Článek
Na třídní sraz jsem nechtěla. To je důležité říct hned na začátku.
Nebyla jsem jedna z těch žen, které si měsíc předem koupí nové šaty, nechají si obarvit vlasy a pak před zrcadlem nacvičují výraz, který má bývalým spolužačkám nenápadně sdělit: Podívejte se, jak dobře jsem dopadla.
Já jsem se chtěla dívat doma na seriál. „Je to třicet let,“ řekla Lenka.
„Právě.“ „Třicet let od maturity.“
„Umím počítat.“ „Tak tam pojď.“
„Proč?“ „Protože za dalších třicet let nám bude skoro osmdesát.“
„Další dobrý důvod nejít.“ Lenka si povzdechla.
Znaly jsme se od první třídy obchodní akademie a za tu dobu zjistila, že moje rozhodnutí se nejlépe mění vyčerpáním. „Bude tam Dana.“
„Tu můžu vidět kdykoliv.“ „Roman.“
„Je ženatý.“ „To jsi zjišťovala?“
„Je na Facebooku.“ Lenka se usmála.
„A Iveta.“ Přestala jsem skládat prádlo.
„Tak tam nejdu určitě.“ „Pavlo.“
„Ne.“ „Je nám devětačtyřicet.“
„Mně bude devětačtyřicet až v listopadu.“ „Výborně. V osmačtyřiceti můžeš někoho nenávidět za něco, co udělal v osmnácti, ale v devětačtyřiceti už by to bylo trapné.“
Hodila jsem po ní tričko. Šla jsem.
Sraz se konal v restauraci za starou školou. Ta restaurace tam za nás nebyla.
Za nás tam byla trafika, kde nám prodávali cigarety po kusech, přestože jsme byli nezletilí. Dnes tam člověk mohl dostat dýňové rizoto a prosecco.
Pokrok. „Vypadám tlustě?“ zeptala se Lenka před vchodem.
„Ano.“ Podívala se na mě.
„Ty taky.“ „Děkuju.“
„Není zač.“ „Tak jdeme.“
„Počkej.“ „Co?“
„Možná ještě můžeme utéct.“ „Teď už ne.“
Chytila mě za loket. Uvnitř nás přivítal Petr Hanzlík.
Za třicet let přišel o většinu vlasů a získal břicho, ale jinak vypadal překvapivě stejně. „Holky!“
Objal Lenku. Pak mě.
„Pavla! Ty ses skoro nezměnila.“ „Ty taky.“
Byla to lež. Oba jsme to věděli.
Na stole u vchodu ležely jmenovky. Organizátoři počítali s tím, že po třiceti letech nebude lidská paměť fungovat bez technické podpory.
Na každé bylo současné jméno a pod ním rodné. „Najdi mě,“ řekla Lenka.
„Proč já?“ „Nemám brýle.“
„Máš je na hlavě.“ „Na dálku.“
Začala jsem hledat. Lenka Procházková.
Připnula si jmenovku. Vedle ležela moje.
Tedy myslela jsem si to. Vzala jsem ji, připnula k halence a podívala se do sálu.
A pak jsem ji uviděla. Ivetu.
Seděla u okna a mluvila s Danou. Po třiceti letech jsem ji poznala okamžitě.
To mě skoro rozčílilo. Měla kratší vlasy.
Brýle. Pár vrásek.
Ale pořád ten stejný způsob, jakým při smíchu zaklonila hlavu. „Tak to je ona?“ zeptala se Lenka.
„Ano.“ „Vypadá normálně.“
„Co jsi čekala? Rohy?“ „Trochu.“
„Nechci s ní mluvit.“ „Tak nemluv.“
„A jestli přijde ona?“ „Řekni dobrý den.“
„Tobě se to lehce řekne.“ Lenka mě poplácala po ruce.
„Pavlo, bylo nám osmnáct.“ To se lidem snadno říká, pokud v osmnácti nebyli člověkem, kterému se celá třída smála.
Bylo to tři měsíce před maturitou. Měla jsem tehdy ráda Romana Vlčka.
