Článek
Youtuber je člověk (či skupina), který si vydělává tím, že pro Youtube, největší internetový prostor pro sdílení a sledování videí, točí nějaký tzv. content. Content je zkrátka jakékoliv video na jakékoliv téma. Baviči na Youtube jsou neustále ve válce s algoritmem, což je ona neviditelná strojová ruka Youtubu, která automaticky podle různých kritérií vybírá, co uvidí a co neuvidí návštěvníci stránky.
Když se začínajícímu youtuberovi povede nad algoritmem vyhrát, a ještě mít videa, která jsou opravdu zábavná a lidé se na ně chtějí dívat, startuje velký závod o sledující. Jakmile získá dostatek odběratelů a počtu hodin, během kterých se lidé na jeho videa dívali, může se stát Youtube partnerem a vydělávat. Za 100 000 zhlédnutí může dostat zhruba něco mezi 22 500 Kč až 67 400 Kč. Pro představu jeden z nejúspěšnějších českých kanálů má po třech dnech od zveřejnění videa cca 450 000 zhlédnutí. Můžeme si tedy snadno představit, kolik asi za takové video dostanou jeho tvůrci. Navíc to určitě není finální číslo.
Kde se všechny ty peníze berou?
Odpověď je jednoduchá. Youtubeři dostávají kolem 50 % výdělků z reklam, které Youtube vkládá do jejich videí. Youtubeři jsou tak placeni za to, že vy se díváte na jejich videa, během kterých se díváte i na reklamy. V dnešním světě je reklama zcela klíčová pro to, aby nějaká firma vydělávala. Peníze v kapsách youtuberů jsou tak v podstatě z kapes ostatních firem.
Hranice mezi tím, co je a co není práce
Je to poměrně ošemetná otázka a hodně záleží na tom, koho se na to vlastně ptáme. Předpokládám, že kdybychom se zeptali někoho nad 40 let, co je to práce, nejspíš bude přemýšlet ve dvou rozděleních (pokud si neplete různé významy slova práce): Manuální a nemanuální práce. Manuální je u lidí, kteří vyrůstali v dělnické třídě, obvykle ctnostnější. Nemanuální jsou pak ti, kteří „nic nemusí dělat“. Často se ale zapomíná, že např. i učitelé a učitelky provádějí nemanuální práci, a přitom je to nesmírně náročné. Děti se musí pořád hlídat, musí se jim vyučující (anebo vychovatel) věnovat, vymýšlet jim pořád nějakou aktivitu a jednoduše na ně mít nervy.
Někdo z vyšší třídy anebo mladšího věku (který už všechny ty internetové peripetie zná, třeba jako já), už bude k pojmu práce trochu mírnější. Rozdělení na manuální a nemanuální práci sice stále platí, ale taková osoba už dokáže přiznat, že někdy je mnohem jednodušší pracovat ve fabrice a každý den odcházet s čistou hlavou. Kdežto nemanuální práce, pokud se nejedná o např. účetnictví a podobnou práci s jednoznačným úkolem, s námi často chodí i domů a zapomenout na ni není tak jednoduché. Navíc je k tomu ve většině případů třeba vzdělání a to také stojí mnoho úsilí, zvlášť protože se člověk střední a vysoké škole zpravidla věnuje v mladém věku, kdy by se raději bavil a užíval si.
Lze se tedy dobrat k tomu, že hranice práce není v tom, jestli je manuální nebo nemanuální, ale spíše v tom, jestli vůbec podáváme nějaký výkon. Mohl bych stejně snadno říct, že být Youtuber není práce, jako bych mohl snadno říct, že práce není ani účetnictví, protože se u toho nikdo manuálně nenadře. K obojímu je však třeba podávat nějaký výkon, a tak by moje usouzení, že to není práce, bylo mylné. Vypůjčím si definici z ekonomie, neboť mi přijde nejvýstižnější: „Práce je v ekonomii cílevědomá lidská činnost, která vede k uspokojování lidských potřeb, k vytváření statků a služeb.“ Práce je tedy vše, co děláte pro to, abyste si vydělali.
Proč máme pocit, že youtubeři nemusí dělat skoro nic?
Vidíme totiž jen výsledný produkt. My vidíme např. desetiminutové video, kde někdo postavil hrad z obřích kostek a umístil do něj dětskou kuchyňku, ale tohle krátké video ve skutečnosti vznikalo klidně i týden.
