Článek
Dnes se týrání dětí řeší v mnoha souvislostech. Dokonce i v takových, které by nás předtím nenapadly a přijdou nám jako hloupost. Pokud se však zamyslíme a připustíme, že doba se mění a s ní se mění i lidé, možná je na čase tuto tradici trochu promyslet a přehodnotit.
Čert versus hodné dítě
Do dnes si pamatuji, jak jsem seděl v den, kdy chodí Mikuláš, ve třídě na výuce a najednou kdosi zaklepal, učitelka na chvíli odešla a pak byly slyšet řetězy a potom i mlácení na dveře. Byl jsem citlivé dítě s nediagnostikovaným Aspergerovým syndromem. Více než nějaká děsivá idea čerta mi proto vadil hluk a nejistota, co se bude dít. Spolužáci to na sobě nedali na první pohled znát, ale atmosféra v místnosti rozhodně nebyla příjemná.
Pak tam vtrhli. Mlátili nám košťaty do lavice, až z nich opadávaly štětiny (jen čekaly, až někomu vlétnou do oka), někteří dokonce i řetězy. Věděl jsem, že to nejsou čerti, ale spolužáci z deváté třídy. Tehdy ještě byla doba, kdy byli deváťáci někdo, koho jsme se báli už samotného o sobě. A když jim v ten den byla propůjčena taková moc, měl jsem strach, co by mi jako školnímu podivínovi mohli za zády učitelek udělat.
Cítil jsem se ukřivděný, neboť jsem byl hodné dítě. Nedal jsem nikomu žádný důvod k tomu, aby mě takhle stresoval. Ono to totiž žádný jiný efekt než vyvolání stresu nemá. Rozhodně jsem nevěřil, že kdybych nebyl hodný, přišli by si pro mě. Už vůbec to, že si onen den tak živě vybavuji, značí, že mě nějakým způsobem jejich jednání poznamenalo.
Nesnažím se onu situaci přehánět ani kňourat. Takhle by se cítilo každé citlivější dítě. Vzhledem k tomu, jaká je dnes doba a jak postoupil lidský jemnocit např. ohledně fyzických trestů dětí, už takové čertovské aktivity přestávají být košer.
Čert se sekerou aneb Co je moc, to je moc
Rozjařené deváťáky v kostýmech bych ale poměrně snadno přešel s tím, že situaci zkrátka jen neodhadli. Co ale nemůžu odpustit a z čeho jsem měl opravdu reálný strach o svůj život byl čert se sekerou, který chodíval každý mikulášský svátek v jednom z menších měst, kam jsem jezdíval za kamarády.
Tehdy mi ani nijak nedocházelo, že onoho dne chodí Mikuláš s čerty a andělem. Přijel jsem do Zlivy za kamarádkou a jako parta s dětmi jejích sousedů jsme vyrazili ven brouzdat zasněženým městečkem. Pak se mě zeptala: „Hele a víš, že dneska chodí čerti?“ Smál jsem se tomu, tehdy mi mohlo být už nějakých třináct let a myslel jsem si, že mám pro strach uděláno. Potom jsme potkali jinou partu kamarádů, kteří nás varovali, že někde chodí čert se sekerou. Moc jsem jim to nevěřil, ale ostatní, kteří tam bydleli, dotvrdili, že každý rok ho tam potkávají a dokonce před ním museli jednou utíkat.
Bylo mi nepříjemně, ale nechtěl jsem být za trapáka a navrhovat, abychom šli radši někam dovnitř. Když jsme ho pak toho večera uviděli na konci ulice, osamoceného a zahaleného tmou jen jako černou postavičku s něčím v ruce, krve by se ve mně nedořezal. Nemusel to být zrovna ten se sekerou, ale přesto jsem se tehdy o svůj život opravdu bál. Říkal jsem si, že takový mikulášský večer a záhadný čert se sekerou, kterého všichni jen viděli, ale nikdy s ním nemluvili a jen teoretizovali, kdo by to mohl být, je jako ideální čas k vraždě. Zdá se to přehnané, ale co byste si mysleli tehdy vy, kdyby vám bylo třináct a byli jste v neznámém městě?
Závěrem
Je to hezká tradice a myslím si, že by se měly tradice chránit. Mnozí totiž cítíme, že naše tradice uvadají, zvlášť například velikonoční koledování, které se u nás v Českých Budějovicích značně vytrácí a funguje už jen v určitých sousedstvích. Velikonoční koledování ale není tak strašidelné. Jediné, co se může stát, je to, že někdo dostane pomlázkou. Samozřejmě i tam musí existovat nějaká pravidla, aby pak holky nechodily domů s jelity (což dříve možná bývalo normální, ale dnes už opravdu ne).
Čerti jsou ale něco trochu jiného. Ti jsou orientovaní na ty nejzranitelnější, na děti, a mají za cíl je skutečně postrašit. Velikonoční koledníci nejsou nijak namaskovaní, nemají za úkol budit strach. A taky každý ví, že má pomlázka přinášet ženám zdraví a svěžest. Něco jiného je pochod krampusáků, kdy víme, že se jdeme podívat na povedené masky, a něco jiného jsou rozjaření deváťáci a čert se sekerou.
Je třeba, jak už jsem říkal, tuto mikulášskou tradici promyslet a přehodnotit. Je třeba stanovit nějaké hranice a upozorňovat na to, že chodit po městě se sekerou se nedá omluvit ani o takovém svátku. Zablekotat na pár dětí a pak jim nabídnout sladkost je v pořádku. Avšak snažit se o to, aby měly co největší trauma, už v pořádku rozhodně není.
