Článek
Sportovní fanouškovství mi nikdy nic neříkalo. Přitom můj otec byl vášnivý sportovec. Hrál hokejbal, fotbal i hokej a jako děti nás poměrně často brával na zápasy na českobudějovickém zimním stadionu. Chápal jsem, že se hraje nějaká hra, ale nerozuměl jsem tomu, proč bych měl tak bláznivě fandit. Ty muže pobíhající po hřišti jsem neznal. Neměl jsem k nim žádný vztah. Ani jsem nerozuměl tomu, co bych z toho vlastně měl mít, pokud vyhrají.
Dnes však vím, že v tomhle nejsem v žádném případě sám. Existuje hromada jiných lidí, kteří se sportovnímu fanouškovství a vůbec celé myšlence soutěživého sportu vyhýbají, případně jí dokonce tak trochu pohrdají. Zkusil jsem se zamyslet, proč to tak vlastně je, a došel jsem k několika zajímavým argumentům.
Přehnané emoce a konflikty
Fanoušci, kteří jsou intenzivně ponořeni do sledování svého oblíbeného sportu, často ujíždí na vlně sdílených a nevýjimečně přehnaných emocí. Když se hrálo poslední mistrovství, slyšel jsem v našem sousedství výkřiky z obýváků ze všech stran. Než mi došlo, že se hraje hokej, bál jsem se, že se někomu něco stalo, jelikož to byly zcela neidentifikovatelné skřeky. Nejzvláštnější mi na tom přijde, že takové zvuky vydávají (většinou) zcela dospělí muži. Nesnažím se říct, že je na tom něco špatně. Ale přijde mi to jako pokrytectví, protože když bude chlap brečet štěstím u hokeje, protože „jsme“ vyhráli, asi nikdo to řešit nebude. Ale kdyby brečel třeba při setkání se svou přítelkyní, kterou dlouho neviděl, nejspíš by byl pro ty stejné osoby za slabocha a podpantofláka. Podobně to platí i u situace, kdy fanoušci takto křičí na ulici nebo v obyčejné hospodě (u sport hospody to chápu) a obtěžovat tím ty, které to nezajímá. Kdybych začal v MHD křičet a jásat kvůli výhře v mobilní hře, pochybuji, že by měl někdo pochopení. Myslím si, že by dokonce reagovali stejně jako já na sportovní fanoušky - obtěžovalo by je to a přišlo by jim to trapné.
Co se týče konfliktů mezi fanoušky, považuji za bezpředmětné dělat dlouhé výčty toho, co všechno během sezóny natropí. Všichni to známe, co někteří fanoušci dokážou. Třeba vypustit ohňostroj uvnitř vlaku. Navíc mně, jakožto externímu pozorovateli, jejich hádání se a fyzické napadání nepřipadá o nic jiné, než kdyby do jedné klece zavřeli neandrtálce s kyji, ať se tam bez důvodu pomlátí. Není to snad úplně jedno, že někdo fandí nějakému jinému týmu? Nemá to být především zábava? Proč bych se měl zlobit na svého otce, který mě celý život živil a vychovával, že místo Čechům fandí radši třeba Kanadě?
Identifikace s týmem
Pozastavuji se a někdy i pošklebuji, když slyším, jak někdo říká: „Hrajeme se Švýcarskem,“ nebo „porazili jsme je.“ My s nimi nehrajeme a neporazili jsme je. „My“ jsme pouze pánové a dámy, kteří sedí u svých televizních obrazovek a neděláme nic jiného, než že se na ně díváme, případně popíjíme pivo nebo nějaký levný rádoby rum a baštíme u toho jednohubky. I když samozřejmě rozumím tomu, že v této situaci hraje velkou roli slovo „reprezentanti“, tedy ti, kteří nás zastupují jako národ, nemohu zapomenou na tolik nenáviděné mykání maminek. Copak maminky nemají právo identifikovat se se svým dítětem? Považovat ho za součást sebe sama? Devět měsíců (většinou) své dítě nosila pod srdíčkem, a teď nemá právo brát ho za svou vlastní extenzi a říkat „my“? Vnímám zde další pokrytectví. Protože kdo má toho víc společného - maminka se svým dítětem, nebo fanoušci se sportovci, které v životě ani nepotkali?
Komercializace, ztráta individuality a sport jako nové náboženství
Asi nemá cenu zdlouhavě vysvětlovat, že se ve vysokém sportu točí ohromné peníze. Vstupenky jsou drahé, suvenýry jsou drahé (přitom jejich výrobní cena je minimální), všude na stadionech jsou reklamy, týmy sponzorují firmy nemalými penězi a členové týmu se doslova kupují. Přijde mi, že sportovní fanouškovství se stalo spíše spotřebitelskou aktivitou. Támhle si koupím šálu za 500 Kč, minidres na okýnko auta za 200 Kč, dres za 1 500 Kč, abych v něm mohl hrát na našem vesnickém hřišti atd. Minimálně šálu má každý druhý fanoušek. I když na tom v jádru nevidím nic špatného (také si občas koupím třeba placku se svým oblíbeným seriálem, abych si ji mohl dát na džínsku a každý viděl, že mám rád Spongeboba), přesto mi to přijde trochu zvláštní. Zvlášť ve chvílích, kdy v hospodě sedí 10 chlapů a všichni mají stejnou šálu. V takové chvíli si pomyslím: „Ok, vidím to, fandíte všichni Spartě, ale k čemu mi tohle poznání je?“
Příkladem se šálami jsem nakousl další téma - ztráta individuality. Jakmile je člověk členem fanouškovské komunity, je nevyhnutelně jen další fanoušek. Pokud se většině nelíbí, jak nějaký hráč hraje, ale mně by to třeba připadalo naprosto v pořádku, minimálně bych se setkal s odporem, ne-li vyloučením ze skupiny ve smyslu „ty o tom teda vůbec nic nevíš, tak si táhni fandit třeba Motoru“. A nedej bože, abych na nějakého hráče, který zkazil gól, reagoval třeba: „Tak na něj chlapi nebuďte zlí, každý udělá někdy chybu.“ Je potřeba zmínit ale i některé horší situace, které se konkrétně týkají i konfliktů, které fanoušci vytvářejí. Mluvím zde o skutečnostech, které rozebírá filozof Gustave Le Bon ve své knize Psychologie davu. Člověk, který se stane součástí davu, přichází o svou individualitu a je schopen jako v tranzu činit věci, které by, kdyby byl sám, nikdy neučinil. Třeba po cestě ze stadionu vzteky zničit cizí auto, napadnout ostatní fanoušky jen proto, protože mají šálu jiného týmu atp. Asi netřeba dalších výčtů.
Jeden poměrně současný filozof (nevzpomenu si bohužel na jméno) přirovnával sport k novému náboženství. Místo do kostela lidé chodí na stadion, tam uctívají sportovce jako bohy, vykřičí se, vyzpívají, vymodlí, uvidí pár (sportovních) zázraků a pak jdou domů, aby mohli v pondělí zase do práce. Přitom křesťany se v naší zemi tolik pohrdá. Jen asi málo komu dojde, že se od nich jakožto sportovní fanoušek zase tolik neliší.
Závěrem
Nesnažil jsem se tímto textem sportovní fanouškovství shodit. I když nejsem součástí této komunity, myslím si, že je pořád lepší být sportovní fanoušek než nemít vůbec žádné koníčky. Dle mého názoru má ale sportovní fanouškoství pár úskalí, a právě na ta jsem se pokusil upozornit. Sport je báječná věc, která spojuje národy již od dob antických Řeků. Neznamená to ale, že ho musí mít rád každý.