Hodně. Takovým tím způsobem, jakým člověk v osmnácti dokáže zamilovanost povýšit na plnohodnotné zaměstnání.
Věděla jsem, v kolik chodí do školy. Jakou má bundu.
Kde sedí v autobuse. Že pije kávu s dvěma cukry.
A že se mu líbí Lucie z béčka. To poslední byla komplikace.
Jednou večer jsem mu napsala dopis. Čtyři stránky.
Ručně. Nebyl určený k odeslání.
To byla moje obrana dalších třicet let. Prostě jsem potřebovala všechno napsat.
Že ho mám ráda. Že vím, že je to hloupé.
Že chápu, že o mě nejspíš nestojí. A spoustu dalších věcí, při jejichž představě se mi dodnes stáhne žaludek.
Dopis jsem nechala v sešitě. O dva dny později byl přilepený na nástěnce ve třídě.
Ofocený. Všechny čtyři stránky.
Někdo zvýraznil větu: Kdybys mě někdy políbil, asi bych na to nezapomněla do konce života.
Když jsem přišla do třídy, smáli se. Ne všichni.
Ale dost. Roman byl rudý.
Někdo začal dělat zvuky pusinek. Utekla jsem na záchod.
A když jsem se po chvíli vrátila, u nástěnky stála Iveta. V ruce držela jednu z kopií.
Vedle ní byly Dana a dvě holky z béčka. Všechny se smály.
Iveta se na mě podívala. A řekla:
„Pavlo…“ Nic víc.
Nemusela. Ten její výraz mi stačil.
Otočila jsem se a odešla. Odpoledne mi Dana řekla, že ten dopis měla Iveta.
Od té chvíle jsem věděla, kdo to udělal. Nebo jsem si to alespoň myslela.
„Dáš si víno?“ Lenka mi strčila skleničku do ruky.
„Dvě.“ „Začni jednou.“
Rozhlédla jsem se po místnosti. Na sraz přišly dvě třídy našeho ročníku.
Poznávala jsem lidi po skupinkách. Jiné vůbec.
Některým jako by se za třicet let nic nestalo. Jiní museli mít jmenovku i pro vlastní manželku.
„Iveto?“ Otočila jsem se.
Přede mnou stál muž, kterého jsem nepoznávala. „Promiň,“ řekl. „Já jsem Michal. Ze čtvrtého B.“
Podívala jsem se na jeho jmenovku. Michal Pavlík.
Něco mi jméno říkalo. Obličej ne.
„Ahoj.“ „Ty jo. Tebe bych nepoznal.“
„To já tebe taky ne.“ „Dáš si s náma panáka?“
„Asi ne.“ „Pořád abstinentka?“
Zamrkala jsem. „Ne.“
„Tak to jsem si tě s někým spletl.“ Podíval se na moji hruď.
Na jmenovku. Pak se usmál.
„Ale Iveta, že jo?“ Sklopila jsem oči.
Na mé halence stálo: IVETA ČERNÁ roz. HRUBÁ
Zírala jsem na jmenovku. „Ježiš.“
„Co?“ Sáhla jsem po ní.
„Já nejsem Iveta.“ Michal se rozesmál.
„Tak to začínáme dobře.“ „Vzala jsem špatnou jmenovku.“
„A kdo jsi?“ „Pavla Vránová. Dřív Jandová.“
Jeho obličej se změnil. „Pavla Jandová?“
„Ano.“ „Ty jo.“
To „ty jo“ se mi nelíbilo. „Co?“
„Nic.“ „Co ty jo?“
„Já jen…“ Zaváhal.
„Pamatuju si tě.“ „Výborně.“
„Kvůli tomu dopisu.“ Chtěla jsem zmizet.
Po třiceti letech. Pořád.
„Ano.“ „To byl hnus.“
„Byl.“ Michal zakroutil hlavou.
„Kubeš byl fakt idiot.“ Podívala jsem se na něj.
„Kdo?“ „Honza Kubeš.“
„Co s tím měl Kubeš společného?“ Teď se divně zatvářil zase Michal.
„On to přece udělal.“ „Co udělal?“
„Ten dopis.“ Něco ve mně ztuhlo.
