Článek
Když jsem dokončila léčbu, manžel koupil dort a dcera přijela i s přítelem. Seděli jsme na zahradě, bylo hezky a já měla poprvé po dlouhé době chuť něco plánovat. Petr mi připil na nový začátek. Rozbrečela jsem se. Během nemoci mě vozil na vyšetření, vařil a několikrát se mnou celou noc nespal. Vůbec nevím, jak bych to bez něj zvládla.
Teď už zase chodím do práce, i když zatím na kratší dobu. Nakupuji, vařím a občas zajdu s kamarádkou na kávu. Zvenčí náš život vypadá skoro stejně jako předtím. Jenže já se ještě necítím stejně. Někdy jsem unavená, jindy mě rozhodí něco, co bych dřív přešla. A pořád mám dny, kdy se mi prostě nechce vstát.
Na každou stížnost existuje stejná odpověď
Nedávno jsem přišla z práce rozladěná. Kolegyně mi nechala na stole věci, které měla dokončit sama, a já kvůli tomu nestihla autobus. Vyprávěla jsem to Petrovi při večeři. „Ale prosím tě, hlavně že tam zase můžeš chodit,“ řekl. Věděla jsem, jak to myslí. Přesto mě zamrzelo, že jsme se vůbec nedostali k tomu, co mě naštvalo.
Podobně reagovala dcera, když jsem si postěžovala, že mě unavuje chystání rodinného oběda. „Mami, vždyť jsme si ještě před půl rokem přáli, abys ho vůbec mohla udělat.“ Najednou jsem se styděla. Oběd byl přece maličkost ve srovnání s tím, čím jsme prošli. Jenže brambory se samy neoloupaly a já si ten den chtěla spíš lehnout.
Začala jsem říkat, že je všechno dobré
Postupně jsem přestala vyprávět drobnosti, které mě trápily. Když se Petr zeptal, jak bylo v práci, odpověděla jsem, že dobře. Když volala dcera, ujistila jsem ji, že nic nepotřebuji. Oba byli rádi. Já si pak někdy zavolala kamarádce a půl hodiny si stěžovala na obyčejné věci. Ani jednou mi nepřipomněla, že bych měla být vděčná.
Jednou mě Petr slyšel, jak se do telefonu směju. Potom poznamenal, že s kamarádkou mám nějak lepší náladu než s ním. Mrzelo mě to, protože měl pravdu. Řekla jsem mu, že mě alespoň nechá být protivnou. „To já tě nenechám?“ zeptal se překvapeně. Připomněla jsem mu autobus a kolegyni. Chvíli mlčel. „Já se tě jen snažím povzbudit.“
Nechci mu připadat nevděčná
Petr mi pak přiznal, že ho moje špatná nálada pokaždé trochu vyděsí. Když jsem během léčby ztichla, obvykle mi nebylo dobře. Prý má pořád tendenci zjišťovat, co se děje, a rychle mě rozveselit. To jsem netušila. Myslela jsem, že už je dávno klidný, protože na rozdíl ode mě zase normálně spí.
Řekla jsem mu, že někdy potřebuji jen vyprávět, jak mě někdo naštval. Nemusí v tom být nic dalšího. Přikývl, ale poznala jsem, že se mu neulevilo úplně. Ani mně. Když jsem později zůstala sama v koupelně, zase jsem přemýšlela, jestli od něj nechci příliš. Tolik toho pro mě udělal a já mu teď ještě vyčítám, jak se mnou mluví.
Včera se mě u večeře zeptal, co ta kolegyně. Překvapilo mě, že si vzpomněl. Začala jsem mu vyprávět a on mě nechal domluvit. Bylo mi s ním dobře. O únavě jsem se ale nezmínila. Na to jsem si zatím netroufla.