Budeme předstírat, že se jedná o solo youtubera, který si dělá všechno sám (odpustíme jen kameramana). Nejdřív musí vymyslet, co bude natáčet. Pak musí vymyslet, jak to bude natáčet. Kde to bude natáčet, koho případně přizve, jestli bude mít kameramana, nebo použije stativ. Co ve videu bude říkat, jak to bude říkat a komu bude video určeno. Video o hradu z kostek totiž může být úplně stejně určeno dětem jako dospělým. Pro dětské publikum se musí mluvit jednoduše, energicky a hlavně zábavně. Dospělému publiku půjde např. o vtípky nebo klidně historii stavění hradů. Někdo chce točit videa pro celou rodinu a tak musí tyto dva světy skloubit dohromady.
Když je celý koncept videa vymyšlený, musí se samozřejmě taky uskutečnit. Když se i dlouhé hodiny natáčí a padne poslední klapka, někdo to pak musí sestříhat, případně vložit hudbu, vystříhat nepovedené scény atd. Pak je ještě třeba vyfotit tzv. thumbnail, neboli náhled. Ten musí být poutavý, neboť na Youtube se na videa kliká většinou podle náhledu. Tohle všechno zabere dlouhé hodiny a to jen proto, aby mohlo vzniknout desetiminutové video.
Jakmile se youtuber sekne byť jen v jedné věci, například neumí mluvit do kamery, všechno padá a nevydělá si vůbec nic. Nemůže si ani jen tak vzít volno. Jakmile se jednou prodere skrz algoritmus, musí kanál neustále udržovat v chodu a přidávat obsah pravidelně. Volno si může leda odpracovat tím, že si videa předtočí.
Na druhou stranu jsou youtubeři páni svého času. Nemusí každý den vstávat do práce, sami si určují, kdy budou natáčet a zpracovávat videa, sami si určují, čemu se budou věnovat. Jsou svobodni závazků, které obyčejný pracovní poměr předepisuje, ale jsou otroky nenasytného zábavního průmyslu.
Tak jednostranné to ale není. Co třeba Shopaholicadel?
I když to trochu nerad přiznávám, jsou tu i youtubeři, kteří si se svými videi nedávají vůbec žádnou práci, a přesto prosperují. Taková Shopaholicadel nejen svá videa nestříhá, v podstatě k nim nemá ani žádnou hudbu, ani promyšlené náhledy, dokonce ani nepoužívá žádnou zvláštní techniku. Neřeší prostor, neřeší, co bude říkat (prostě jen něco říká) a její content nemá vůbec žádnou vyšší hodnotu. Z jejích videí se nic nenaučíte, vlastně se ani moc nepobavíte, protože je to spíše k pláči. Sledovat její videa je tak trochu jako sledovat Výměnu manželek. Jde tam jen a pouze o peripetie jejího života. A to je nejspíš to, co na tom lidi baví.
Můžeme tedy říct, že její pracovní výkon je v poměru s výdělkem velmi nízký, ale zase nesmíme zapomínat na to, že je to pro ni vykoupeno zkažením dobrého jména (které si bohužel kazí dobrovolně). Její tváři a skutečnému jménu už totiž nikdo neodpáře všelijaké přešlapy, třeba jako když jí upadlo morče, umřelo a pohodila ho i s klecí k popelnici. Až jednou její internetová sláva uvadne, bude mít nejspíš těžké najít si pořádné zaměstnání, natož uniknout výsměchu okolí.
Pro někoho je tak vytváření obsahu na Youtube těžší než manuální práce, kdy člověk udělá co musí a jde domů (a nemusí nic vymýšlet), pro někoho je to naopak.
Závěrem
Když to všechno shrnu, je sice hezké být slavný a vydělávat opravdu hodně, ale kreativita, kterou musí youtubeři vynakládat, také není bezedná. Jednou v jejich životech nastane bod, kdy už nebude o čem točit. Internet si totiž vyžaduje neustále něco nového, a pokud nedokážete držet s trendy, je váš kanál odsouzen k záhubě. Někteří youtubeři tento náhlý pokles popularity předvídali a výdělky si šetřili. Mnohé dnes ne už tak populární internetové celebrity si například založily vlastní firmu. Spousta youtuberů však svoje peníze rozházela a museli se po úpadku své slávy vrátit k obyčejné práci.
Lze tak vnímat nejistotu, která v těchto kruzích panuje. Cesta youtuberů není jednoduchá a nejspíš si své peníze opravdu zaslouží, a to ať už tvrdě pracovali, nebo se jen doživotně znemožnili. Já osobně možná radši zůstanu u té fabriky.
