Článek
Prodavačka položila před Alenu dva papírky a zeptala se, který jí je příjemnější. Alena se podívala na manžela. Pavel stál vedle ní, držel její kabát a povzbudivě se usmíval. Ještě před chvílí si myslela, že prodejnu rychle projdou. Teď nevěděla, jak od pultu odejít.
Každé ráno jí přinesl něco jiného
Po zimní nemoci se Alena postupně vrátila do práce i k obvyklému životu. Jedna věc však zůstala jiná. Nerozeznávala vůni kávy, čerstvého prádla ani krému, který používala léta. Nejprve o tom s Pavlem mluvila často. Upozorňovala ho na drobnosti, které ji překvapovaly, a on se snažil pomoci alespoň zájmem. Ráno před ni postavil hrnek a čekal, jestli dnes něco pozná.
Zpočátku jí jeho pozornost byla příjemná. Potom začal nosit další věci. Otevřel sáček skořice, rozlomil pomerančovou kůru nebo jí podal svetr vypraný v jiném prostředku. Nedělal si z ní legraci. Pokaždé se usmíval a pobízel ji, ať to zkusí. Alena už při zaslechnutí otázky, zda něco cítí, čekala na okamžik, kdy bude muset zavrtět hlavou a jeho úsměv zmizí.
Jednou u večeře požádala, aby ji pořád nezkoušel. Pavel sáček s kořením uklidil a řekl, že se přece jen ptá. Několik dní toho nechal. Pak přinesl domů bazalku v květináči, promnul lístek a podal jí ho. Alena neměla sílu začínat stejný rozhovor. Přikývla, že tentokrát snad něco málo poznává.
Stačilo několik neurčitých odpovědí
Pavel měl z té zprávy radost. Druhý den se zeptal na kávu a Alena řekla, že je to podobné jako včera. Neplánovala mu nic dlouhodobě tajit. Chtěla pouze dosnídat, aniž by znovu vysvětlovala, jaké to je přiložit hrnek k nosu a nic necítit. Když se pak ptal méně často, vyhovovalo jí to. Na přímou otázku odpovídala, že některé věci už jsou lepší.
Přicházelo jaro a jejich domácnost se zdánlivě vrátila k normálu. Alena dál kupovala květiny, protože se jí líbily na stole. Když je Pavel uviděl, poznamenal, že je rád, že si je zase užije. Neopravila ho. Občas si říkala, že by měla uvést věci na pravou míru, jenže s každým týdnem bylo těžší přiznat, že předchozí dobré zprávy nebyly pravdivé.
Na výročí jí přinesl parfém za více než dva tisíce. Pamatoval si, že před výlohou kdysi obdivovala jeho flakon. Alena si stříkla na zápěstí a zvedla ruku k obličeji. Pavel se zeptal, jestli vybral dobře. Řekla, že moc. Potěšil ji tím, co si zapamatoval, ale místo toho, aby pochválila jeho pozornost, přidala ještě několik slov o jemné vůni. Poslouchal ji a vypadal spokojeně.
U pultu už nechtěla hádat
O týden později spolu šli koupit Pavlovi košili. Cestou míjeli parfumerii a on navrhl, ať se zastaví. Všiml si, že lahvička od výročí zůstává nedotčená. Zeptal se, zda mu vůni nepochválila jen ze zdvořilosti. Alena to popřela. Pavel nabídl, že si může vybrat jinou a jeho dárek si nechat na jindy. Odpověděla, že nic dalšího nepotřebuje, ale on už držel dveře. Prý se alespoň podívají.
Před prodavačkou přiložila k nosu první papírek a potom druhý. Oba odložila ve stejném pořadí, aby je nezaměnila. Mohla ukázat na kterýkoli z nich. Stačilo by říct, že tento je příjemnější, zaplatit a odejít. Představila si ale další lahvičku doma a manželovu otázku pokaždé, když ji použije. Poděkovala prodavačce, odložila vzorky a požádala Pavla, aby s ní šel stranou.
„Já je nerozeznám. Ani ten od tebe necítím,“ řekla mu mezi regály.
Nejdřív se zeptal, jestli jí všechny vůně připadají stejné. Vysvětlila mu, že necítí vůbec nic a že se to od zimy nezměnilo. Pavel jí pomalu podal kabát. Chtěla ještě něco dodat, ale rozhlédl se po lidech kolem a navrhl, ať jdou ven. Z obchodu vyšli bez nákupu.
Každý si z obchodu odnesl něco jiného
Na lavičce před obchodním centrem se Pavel zeptal, proč z něj dělala hlupáka. Vybavoval si bazalku, ranní kávu i výroční večer. Alena přiznala, že si odpovědi vymýšlela. Věděla, že mu mohla znovu říct, aby se neptal. Zároveň mu vysvětlila, jak ji vyčerpávalo o svém omezení podávat zprávu několikrát denně. Někdy chtěla jen přijít z práce, odložit tašku a nemuset zkoušet, zda dnes rozezná něco, co včera nepoznala.
Pavel namítl, že přece nemohl vědět, jak se cítí, když mu neříkala pravdu. Alena se omluvila za výroční večer. Připomněla mu ale také večeři, kdy ho žádala, aby ji nezkoušel. Pamatoval si ji. Myslel prý, že ji tehdy jen zastihl unavenou. Na lavičce se neusmířili. Seděli vedle sebe ještě několik minut a potom šli koupit košili, pro kterou původně přijeli. Pavel si ji vybral bez velkého zájmu.
Lahvička zůstala na poličce
Doma chtěl parfém odnést z koupelny, aby jí prý nepřipomínal návštěvu parfumerie. Alena ho zastavila. Dárek si chtěla nechat. Líbilo se jí, že si pamatoval její zastavení před výlohou, a to mu tentokrát řekla přímo. Neslíbila však, že vůni brzy ocení. Domluvili se, že mu sama řekne, pokud bude chtít o svých potížích mluvit. Pavel ještě dodal, že by příště raději slyšel, že se ptá příliš, než další nepravdivou odpověď.
Další rána byla rozpačitá. Pavel jí podal kávu a několikrát se nadechl k otázce, kterou nakonec nevyslovil. Alena se zase přistihla, že chce přidat povzbudivou poznámku, aby mezi nimi bylo lépe. Neudělala to. Když si poprvé znovu vzala parfém, Pavel se na ni krátce podíval, ale neptal se. Upravila si límec a zeptala se ho, kdy večer přijde domů. Vůni necítila. Tentokrát to nemusela ani zatajit, ani oznámit.