„Ne.“ „Jo.“
„Neudělal.“ „Pavlo, já tam byl.“
„Iveta ho měla.“ „Jasně že ho měla.“
„Tak vidíš.“ Michal zavrtěl hlavou.
„Protože ho Kubeš ukazoval klukům v šatně.“ Nevěděla jsem, co říct.
„Jak ho získal?“ „To nevím.“
„A Iveta?“ „Ta mu ho vzala.“
„Proč?“ Michal se na mě podíval, jako by odpověď měla být samozřejmá.
„Protože ho chtěla zastavit.“ „Pavlo?“
Lenka stála vedle mě. „Co se stalo?“
Ukázala jsem na Michala. „Řekni jí to.“
„Co?“ „O tom dopise.“
Michal vypadal, že lituje všeho, co za posledních pět minut udělal. „Já jen říkal, že ho tehdy měl Kubeš.“
„A že mu ho Iveta vzala.“ Lenka se zamračila.
„To jsi nevěděla?“ Podívala jsem se na ni.
„Ty jsi to věděla?“ „Ne.“
„Tak proč se tváříš, jako bych byla idiot?“ „Protože se tak zrovna tváříš ty.“
Michal couvl. „Já si asi dojdu pro pití.“
„Ne!“ Zastavil se.
„Co přesně se stalo?“ „Já nevím všechno.“
„Co víš?“ Michal si promnul čelo.
„Kubeš ten dopis někde získal. Dělal si z toho srandu. Iveta ho seřvala. Fakt hodně.“ „Iveta?“
„Jo.“ „Proč?“
„Protože to bylo hnusný.“ Ta odpověď mě podráždila.
„Iveta se taky smála.“ „Kdy?“
„Když jsem přišla.“ Michal chvíli přemýšlel.
„To nevím.“ „Tak vidíš.“
Potřebovala jsem nějakou část svého příběhu zachránit. „Ale ona mu ten dopis opravdu vzala,“ řekl Michal. „Pak myslím dokonce jednu vrazila Kubešovi.“
„Cože?“ „Facku.“
„Iveta dala Kubešovi facku?“ „Jo.“
„Proč si to nepamatuju?“ „Protože se to stalo na chodbě.“
Z dálky někdo zavolal Michala. Podíval se na mě.
„Hele, nechci se do něčeho montovat. Jen jsem myslel, že to víš.“ Odešel.
Lenka se na mě podívala. „Pavlo.“
„Ne.“ „Nic jsem neřekla.“
„Ale chceš.“ „Ano.“
„Tak ne.“ Šla jsem na záchod.
Některé životní situace zjevně vyžadují stejné prostředí i po třiceti letech. Zamkla jsem se v kabince.
Sedla na víko. A snažila se přemýšlet.
Vzpomínky jsou zvláštní. Člověk má pocit, že jsou uložené někde v hlavě jako video.
Ve skutečnosti je asi každým přehráním trochu přepisujeme. Já svoji vzpomínku přehrávala třicet let.
Iveta. Kopie v ruce.
Smích. Dana říká: „Měla to Iveta.“
Hotovo. Rozsudek.
Vynořila se jiná vzpomínka. Asi měsíc před dopisem.
Tělocvik. Iveta mi před celou šatnou řekla, že moje nová podprsenka vypadá, jako by ji koupila moje babička.
Holky se smály. Já taky.
Protože v osmnácti se člověk někdy směje vlastnímu ponížení, aby nevypadal poníženě. Další.
Školní výlet. Iveta oznámila, že pokud budu dál tak pomalu chodit, dorazíme na hotel v důchodu.
Další. Moje prezentace z ekonomiky.
„Pavla má všechno vždycky tak správně, až je to trochu děsivé.“ Smích.
Nebyla ke mně hodná. Takže když se stal dopis, proč bych pochybovala?
Telefon zavibroval. Lenka.
Jsi v pohodě? Napsala jsem:
Ano. Pak jsem to smazala.
Ne. Když jsem se vrátila, Iveta už u okna neseděla.
Část mě cítila úlevu. Druhá část ji hledala.
