Článek
Pianino jsme koupili, když bylo Lucii devět. Učitelka ze základní umělecké školy říkala, že domácí cvičení na malé klávesy už nestačí. Na nový nástroj jsme neměli, proto jsme vzali starší od známých. Manžel sehnal odvoz, já vystěhovala knihovnu a dcera ten večer seděla u kláves ještě v bundě.
Několik let hrála skoro každý den. Z kuchyně jsem poslouchala, jak znovu začíná stejné místo. Na střední škole cvičení ubývalo. Když odešla studovat do Brna, zavřela víko a na horní desku postavila fotografii z maturitního plesu.
Od té doby uplynulo přes dvacet let. Lucie má vlastní rodinu, do Brna za ní jezdím častěji, než ona přijede ke mně. Klavír jsem po smrti manžela nechala na původním místě. Stály na něm fotografie, lampička a miska, do které odkládám brýle.
Loni jsem chtěla v obýváku udělat místo na pohodlné křeslo. To staré už bylo prosezené a z pohovky se mi špatně vstávalo. Vybrané křeslo jsem však neměla kam dát. Klavír stál u jediné volné stěny, u které bych mohla sedět blízko okna.
Nabídla jsem jí ho několikrát
Poprvé jsem se Lucie zeptala při návštěvě. Nástroj by museli postavit do pracovny, kde její manžel část týdne pracuje. Nabídla jsem příspěvek na stěhování. Odpověděla, že o peníze nejde, a zeptala se, proč ho nemůžu ještě nechat u sebe.
Nechala jsem. Za několik měsíců jsem téma otevřela znovu. Tentokrát Lucie řekla, že by se mohl hodit dětem, až povyrostou. Staršímu vnukovi bylo dvanáct a chodil na florbal. Mladší chtěla na keramiku. Ani jedno dítě dosud neprojevilo zájem hrát.
V lednu jsem jí napsala, že pokud pianino nechce, nabídnu ho k prodeji. Odpověděla, že teď řeší přijímačky. Čekala jsem do května, pak zavolala, že už chci rozhodnout. Lucie povzdechla, že ho tedy u nich opravdu nemají kam dát. Vzala jsem to jako souhlas, ačkoli slovo prodej už nevyslovila.
S inzerátem mi pomohl sousedův syn. Ozvala se paní s desetiletou dcerou. Přivedly si známého, který pianino vyzkoušel. Domluvili jsme cenu i odvoz firmou, která stěhuje hudební nástroje. Peníze měla paní poslat po převzetí.
Kupující už měli objednané stěhování
Lucii jsem zavolala, že příští pátek klavír odvezou. Nejdřív se ptala, komu ho dávám. Když jsem vysvětlila, že jsem ho prodala, zvedla hlas. Prý jsme se přece nedomluvily na žádném konkrétním termínu. Měla pocit, že jsem rozhodla za ni.
Připomněla jsem poslední telefonát. Lucie řekla, že odmítnout stěhování k nim není totéž jako souhlasit s prodejem. Ten klavír byl součást jejího dětství. Nemůžu ho prý jen tak poslat k cizím lidem, protože se mi do pokoje nevejde židle.
Když řekla židle, podívala jsem se na fotografii křesla na stole. Měla jsem ji tam několik týdnů a už si představovala, jak si v něm večer sednu. Najednou jsem jí začala vysvětlovat výšku sedáku a opěrky. Přistihla jsem se, že obhajuji nákup nábytku do svého bytu před dcerou, která tu dávno nebydlí.
Lucie navrhla, ať paní zavolám a řeknu, že si prodej rozmyslíme. Klavír může zůstat ještě rok. Za tu dobu třeba něco vymyslí. Zeptala jsem se, co konkrétně. Nedokázala odpovědět. Pak řekla, že aspoň nemám kupce pouštět dovnitř, dokud nepřijede.
Souhlasila jsem, že přijede v neděli. Pátek odvozu jsem nechala platit. Jestli nástroj chce, musí si do té doby zajistit stěhování. Jinak dodržím dohodu s paní. Lucie se rozloučila krátce. Celý večer jsem přemýšlela, jak bude vypadat její návštěva.
Přijela bez dětí
V neděli dorazila sama. Sundala fotografii z horní desky a otevřela víko. Na dvou klávesách byly malé nálepky, které tam kdysi přilepil její učitel. Lucie se divila, že jsem je nikdy neodstranila. Nenapadlo mě, proč bych to dělala.
Sedla si a začala hrát jednu ze skladeb, které cvičila na školní koncert. Po několika taktech se zastavila. Zkusila to znovu a pak se zasmála, že si pamatuje jen levou ruku. Stála jsem vedle ní. Z kuchyně jsem kdysi poznala i místo, kde se nejspíš splete. Teď jsem čekala, jestli bude pokračovat.
Víko nezavřela. Řekla, že táta sedával v kuchyni a poslouchal ji, i když u toho předstíral čtení novin. Zeptala se, jestli si na to ještě vzpomínám. Odpověděla jsem, že ano. Pak začala plakat. Nechtěla jsem ji v tu chvíli znovu přesvědčovat, aby si klavír odvezla.
Udělala jsem čaj a sedly jsme si ke stolu. Lucie řekla, že když přijede domů a nástroj stojí pořád na stejném místě, má na chvíli pocit, že se tolik nezměnilo. U nich ho nechce. Tam by byl jen velkou věcí, kolem které by museli chodit. Tady k němu patří pokoj, chodba i naše kuchyň.
Řekla jsem jí, že v tom pokoji ale žiju každý den. Táta mi chybí také, i když potřebuju přesunout jeho oblíbenou lampu. Lucie se zeptala, jestli musím mít křeslo právě u okna. Ukázala jsem jí, kde jsou dveře, radiátor a pohovka. Poprvé se rozhlédla po místnosti, jako by hledala místo pro mě.
V pátek jsem dveře otevřela
Klavír si nakonec nevzala. Před odjezdem si vyfotila nálepky na klávesách a požádala mě, abych jí dala fotografii z maturitního plesu. Znovu se zeptala na paní, která nástroj kupuje. Chtěla vědět, jestli její dcera opravdu hraje. Řekla jsem, že teprve začíná, stejně jako kdysi ona.
V pátek jsem sundala lampičku a připravila cestu k východu. Stěhováci přijeli v domluvený čas. Když pianino opatrně zvedali na vozík, musela jsem jít do kuchyně. Bylo mi líto, že ho odvážejí. Nic z toho, co jsem dceři vysvětlovala, mě na ten pohled nepřipravilo.
Po odvozu zůstal u stěny světlejší obdélník a v koberci otisky. Křeslo mělo přijet až za týden. Lucie mi večer zavolala. Zeptala se, jestli už je pryč. Řekla jsem, že ano. Chvíli jsme mlčely a potom se začala ptát na mé nové křeslo. Tentokrát mu tak opravdu říkala.
Když přijela příště, chtěla vidět, jak se v něm sedí. Nabídla jsem jí, ať si ho zkusí. Sedla si a řekla, že je vyšší, než čekala. Pak vstala a podala mi hrnek, který jsem nechala na stole. Posadila jsem se u okna. Lucie si přitáhla židli z kuchyně a chvíli jsme tam zůstaly spolu.
