Článek
Včera jsem nakupoval v jednom diskontním řetězci. Takováto místa jsou pro maminky s dětmi poměrně oblíbená. Přemýšlel jsem zrovna nad tím, jestli doopravdy potřebuji nový košík na pečivo, když jsem ze sousední sekce s hračkami zaslechl: „Spidermana ti kupovat nebudu, jsi holčička.“ Děvčátku se to moc nelíbilo. Začalo kňourat, načež ho matka popadla za ruku a vlekla ho pryč. Přišlo mi to v dnešní době trochu zvláštní.
Rozdíl mezi výchovou bez genderu a svobodou dětí hrát si s čím chtějí
Naopak se dnes najdou i tací rodiče, kteří se rozhodnou dítě vychovat zcela bez genderu do té doby, dokud si samo neřekne, čím chce vlastně být. Dají mu neutrální jméno, nemluví na něj v žádném konkrétním rodu atd. Je to samozřejmě extrém, o kterém si myslím, že asi nebude úplně nejlepší řešení. Nedokážu si totiž představit, jak těžké to takové děti musí mít třeba ve školce.
Na druhou stranu nenechat dítě vybrat si ani hračku je také extrém. Čím to děvčeti ublíží, když si bude hrát se Spidermanem místo panenky? Moje kamarádka mi například vyprávěla, jak si s ní hrál s panenkami i její bratr, a dneska je to naprosto normální, heterosexuální a technicky orientovaný muž. Určitě se najde i spousta dívek, které si zase hrály s autíčky apod. Neznám zkrátka jediný důkaz pro to, že by nějak dítěti škodilo, když si v dětství hraje i s hračkami obvykle považovanými za vhodné pro děti opačného pohlaví.
Hračky pro holky a hračky pro kluky
Že se určité druhy hraček dělí na „pro holky“ a „pro kluky“ mi přijde v pořádku. Většina holčiček bude mít spíš zájem o miminka než o traktory a u chlapců naopak. Ještě to ale neznamená, že toto třídění, které usnadňuje marketing apod., musí nutně znamenat, že holčičky si s chlapeckými hračkami a kluci s holčičími hrát nesmí. Rodiče, kteří mají takový pocit, považuji za zbytečně zatvrzelé. Když už dítě beru do obchodu, abych mu koupil něco pro radost, tak mu přeci nechám právo, aby si hračku vybralo samo.
Trochu jiné to je samozřejmě v případě, když si třeba chlapeček přeje kočárek. Dětem by se taková přání kazit neměla. Měli bychom je co nejdéle nechat dětmi a nekazit jim svět dospělými starostmi o tom, co se sluší na ženu a co na muže. V takovém případě ale považuji za naprosto v pořádku, když chlapci maminka vysvětlí, že některé děti by to nemusely pochopit a že si s takovou hračkou může hrát třeba jen doma, aby se mu děti neposmívaly. Tak to platilo i u nás doma. Když jsem chtěl hračku koně, protože jsem je měl vždycky rád a v pozdějším věku se jezdectví i věnoval, maminka mi ji koupila a vysvětlila mi, že bych si ji měl nechávat spíše doma, aby se mi kluci nesmáli. Spokojení jsme byli oba. Já měl hračku a maminka nemusela řešit šikanu nebo divné pohledy méně chápavých rodičů.
Babička z některých mých hraček samozřejmě radost neměla a občas mi i místo původně vysněné radši koupila něco jiného, aby se za mě nemusela stydět. Dnes ale naprosto chápu, že vyrůstala v jiné době.
Závěrem
Považuji za nesmysl, aby se dětem zakazovaly hračky, které se podle stereotypů pro ně nehodí. Dítě by si dle mého názoru, jak už jsem psal, mělo udržet nevinný dětský svět co nejdéle. S postupem času, jak porostou, už pochopí samy, že pro ně něco je nebo není vhodné. Třeba jako když jsem s nástupem puberty pochopil, že časopisy o jezdectví bych si měl číst spíš doma a nenosit si je do družiny. Takovéto stereotypy mi samozřejmě přijdou směšné, ale tak to ve společnosti zkrátka chodí a člověk se s tím musí smířit, aby nebyl za divného a měl od ostatních klid. A pokud dítě v pubertě přijde s tím, že je homosexuální, rozhodně to nebude proto, protože si hrálo s jinými hračkami, ale protože se tak narodilo.
