Článek
V dřívějších dobách nikoho autorství moc nezajímalo. Nejen v hudbě, ale i v umění jako takovém. Koneckonců naprostá většina uměleckých děl je nějakým způsobem derivativní (navazující, odvozené od jiného díla). I revoluční styly jako kubismus měly své předchůdce. U uměleckých děl, třeba soch nebo maleb, je ale těžké říct, že se jedná o pytláctví, neboť pokud to není rovnou kopie, můžeme umělcům dokázat tak leda inspiraci v jiných umělcích. A to přeci není krádež - to je vývoj umění. Co se však týče hudby, ta je založená na matematice a dá se celkem přesně vypočítat (nebo prostě jen slyšet), z kolika procent je nebo není podobná jiné hudbě. Tam už umělci nikoho neošálí.
Dnes si pro tzv. coververzi (přezpívání, předělávku cizí písničky) musíte zajistit nutnou licenci. Předělávky byly a jsou oblíbené, neboť se počítá s tím, že si posluchači rádi vyslechnou, co už znají, jen v novém a (snad) svěžejším provedení. Některé především starší zahraniční písničky jsou dokonce covery coverů a občas člověk musí vyvinout poměrně velké úsilí, aby se dopracoval k té úplně první, nebo alespoň k té, která se jako první nahrála a vydala. Jako kdybychom se pokoušeli najít zdroje našich lidových písní - při hloubání v pramenech je od určité chvíle nemožné zjistit, kdo s jakou písničkou přišel první.
Od Voskovce a Wericha, přes Karla Gotta až ke Xindlu X
Předělávky u nás existovaly už před nástupem socialistické totality, ale pozdější úpravy z let 1950 až 1989 je převážně přehlušily. Například coververze americké písně „Casey Jones“ (1900) nazvaná „Strojvůdce Příhoda“ (1946) od Jana Wericha a Jiřího Voskovce byla zapomenuta, cover stejné písně od Greenhorns ze sedmdesátých let je však mezi fanoušky českého country pořád známý. Podobně to bylo i u jiné písničky od Voskovce a Wericha, kdy muzikální písnička „Singin‘ in the Rain“ (1929) byla přetvořen na „Já nedělám“ (1930) a později nahrazena verzí Jiřího Korna „Zpívat jako déšť“ (1979).
I když oficiální politika Československa po roce 1948 byla socialistická, místní hudební průmysl se v konkurenci nelišil od kapitalistického Západu. Zpěváci pod monopolními vydavatelstvími Supraphon a Panton soutěžili o to, kdo nejlépe prosadí svůj cover. Texty zahraničních skladeb musely být přepsány do češtiny před nahráním, často z ideologických důvodů nebo pro posluchače, a často se nejednalo o přesné překlady, ale spíše o subtexty zachovávající původní fonetiku. Subtextaři museli písně většinou otextovat velmi rychle, a to kvůli soutěži mezi zpěváky. Samozřejmě kdo přišel první s „novou“ písničkou, ten slízl smetánku. Například Karel Gott a Helena Vondráčková soutěžili o cover skladby „The Winner Takes It All“ (1980) od ABBA.
Mnoho coververzí vznikalo bez ohledu na kvalitu a někdy se to projevovalo jak v hudbě, tak v textu. Jako příklad lze uvést absurdní fonetické překlady jako „Mám styl Čendy“ (1984) místo „I’m Still Standing“ od Eltona Johna nebo „Dům hrůz“ (1985) místo „Footloose“ (1984).
Coververze zahraničních písní byly velmi populární, zejména protože nahrazovaly západní hudbu, která se k nám neměla, jak dostat. I když je pravda, že mezi předělávkami převládají spíše ty horší, třeba u Karla Gotta si jeho verze velice chválili i původní tvůrci.
Po Sametové revoluci se česká hudební scéna musela rychle přizpůsobit světovému trhu. Nebylo to vždy snadné. Neautorizované coververze písní se dostaly za hranice a původní autoři se proti nim začali ohrazovat. V devadesátých letech čelil náš hudební průmysl a většina předrevolučních hudebníků existenčním problémům. Trh byl zaplaven hudbou ze Západu a zájem o českou hudbu klesal. Supraphon, jedno z hlavních českých vydavatelství, se snažilo čelit finančním obtížím vydáváním starých alb a kompilací, ale brzdily jej neautorizované předělávky.
V dnešní době má naprostá většina českých předělávek autorizaci, díky čemuž si je můžeme poslechnout třeba v rádiu. Nicméně i přes pád železné opony se praktiky našeho hudebního průmyslu téměř nezměnily. Připomeňme si třeba hit „Měl´s mě vůbec rád?“ od Ewy Farné z roku 2006, který je předělávkou „Boba Niña Nice“ (2003) od mexické zpěvačky Belindy. Podle počtu revivalových hudebních skupin, které u nás jsou, lze dokonce říct, že Češi si v přezpíváních a předělávkách libují. Popularitě se těší i kapely založené na parodii, třeba Morčata na útěku.
Někdy jsou však situace na naší hudební scéně ohledně předělávek až komické. Třeba když Michal David osočil Xindla X, že ve své písničce „Roušky“ (2020) drze použil melodii z „Colu, pijeme colu“, kterou si ale Michal David ještě předtím vypůjčil z písničky „Se t’amo t’amo“ (1982).
Závěrem
Říct, že Karel Gott, Ewa Farna nebo Vondráčková jsou pytláci melodií, je samozřejmě nadsázka. Zvlášť v dnešní záplavě hudby, kterou na internetu najdeme, zatím co dříve bychom museli po jednotlivých deskách složitě pátrat, je těžké zůstat naprosto originální. Kombinací tónů atp. je sice mnoho, ale rozhodně nejsou nekonečné. S tímto problémem se např. v roce 2017 až do 2023 potýkal i Ed Sheeran, kterého obvinili potomci Eda Townsenda (který byl spoluautorem) z toho, že Sheeran okopíroval píseň „Thinking Out Loud“ podle „Let's Get It On“ Marvina Gaye. Problém byl v podobnosti synkopického vzorce akordů. Ed Sheeran tehdy prohlásil, že pokud soudní spor nevyhraje, na protest proti této absurditě skončí s kariérou. Naštěstí soud vyhrál.
