Článek
Hazard by tu s námi neměl být vůbec. Je to však stejné jako s drogami. Kdo chce, nějak si už prostředek k ukojení své závislosti najde. Zakázat proto hazard úplně je spíš kontraproduktivní. Takto se alespoň malá část zcela zbytečně promrhaných peněz ke státu vrátí. Ale co mi přijde nepochopitelné je fakt, že házet peníze do automatů, či sázet jiným způsobem, může vlastně kdokoliv, kdo má jakékoliv peníze, a to včetně peněz, které dostal od státu.
Proč sází lidé, kteří na to nemají?
Není to otázka, na kterou bych znal zcela jistě odpověď. Všichni sázející ale mají jednu věc společnou - chtějí rychle a bez práce zbohatnout. Bohužel často pak trpí celá rodina.
Vypozoroval jsem například jednu situaci, která se pravidelně opakuje v jednom našem českobudějovickém obchoďáku. Do trafiky přijde pětičlenná rodinka, dospělí vyplňují Šťastných 10, děti mezitím dostanou drobné a vyberou si stírací losy, které se jim líbí nejvíce (nejspíše rodiče očekávají, že nevinné děti budou mít více štěstí). Dospělí pak svou sázenku podají a rovnou si k tomu přikoupí karton cigaret. Už na první pohled vypadají, že své děti sotva uživí (nasvědčuje tomu např. špinavý a otrhaný kočárek).
Zažil jsem však před lety i velmi nepříjemné setkání tváří v tvář se závislým na hazardu. Kamarád mě pozval na pivo k nim na sídliště. Shodou okolností se k nám připletl kamarádův kolega z práce, kterého jsem neznal. Dali jsme si společně pití a pak nový známý navrhl, že bychom šli do zadní místnosti, kde jsou herní automaty. V duchu jsem se pokřižoval, ale říkal jsem si, že by to mohlo být zajímavé. Osobně jsem aktivní účast odmítl. Pouze jsem sledoval, jak se dotyčný stěhuje od jednoho automatu k druhému, a jak se neustále ohání pověrčivými řečmi, jako např. „tenhle automat je dneska svině, ale minule jsem na něm vyhrál pětku, zítra bude zase dávat, uvidíš“, nebo „musíš to zmáčknout třikrát, jinak ti to sypat nebude“. Ten večer shodou náhod onen chlapík, který měl ženu a dvě děti, vyhrál asi 10 tisíc korun. Zarazil jsem se ale, když řekl: „To už jsem skoro na svých.“ Zeptal jsem se ho, jak to myslí, načež mi vysvětlil, že tu byl hrát i včera a naházel do automatu většinu nemocenské. Na mou další otázku, kolik je celkově v mínusu, mi odpověděl jen: „Hodně.“
Oproti tomu mám zase kamaráda, který sice pravidelně hraje hazardní hry online, ale nikdy mu prohrané peníze nechybí, neboť jich má dost. Navíc si určí limit, kolik maximálně musí prohrát, než skončí a pevně se ho drží. Mezi tímto kamarádem a výše zmíněnými osobami vidím ten rozdíl, že on si dané peníze vydělává sám, kdežto onen známý je má z dlouhodobé nemocenské a rodinka nejspíše z příspěvků na děti.
Nevydřel sis ty peníze? Tak si jich važ
Zakázat lidem závislým na penězích od státu hazard není něco, co by danou situaci vyřešilo jako mávnutím proutku. Byl by to však dle mého názoru krok správným směrem, neboť by ponechal všem ostatním právo zkusit štěstí. Jednou za uherský rok se přeci jen najde někdo, kdo něco vyhrál a jeho život se změnil k lepšímu. Pokud na to člověk má a vydělal si ty peníze sám, ať si klidně sází. Je ale nesmysl, aby sázel někdo, kdo nejen že si dané peníze nevydělal, dokonce si jich neváží natolik, aby neprohrál úplně všechno.
Samozřejmě zůstává otázkou, jak by se něco takového dalo zařídit. Nejspíš by se musela pravidla pro vstup do hry zpřísnit. To už bych ale ponechal odborníkům, kteří se těmito věcmi zabývají.