Místo ní jsem našla Danu. „Můžu se tě na něco zeptat?“
„Jasně.“ „Pamatuješ si ten můj dopis?“
Dana zbledla. To nebylo dobré znamení.
„Jo.“ „Ty jsi mi tehdy řekla, že ho měla Iveta.“
„Měla.“ „Ale proč?“
Dana ztichla. „Dano.“
„Protože ho sebrala Kubešovi.“ „To jsi mi neřekla.“
„Myslela jsem, že to víš.“ „Jak jsem to měla vědět?“
„Nevím.“ „Já jsem si třicet let myslela, že to udělala ona.“
Dana otevřela ústa. Zavřela je.
„Ježiš.“ „Ano.“
„Pavlo, já…“ „Ty sis nevšimla, že s ní od té doby skoro nemluvím?“
„Vy jste spolu moc nemluvily ani předtím.“ To byla pravda.
A štvalo mě to. „Proč se tehdy smála?“
„Kdy?“ „U nástěnky.“
Dana přimhouřila oči. „To si nepamatuju.“
„Já ano.“ „Čemu se smála?“
„Nevím. Prostě se smála.“ „Pavlo, ten den se dělo asi dvacet věcí.“
„Pro mě jedna.“ Dana sklopila oči.
To mě trochu zastavilo. „Promiň.“
„Za co?“ „Já fakt nevěděla, že sis to takhle vyložila.“
„Tak kdo ten dopis Kubešovi dal?“ „To nevím.“
„Někdo ho musel vzít z mého sešitu.“ Dana mlčela.
„Ty něco víš.“ „Nevím.“
„Dano.“ „Myslím…“
Zastavila se. „Myslím, že ho našel Roman.“
Málem jsem se rozesmála. „Roman?“
„Jednou sis nechala sešit v učebně. On ti ho nesl. Asi si toho všiml.“ „A dal ho Kubešovi?“
„To nevím.“ „Takže nevíme nic.“
„Víme, že Iveta ty kopie sundávala.“ Tohle jsem slyšet nechtěla.
Protože to už začínalo vypadat jako fakt. „Pavlo?“
Otočila jsem se. Stála tam Iveta.
V ruce dvě skleničky. „Ahoj.“
„Ahoj.“ Dlouhá pauza.
„Máš moji jmenovku.“ Podívala jsem se dolů.
Pořád jsem ji měla připnutou. „Ježiš.“
Iveta se zasmála. Tentokrát jsem sebou skoro cukla.
Všimla si toho. Smích zmizel.
„Co je?“ Sundala jsem jmenovku.
„Vzala jsem ji omylem.“ „To jsem pochopila.“
Podala jsem jí ji. Iveta si ji připnula.
„Tvoje leží pořád u vchodu.“ „Dobře.“
Další ticho. Pak mi podala jednu skleničku.
„Víno?“ Vzala jsem si ji.
„Díky.“ „Tak… jak se máš?“
Byla to ta nejobyčejnější otázka na světě. A najednou jsem ji nedokázala snést.
„Proč jsi tehdy měla ten dopis?“ Iveta zůstala úplně nehybná.
„Cože?“ „Ten můj dopis Romanovi.“
Pochopila. Viděla jsem to.
„Ty si to pořád pamatuješ.“ „Samozřejmě, že si to pamatuju.“
„Já taky.“ „Proč jsi ho měla?“
Iveta položila skleničku na parapet. „Sebrala jsem ho Kubešovi.“
„Michal mi to říkal.“ „Tak proč se ptáš?“
„Protože jsem si celou dobu myslela, že jsi ho rozkopírovala ty.“ Chvíli na mě zírala.
„Cože?“ „Třicet let.“
„Pavlo, já—“ „Byla jsi u nástěnky. Držela jsi kopii. Smála ses.“
„Já se nesmála tobě.“ „Tak čemu?“
Iveta přemýšlela. Pak si zakryla oči.
