Článek
Začínám být otrávený z toho, že kdykoliv v MHD vidím prázdné sedadlo, ihned mě napadají sebezpytující myšlenky, že bych si sedat neměl, kdyby náhodou si chtěl sednout někdo starší nebo nemocný. Až donedávna jsem si myslel, že je to jen můj vlastní myšlenkový pochod. Uplynulý víkend jsme se však sešli s kamarádkami z univerzity a světe div se, vůbec v tom nejsem sám.
Co je to na tom tak otravného?
Nejzásadnější je, že to člověku zcela znechucuje jízdu MHD. Ono totiž nestačí, že už tak je mnohdy autobus nacpaný k prasknutí a mnozí nedodržují základní hygienu. Ještě ke všemu se díky našim zvyklostem, že starší má vždy přednost, musím stydět za to, že si jako mladý a zdravý člověk chci sednout, abych nemusel vlát u tyče do každé zatáčky. Tím ale nechci tvrdit, že bych měl stejné nebo dokonce větší právo sedět než senioři či nemocní. Jde o princip už samotného uvažování. Proč bych si prostě nemohl sednout bez toho, aniž bych se neustále ohlížel, jestli nenastoupil někdo, kdo by měl na sedadlo větší právo než já? Aniž bych musel neustále přemýšlet nad tím, jak jsem sobecký a lenivý mladý člověk? Proč si prostě dané osoby nemohou o místo požádat samy? Už moje babička říkávala: „Líná huba, holé neštěstí.“
Ono to totiž pak často dopadá tak, jak jsem již zmínil - vozidlo MHD je narvané a přesto polovina sedadel prázdná. Všem je prostě hloupé si sednout, kdyby náhodou někdo přišel.
Historky z praxe
Není to zase tak dávno, kdy se podobná frustrace přehnanou ochotou podepsala i na samotném řidiči MHD. Jel jsem zrovna na univerzitu a trolejbus č. 3 byl jako obvykle neskutečně přeplněný. Byl jsem uvězněný v hloučku u dveří. Na každé zastávce nás muselo vystoupil alespoň 6, aby mohl jeden člověk vystupovat. Přitom spousta sedadel byla prázdná. Kdybych byl u nějakého blíže, posadil bych se, abych uličku trochu uvolnil. Ostatní tak bohužel neučinili. Na zastávce Výstaviště nakonec řidič vylezl ze své kabiny a začal křičet: „Ty sedačky jsou pro lidi! Sedněte si!“. Najednou bylo místa, že by se dalo tancovat. Není to ale tím, že by lidé byli hloupí. Je to zkrátka tím, že všem bylo blbé si sednout anebo se styděli sedět vedle někoho cizího, což ale považuji za absolutní dětinskost.
Kamarádka se zase svěřila s trochu jinou krátkou historkou. Nabídla sezení staršímu pánovi, načež se jí dostalo odpovědi v nelibém tónu: „Nejsem tak starej, abych musel sedět.“ Ovšem, není to žádný drsný střet, ale myslím si, že obyčejné „ne, děkuji“ by bylo mnohem slušnější. Potom člověk nemá být zklamaný a vystresovaný, když se opět ocitne v podobné situaci, kdy by chtěl někomu místo nabídnout, aby nebyl za lenivou a sobeckou omladinu.
Poté jsem si vzpomněl na mou další historku, tentokrát z puberty (možná tak 10 let zpátky). Jeli jsme se spolužačkou ze střední na hodinu tělocviku na plaveckém stadionu. Kamarádka seděla, já stál a povídali jsme si. Pak jsem si všiml, že se uvolnilo místo naproti, přímo za kabinou řidiče. Rozhlédl jsem se a když si nikdo nesedal, ujal jsem se místa já. Lidé na mě začali velice zle civět. Myslel jsem si, že slečna z místa odešla, protože chtěla vystupovat. Uvolňovala však místo paní se sádrou na noze, která se belhala ode dveří z prostředka autobusu. Hned jsem se zvedl, jakmile jsem si toho všiml. Nechápal jsem, proč ji raději nepustili sednout ti, kteří k ní seděli nejblíže. Nejspíš proto mi nedošlo, že se místo uvolnilo pro ni. I když se vlastně vůbec nic nestalo, nemohl jsem přeslechnout muže stojícího vedle kabiny řidiče (se kterým si za jízdy povídal, což je paradoxně oproti pouštění si sednout výslovným pravidlem), jak na mé konto několikrát zopakoval „to snad neni možný“.
Jak to mají jiné země?
Protože obě kamarádky, se kterými jsem se sešel, poměrně cestují, došlo i na řeč o tom, jak tento fenomén funguje v jiných zemích. Např. ve Španělsku prý nic takového není. Kde je místo, tam si může kdokoliv sednout a pokud někdo potřebuje, o místo požádá. Vzpomněl jsem si ale i na pražskou hromadnou dopravu, kde to funguje velice podobně. I když i tam se lidé občas zvedají, aby někoho pustili sednout, což většinou spíš končí tím, že neverbální nabídku starší osoba ignoruje a sedne si tam místo toho někdo jiný, kdo nejspíš přemýšlí o svých věcech a tak, jako já před lety, si myslí, že osoba prostě jen odešla, aby vystoupila.
Závěrem
I když by bylo hezké, kdybychom spolu jako jeden národ opět mluvili a nekomunikovali mezi sebou jen posunky, samozřejmě fenomén pouštění na sedadlo v MHD nemůžeme zcela obrátit v opak. Pořád si myslím, že někoho, kdo opravdu a očividně nevydrží stát, bychom měli pustit na sedadlo bez debat. Určitě bychom ale měli přestat přemýšlet nad tím, jestli bychom danou osobu měli pustit sednout nebo ne - jestli je dost stará nebo nemocná. Čímž mám namysli právě případy, kdy kondice osoby tak očividná není. Pokud si nejsme jistí, měli bychom to nechat být. Ono je i docela trapné, když někdo sedadlo odmítne a nabízející osoba se hádá ve stylu: „No tak, sedněte si!“
Ale také si myslím, že by bylo fajn, kdyby si lidé sedali nejprve k oknu, nikoliv do uličky, a na volné místo u okna si nepokládali třeba tašku s nákupem. Bohužel to tak často dělají starší lidé, snad aby to stihli ke dveřím, až budou vystupovat. Samozřejmě každý může poprosit, jestli si může vedle sednout, ale v tomto případě to o komunikaci není. Problém je v tom, že než se člověk zeptá a než se daná paní či pán na sedadle v uličce zvedne a pustí druhého sednout, autobus už se rozjíždí a přesun na sedadlo se stává mnohem riskantnější. Mimo to jakékoliv zavazadlo podle přepravních podmínek nepatří na sedadlo. Krom toho, že sedadlo je (jak říkal sám řidič) pro lidi, nikoliv pro zavazadla, hrozí také znečištění například z vyteklého nákupu.
