Článek
180 Kč, 200 Kč, dokonce i 240 Kč - takové byly ceny langošů na pražských vánočních trzích, které jsem včera navštívil se svým kamarádem z Karlovy univerzity. Ty dražší se alespoň tvářily, že mohou nabídnou více kvality, ale ve výsledku jejich exkluzivnost tvořila jen šunka navíc.
Kdo by to chtěl kupovat?
Že by byla nouze o zákazníky se nezdálo. Na svařáky, které jen zřídka kdy šly pod 100 Kč za 2 dcl, se stály fronty a děti i dospělí se u stolků cpali langoši, až se jim dělaly boule za ušima. Pochopitelně se nabízí otázka: Opravdu se tu máme tak špatně? Opravdu máme tak nízké platy? Je však třeba zohlednit, že s intenzitou nakupování na předražených trzích naše prosperita nebo neprosperita moc společného nemá. Trhy totiž mají svou atmosféru, která láká k utrácení pod záměrem „tak přece se odměním alespoň na ty Vánoce“. A obchodníci to moc dobře vědí. Žádné stěžování však ceny na trzích nezmění. Můžeme se proto leda uchechtávat nad tím, jak se lidé nechají snadno zlákat. Dokud tomu tak bude, jen těžko se ceny změní.
Nejsou dvě stovky jako dvě stovky
Hodnota peněz je navíc pro lidi často proměnlivá. Závisí to na situaci. 200 Kč nám přijde méně v případě, že máme zaplatit za fast food v nádherném vánočně vyzdobeném stánku s usměvavou obsluhou, a více, když bychom to měli dát třeba za kebab ze zaplivaného okýnka na nádraží, i když suroviny jsou stejně kvalitní, množství je podobné a chuť je stejně dobrá.
Pro lepší představu si pojďme porovnat odhadovanou útratu na vánočním trhu s reálnou hodnotou peněz: 2krát svařák za 100 Kč pro sebe a pro partnera, 3krát langoš za 200 Kč pro sebe, pro partnera a pro jedno dítě nám dá dohromady 800 Kč. Co všechno si můžeme koupit za 800 Kč v „normálním světě“ mimo vánoční trh? Třeba výkonnou powerbanku, chytré hodinky, vyhřívanou deku, kvalitní mop, nebo nákup surovin na vaření minimálně na celý víkend. Podobně taky zhruba 8 litrů báze na míchání liquidu do elektronických cigaret (pokud budeme nakupovat u alternativních prodejců, kde neplatí spotřební daň, protože se nespecializují na prodej tabákových výrobků), což velkému vaperovi vydrží minimálně na 4 roky každodenního kouření, pokud za rok spotřebuje dle mých zkušeností asi 1,5 litru náplně. Podle těchto porovnání by mělo být očividné, že se odolání pokušení nakupovat na trzích vyplatí víc, než podlehnutí myšlence „vždyť bych se měl odměnit“.
Čí je to chyba?
Rojí se odpovědi, že za vysoké ceny na trzích nemohou prodejci, ale vysoké nájmy prostorů. To z prodejců činí oběti a vina se tak posouvá o žebříček více - na město. Je tomu ale skutečně tak? Jsou pro to nějaké důkazy? Nesmíme zapomínat na mnohé kauzy, kdy se ukázalo, že i stánkaři umí být nekompromisní. Třeba takové, kdy odmítali zrušit své stánky a město na ně bylo krátké.
Rozhodovat však mezi tím, kdo je vinen víc, není snadné. Některá města (resp. provozovatelé trhů) se navíc zdráhají sdělit, kolik stánkařům účtují. Např. společnost Taiko, která letos provozuje trhy na Václavském a Staroměstském náměstí v Praze, odmítla sdělit, kolik jednotlivým stánkařům účtují. Avšak na Praze 3, kde stánky provozuje město, se nijak netajili: Na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad platí stánkaři minimálně 1000 Kč bez DPH za den, gastro stánky pak 1900 Kč bez DPH a prodejci řemeslných výrobků 1000 Kč bez DPH na den. Ve výsledku tak gastro stánku stačí, aby u něj nakoupily za den asi tři rodiny (podle našeho předešlého odhadu), a nájem je zaplacený. To přece není tolik.