„Ježišmarjá.“ „Co?“
„Už vím.“ „Tak?“
„Kubeš přišel po té facce zpátky do třídy.“ „Jaké facce?“
„Já jsem mu jednu dala.“ „To už vím.“
„Kdo ti to všechno vypráví?“ „To je teď jedno.“
Iveta pokračovala. „Měl červenou tvář a někdo se ho zeptal, co se stalo.“
„A?“ „Řekl, že narazil do dveří.“
Zvedla oči. „Já se smála tomu.“
Zírala jsem na ni. Bylo to tak obyčejné vysvětlení, až mě rozčilovalo.
„Mohla jsi mi to říct.“ „Já se snažila.“
„Kdy?“ „Přišla jsem za tebou po škole.“
Vzpomínka. Chodba.
Iveta za mnou. „Pavlo, počkej.“
Já se neotočila. „Nech mě.“
„Ale já—“ „Jdi do háje.“
Zavřela jsem oči. „Aha.“
„Jo.“ „Proč jsi to nezkusila znovu?“
Iveta se na mě podívala. „Protože mi bylo osmnáct.“
Ta odpověď byla nepříjemně rozumná. „A protože jsem byla naštvaná.“
„Na mě?“ „Ano.“
„Proč?“ „Právě jsem kvůli tobě dala Kubešovi facku a ty jsi mě poslala do háje.“
Musela jsem se zasmát. Jen krátce.
„Když to řekneš takhle…“ „Bylo nám osmnáct.“
Stejná věta jako od Lenky. Tentokrát zněla jinak.
„Ale něco ti řeknu,“ pokračovala Iveta. „Co?“
„Nebyla jsem k tobě vždycky hodná.“ To jsem nečekala.
„Ne.“ „Byla jsem protivná.“
„Ano.“ „Nemusíš souhlasit tak rychle.“
„Promiň.“ „Dělala jsem si z tebe srandu.“
„Ano.“ „A tu podprsenku si pamatuju dodnes.“
Otevřela jsem pusu. „Ty si to pamatuješ?“
„Ano.“ „Proč?“
„Protože jsem doma měla skoro stejnou.“ Zírala jsem na ni.
Iveta se usmála. „Jen jsem nikdy nepřiznala, že ji mám.“
„Ty jsi fakt byla kráva.“ „Byla.“
Napila se vína. „Ty taky občas.“
„Já?“ „Ano.“
„Co jsem ti udělala?“ „Pamatuješ, když jsem propadla z účetnictví?“
„Nepropadla. Dostala jsi čtyřku.“ „Pro mě totéž.“
„A?“ „Ty jsi před celou třídou řekla, že by stačilo jednou za čas otevřít učebnici.“
Zarazila jsem se. „To jsem řekla?“
„Ano.“ „To zní jako já.“
„Znělo.“ „Promiň.“
„Je to třicet let.“ „Stejně.“
Chvíli jsme mlčely. „Takže jsme byly obě příšerné.“
„Ne,“ řekla Iveta. „Co?“
„Byly jsme osmnáctileté holky.“ „To není omluva.“
„Ne.“ Usmála se.
„Ale je to diagnóza.“ Tentokrát jsem se zasmála doopravdy.
Sedly jsme si stranou. Začaly jsme mluvit.
Ne o dopise. O životě.
Iveta byla dvakrát vdaná. „Jednou by stačilo,“ řekla.
Měla dceru v Olomouci a syna, který právě dokončoval vysokou. Pracovala jako fyzioterapeutka.
Já jí řekla o svých dětech. O rozvodu.
O práci v pojišťovně. „Takže pořád účetnictví?“ zeptala se.
„Ne.“ „Škoda. Mohla bych si konečně opravit tu čtyřku.“
„Po třiceti letech bych ti dala trojku.“ „Vidíš. Pořád protivná.“
Pak přišel Roman. Ano.
Ten Roman. Byl širší, plešatější a úplně obyčejný.
„Pavlo!“ Objal mě.
Necítila jsem nic. Ani stopu po osmnáctileté lásce.
Bylo to téměř zklamání. „Pamatujete na ten dopis?“ zeptala se Iveta.
Málem jsem ji kopla. Roman zrudl.
To mě pobavilo. „Ježiš, jo.“
„Kdo ho vzal?“ zeptala jsem se. Roman si odkašlal.
