Článek
Autor toho článku uznává, že na světě rozhodně jsou důchodci, kteří pro své nástupce učinili něco k dobru. Třeba vědci, lékaři nebo učitelé na vysokých školách. Mnozí tvrdí, že na nás pracovali a platili daně. To však děláme i my, nikdo nemá na výběr. Také jistě platí díky za vychování, díky kterému se část naší generace (včetně autora tohoto článku) naučila nemlčet a poukazovat na chyby ve společnosti, i když by si větší část spíše přála, abychom nic neříkali a drželi krok, neboť snadné to přece neměl nikdo. Jenže takhle by se společnost nikam neposunula.
1. Co jsme my, budete i vy
Vskutku platí, že jednoho dne budeme také staří. Tento nadužívaný argument je však nevhodný, neboť obvykle slouží spíše jako úderně znějící výmluva. Znamenal by totiž, že až my mladí zestárneme, budeme také takoví, se všemi povahovými chybami. Autor tohoto článku však zastává názor (přestože si je vědom, že názory jsou jako díry v pozadí, má je každý), že kriticky smýšlející, obezřetný, slušný, respektující a světu otevřený mladý člověk se jen stěží změní v úplný opak. Leda by nakonec nebyl tak upřímně slušný a respektující. Vyrostli jsme totiž v úplně jiné době. A to je ten správný sebereflexivní argument, který by měli důchodci používat.
Paradox je, že citát „čím jste Vy, byli jsme i my, čím jsme my, budete i Vy“ je memento z římské kapucínské kostnice a poukazuje na rozdíl mezi životem a smrtí, nikoliv stářím. Leda by se staří již považovali za mrtvé.
2. Jdou tím nejhorším příkladem
Paní důchodového věku přechází mimo přechod, zatímco maminka s malým dítětem stojí pod semaforem a dítě nabádá, aby na červenou stálo. Dítě má v hlavě guláš a přemýšlí, jestli má pravdu jeho maminka, nebo životem zkušená žena, kterou náklaďák právě míjí o dvacet čísel. Na druhé straně s maminkou nastupují do autobusu, kde si nikdo nemůže sednout, protože na každém dvojsedadle sedí jedna babička do uličky a na místě u okna má položenou tašku. Během toho, co dvojice do každé zatáčky vlaje u tyče vedle starého muže, který páchne potem, vzpomíná dítě na včerejší ráno, kdy mu řidič vysvětloval, že na sedačku jeho školní batoh nepatří. Když o dvě zastávky dále chtějí vystoupit, před dveře se nahrne další zástup důchodců. První z nich lačně chmatá po zábradlí na dveřích a už se sune dovnitř, jen stěží dvojici nechá projít ven. Znovu pak dítě vzpomíná, tentokrát na moment, kdy mu učitelka říkala, že nejdříve se ze třídy vychází a až pak vchází. Chudák dítě však brzy pozná, že to je jen začátek.
Řekla mi, že jsem sprostej a mám se stydět, když jsem ji při odchodu s úsměvem poprosil, aby nám tu nějaké příbory nechala. Zřejmě si myslela, že si nevšimnu, že na jejím talíři chybí.
3. Stáří moudrost nepřinese, stáří není žádný čáp
Autor tohoto článku, ačkoli ze své sotva třicetileté zkušenosti, byl mnohdy a ještě mnohokrát bude svědkem toho, jak ze sebe důchodci činí velice nemoudré. Počínaje pověrčivostí (klepat na čelo při každé příležitosti spíše hraničí s obsedantně kompulzivní poruchou), dále neschopností respektovat rozhodnutí v osobních životech ostatních či přitakávání dezinformačním videím s mluvčími, o kterých nikdo nikdy neslyšel, konče nákupem zázračných léků z pochybných reklam na internetu, které například na popud neexistujících lékařů (často ještě doplněných náhodnou fotografií z fotobanky) tvrdí, že vyléčí diabetes nebo zahladí hluboké vrásky. Přitom v době internetu je snadné ověřit si cokoliv. Stačí jméno daného lékaře zadat do vyhledávání Google. Není to o nic těžší, než najít recept na štrůdl.
Kámoška chce, abych jela ve středu do Hradce, že dávají čtyři šišky salámu (na předváděcí akci, pozn. autora)
4. Rádi opakují, abychom se chovali na svůj věk
Všichni mladí (i bývalí mladí) už to někdy slyšeli: „Chovej se jako dospělý, už ti bylo osmnáct (devatenáct, dvacet, třicet…)!“ Mnozí důchodci (kteří by podle všeobecných představ měli být rozvážní, klidní a životem poučení) však očividně zapomínají, kolik jim vlastně je. Pro sprosté slovo nejdou daleko, bijí lidi holemi, křičí na prodavačky a děti, uráží cizí osoby. Neměl by se takto chovat spíše problémový výrostek?
Pane bože, ten má ale držku!
5. Obviňují všechny okolo, jenom ne sebe
Stačí nahlédnout do jakékoliv kontroverzní nebo politické debaty. Zmínka o Fialovi připadá zhruba jedna na každý šestnáctý komentář. Jeho vláda schytává takovou sodu, a je na ni uvalováno tolik často až přehnané viny, že můžou mít někdy čtenáři takových komentářů pocit, že doopravdy způsobil úplně všechno. I to, co logicky způsobit nemohl. Ale nikdo zřejmě nemůže za to, kdo byl zvolen prezidentem (pozn. který zvolil Fialu). Můžeme si jen povzdechnout, co by bývalo bylo, kdyby byl tenkrát zvolen Vladimír Franz, ten modrý bubák, nestranný, vzdělaný a několikrát oceněný profesor. Minimálně bychom působili jako země, která věří intelektu více než zjevu.
