Článek
Představte si mou situaci. Mám na brigádě pauzu, sednu si se svačinou a chci mít klid. Náhle se přiřítí ta jedna postarší kolegyně, která nikoho nepustí ke slovu, i když je jinak ohromně milá a každému v nouzi, včetně zákazníků, pomůže. Vytáhne telefon, dvě minuty hledá aplikaci galerie a pak listuje fotografiemi své vnučky tak dlouho, dokud pauza neskončí. Zmůžu se jen na „aha, ano, pěkné“ a když se snažím říct něco, co by nás od tématu fotografií dostalo jinam, jsem umlčen v půlce prvního slova dalším „a podívej tady, hezká, viď?“.
Nejspíš hrdost a pořádná dávka sebestřednosti
Je pochopitelné, že maminky a babičky budou na své potomky hrdé. Pro ně jsou jejich děti středem vesmíru, ostatně tak to má být. Pro známé a nebo dokonce cizí lidi to ale není nic úžasného. Je to jen další fotografie miminka zabaleného v dece (připomínající bramboru), nebo dítěte ušpiněného od přesnídávky. Druhá verze je mnohem horší než ta první. Neznám nikoho, komu by fotky cizích ušpiněných dětí přišly roztomilé. Ba naopak se na ně spousta lidí včetně mě dívá s odporem. A i to si myslím, že je pochopitelné, neboť jsme lidé - v naprosté většině čistotní tvorové. Stejně jako se kočky omývají od nečistot, i my cítíme nepohodlí, když jsme špinaví, nebo když vidíme jiné špinavé lidi.
To, že tento nepříjemný pocit vnějších pozorovatelů maminky, babičky, ale i někteří otcové a dědečkové, nevidí, považuji za sebestřednost a nedostatečnou sebereflexi. Kdybych těmto lidem na oplátku ukazoval své děti (v mém případě spíš pejsky), nebudou mít o moc jinou reakci, než jsem na jejich děti měl já. Budou to pro ně cizí tvorové, jejichž povahu neznají, nemají s nimi žádné hezké vzpomínky a především jim budou připadat stejní jako miliony jiných dětí (nebo pejsků). Bude to pro ně nudné, zdlouhavé a nebudou mít největší ponětí, jak na vystavení takové situaci reagovat. Setkají se se stejným utrpením, které musím snášet já, když se tak děje opačně. Z toho lze vyvodit, že abychom chápali, že ukazovat fotografie druhým lidem bez toho, aniž by o to požádali, je neslušné, musíme se umět a především chtít vcítit do druhého. Sebestřední lidé bohužel touto schopností neoplývají, nebo ji příliš nevyužívají.
Jak se tomu bránit?
To je otázka, na kterou bych rád znal odpověď. Je totiž jasné, že kdybych oné kolegyni řekl, že se na fotky jejích vnoučat dívat nechci, cítila by se ublížená a pomyslela by si, že mě vůbec nezajímá. Avšak i kdybych se pokusil vysvětlit, že ji mám rád, jen mě nezajímají fotografie jejích vnoučat, možná by to bylo ještě horší. Lze totiž předpokládat, že daná kolegyně svá vnoučata považuje za neoddělitelnou součást sebe sama. Jako když má někdo nějaký koníček a chce si o něm povídat. To, že nás nezajímá jeho koníček, protože k němu nemáme žádný vztah, přece neznamená, že nás nezajímá i celá jeho osoba. A tak jediná cesta, pokud nechceme o takové jinak milé a spolehlivé kamarády přijít, je jejich vlastní uvědomění. Možná by nebylo na škodu podpořit ho tím, že člověk bude takovou osobu podrobovat její vlastní medicíně - ukazovat fotografie, které ji nemohou zajímat, dokud si neuvědomí svůj vlastní problém.
Závěrem
Mezilidské vztahy jsou složitá věc. Nikdo není dokonalý a i ten nejlepší přítel má své mouchy, stejně jako své mouchy máme my sami. Když nás někdo neustále staví do nepříjemné situace, třeba že nás nenechá promluvit nebo pořád ukazuje fotografie, které nás nezajímají, není vždy pravdou, že by ho také nezajímalo to, co chceme říct nebo ukázat my. Jen toho má prostě na srdci až příliš. Ale někdy tomu tak je a může trvat dlouhou dobu, než nám to dojde. Věřím, že zvlášť v dnešní době, kdy se všichni stahují do soukromí svých domovů a komunikují spíše jen přes internet, nikdo nechce o přátele přijít. Je ale třeba zvážit, jestli toho člověka opravdu rádi vidíme, nebo si ho udržujeme pouze jako sociální kapitál - tedy domnělou jistotu, že až budeme něco potřebovat, pomohou nám. Mít sociální kapitál je skoro stejné, jako mít finanční kapitál. Někdy je však ona domnělá jistota opravdu jen domnělá a udržováním takových vztahů, které nás dostávají do nepříjemných situací, jen škodíme sami sobě.