„No…“ „Romane.“
„Já ho našel.“ Dana měla pravdu.
„A?“ „Ukázal jsem ho Kubešovi.“
„Proč?“ Roman vypadal, jako by si velmi přál vrátit se o třicet let zpátky a sám sebe uškrtit.
„Byl jsem debil.“ Iveta se na mě podívala.
„Vidíš? Diagnóza.“ Roman pokračoval:
„Nechtěl jsem, aby ho kopíroval.“ „Ale ukázal jsi mu ho.“
„Jo.“ „A vrátil jsi mi ho?“
„Myslím, že pak Iveta.“ Podívala jsem se na ni.
Pokrčila rameny. „Dala jsem ti ho do lavice.“
„Já myslela, že jsem ho tam nechala.“ „Ne.“
Třicet let. Třicet let jsem měla celý příběh.
Pachatele. Motiv.
Důkaz. A skoro všechno bylo špatně.
Roman zvedl skleničku. „Takže… omlouvám se.“
„Po třiceti letech?“ „Lepší než po šedesáti.“
„To je pravda.“ Ťukli jsme si.
A kupodivu jsem necítila potřebu mu vylít víno na hlavu. Pokrok.
Kolem půlnoci začali lidé odcházet. Lenka si oblékla kabát.
„Tak co?“ „Co?“
Podívala se na Ivetu. Ta právě stála u baru.
„Nezabila jsi ji.“ „Ne.“
„Zklamání.“ „Vlastně je docela normální.“
„To jsem ti říkala.“ „Ano.“
„A?“ „A byla jsem třicet let idiot.“
Lenka se zamyslela. „Ne celých třicet.“
„Děkuju.“ „Některé roky jsi měla i světlé chvilky.“
Strčila jsem do ní. „Počkej na mě venku.“
„Proč?“ Podívala jsem se k Ivetě.
Lenka se usmála. „Aha.“
„Nedělej z toho něco velkého.“ „Nikdy.“
Odešla. Došla jsem k Ivetě.
„Tak já jdu.“ „Taky už budu.“
Chvíli jsme stály proti sobě. Neměla jsem tušení, co se v takové situaci říká.
Promiň, že jsem tě třicet let nenáviděla? Díky za facku Kubešovi?
Měla jsi příšerný účes v roce 1995? Nakonec jsem řekla:
„Nechceš někdy zajít na kafe?“ Iveta vypadala překvapeně.
„Se mnou?“ „Ne. S Kubešem.“
Zasmála se. „Jo.“
„Jo?“ „Ráda.“
Vytáhla telefon. Vyměnily jsme si čísla.
Když jsem schovávala mobil, Iveta ukázala na moji halenku. „Pořád nemáš jmenovku.“
„Moje už tam asi nebude.“ Šly jsme ke vstupu.
Na stole skutečně zůstala poslední. PAVLA VRÁNOVÁ roz. JANDOVÁ
Připnula jsem si ji. Iveta si prohlédla obě.
„Tak.“ „Co?“
„Konečně víme, kdo jsme.“ „Ve skoro padesáti.“
„Lepší než v osmnácti.“ Tohle jsem jí nemohla vyvrátit.
O dva týdny později jsme seděly v kavárně. Bylo to trochu divné.
Prvních deset minut. Pak méně.
Po hodině vůbec. Když jsme odcházely, Iveta si oblékla kabát.
„Tak zase za třicet let?“ „To nám bude skoro osmdesát.“
„No a?“ „Možná už tě nepoznám.“
„Vezmu si jmenovku.“ „Hlavně správnou.“
Iveta otevřela dveře. „Mimochodem, Pavlo?“
„Hm?“ „Kdybys mě někdy pozvala na kafe, asi bych na to nezapomněla do konce života.“
Zastavila jsem se. Trvalo mi dvě vteřiny, než mi došlo, odkud tu větu vzala.
„Ty potvoro.“ Iveta se rozesmála a vyběhla ven.
„Počkej!“ Rozběhla jsem se za ní.
Tentokrát jsem přesně věděla, čemu se směje. A kupodivu jsem se smála taky.
