Článek
Tento víkend jsme se se spolužákem bavili o jeho brigádě při škole. Když mi popisoval, co všechno musí jako pojízdný prodavač občerstvení ve vlaku vytrpět, nebylo nám ani moc do smíchu.
To mi nikdo neproplatí
„Tady máte účtenku,“ říká lidem už automaticky. Jako prodávající je totiž povinen kupujícímu účtenku vystavit a předat. Místo toho, aby si účtenku vzali a vyhodili ji do koše metr od sebe sami, prý většinou slyší: „Účtenku nechci, to mi nikdo neproplatí.“ Je to poměrně nevinná hláška, ale když ji člověk poslouchá každou směnu rok v kuse, dost se omrzí, ne-li zprotiví. Asi jako All I Want for Christmas Is You od Mariah Carey, kterou posloucháme o Vánocích v každém obchoďáku na 24 hodinové smyčce.
Účtenku nechci. Babiš si s ní může vytřít…
Kamarád, říkejme mu třeba Honza, prý vůbec neví, jak se má na něco takového tvářit. Takovéto oznámení zákazníků, že nemají rádi Babiše, je mu úplně ukradené a nemá náladu se ani bez odpovědi usmívat.
Já nic nechci, za chvíli vystupuji
Výmluvy jsou podle všeho zbytečné. Stačí jednoduché ne s poděkováním. Jak říká Honza, stejně by si daná osoba nic nekoupila, ani kdyby za chvíli nevystupovala. Což ho na tom štve nejvíc.
Dám si kafe
Nebo také „chci pivo“. Honza nemá problém s tím, že si chtějí něco dát. Má ale problém s tím, že v letáčku je na výběr hned několik druhů káv a piva, ale nikomu se zřejmě leták nechce číst a radši si celý výběr nechají vyjmenovat. Zas tolik práce na tom není, ale představme si, že bychom to museli takhle říkat každému druhému zákazníkovi ze zhruba stovky. Otrávilo by nás to všechny. Lidé to prý ale takhle dělají se vším. Často se ho ptají na sortiment větou „co tam máte?“, zatímco letáček mají půl metru od sebe.
Můžete mi k tomu dát čtyři mlíčka a tři cukry?
„Úplně nemáme pravidla o tom, kolik smetánek nebo cukrů lidem můžeme dát. Protože jsou zdarma ke kávě, často jsou zákazníci nenažraní,“ vypráví Honza. Jednou ho prý nějaká starší dáma poprosila o pět cukrů a pak si je dala do kabelky. Trapnější na tom bylo, že si pak nechala vrátit i 3 koruny.
Dneska je zima, co?
Honza nad tím povzdychává a vlastně ani neví, co k tomu říct. Chápe, že je zákazníkovi možná trapně a má pocit, že musí něco říct, ale toho, že je zima, si všimne každý a povídat si o počasí nepřináší vůbec žádné kloudné výsledky. Většina prodavačů si podle Honzových slov s cizími lidmi povídat nechce, což by možná mohlo ulevit těm, kteří mají nutkání něco říct jen proto, protože je chvíli ticho.
Vy to máte nějaké drahé
Při vyprávění nad tím Honza protáčí očima. Potom pokračuje tím, jak všem pokaždé vysvětluje, že jako zaměstnanec na konci firemního řetězce s cenami nemá nic společného a jestli mají problém, mohou se obrátit na vedení a nebo si nic nekupovat. Údajně se ho mnozí i ptali, jestli si zboží, které prodává, nakupuje sám, případně jestli ho nakupuje v Kauflandu, protože tam zrovna tu stejnou věc viděli ve slevě za polovic.
Tykání obecně
To, že je Honza mladý člověk, ještě neznamená, že má kdokoliv právo mu tykat. I kdyby byl stejně starý a nebo naopak mnohem starší. Honza prý fantazíruje o tom, že až se mu to příště stane, bude daným osobám tykat taky, ale zatím to ještě nestihl udělat, protože je z toho prý vždy tak zaskočený, že se jen usmívá.
Ignorace
Honza přiznává, že se zákazníky se nad míru vybavovat nechce. Prý to ale neznamená, aby mu ani neodpověděli, když přijde a zeptá se, jestli si něco dají. Považuje to za osobní urážku.
Závěrem
Některé zmíněné věci se sice zdají být typické spíše jen pro Honzovu práci, ale opak je pravdou. Mnoho z toho se v různých obdobných variantách děje i v obyčejných obchodech, dokonce víc.
