování jen konvenčních pojetí krásy totiž postrádá reflexi toho, že je-li něco prezentováno jako příkladné, zcela se tím upozaďují i jiné možnosti, které toho mohou nabídnout mnohem více. Asi jako kdybychom předpokládali, že dokonalým příkladem umění je portrét s názvem Mona Lisa, a tak z umění vyloučili třeba impresionistické umělce, jako byl Vincent van Gogh.
