Článek
Alena začala sestavovat rodokmen krátce po odchodu do důchodu. Bylo jí čtyřiašedesát, bydlela v Jihlavě a po dopoledních procházkách mívala dost času na staré zápisy a fotografie. Bratranec Milan patřil k několika příbuzným, které její práce opravdu zajímala. Posílal jí oskenované dopisy, poznával lidi na svatebních snímcích a občas zavolal jen proto, že si vzpomněl na jméno některé pratety. Slíbil jí také půjčit krabici fotografií po své matce, až ji probere.
Letos v září převedla své poznámky na jednoduché internetové stránky a odkaz rozeslala rodině. Vedle zemřelých předků přidala také současné větve, fotografie z oslav a krátké údaje o tom, kdo kde bydlí. K Milanovi napsala, že pomáhá s pátráním, a připojila jeho telefonní číslo. Předem mu poslala pouze zprávu, že už je rodokmen hotový. O kontaktu se nezmínila.
Číslo považovala za užitečný doplněk
Milan jí své číslo dal před lety a nikdy neodmítl její otázku. Když potřebovala určit muže na fotografii z výletu, obvolal kvůli tomu dvě sestřenice. Alena z toho usoudila, že mu nebude vadit ani dotaz od někoho dalšího. Stránky sice neměly heslo, ale odkaz poslala jen asi dvaceti lidem. Představovala si, že ho otevřou, prohlédnou si vlastní větev a zase zavřou.
První týden jí chodily pochvaly i opravy. Neteř upozornila na překlep, vzdálený synovec doplnil datum svatby. Alena si vytiskla seznam změn a těšilo ji, že se příbuzní zapojili. Když jí Milan jedno odpoledne zavolal, čekala další jméno. Místo toho se zeptal, proč je na stránkách jeho mobil. Odpověděla, že přece ví o rodině nejvíc. „Včera mi volala Klára,“ řekl.
O jeho dceři Alena věděla málo. Po Milanově rozvodu se několikrát stěhovala s matkou a později se s otcem přestali stýkat. Dnes jí bylo přes třicet. Alena netušila, co přesně mezi nimi zůstalo nevyřešené, jen si pamatovala Milanovu stručnou odpověď při jedné návštěvě: s Klárou se nevídá a nechce to rozebírat. Tehdy se dál neptala. Teď ji však jako první napadlo, že telefonát mohl něco změnit.
„A mluvili jste spolu?“ zeptala se. Milan chvíli neodpovídal. Potom ji požádal, aby číslo odstranila. Chtěl také stáhnout svou fotografii, město bydliště a údaje o ženě, se kterou nyní žil. Alena mu slíbila, že se na to podívá, ale ještě dodala, že tím ve větvi vznikne velká mezera. „Tak tam bude mezera,“ odpověděl a rozloučil se.
Prázdné místo jí vadilo víc než jemu
Číslo smazala hned. U ostatních údajů ale zaváhala. Fotografii dostala přímo od Milana a jeho současnou ženu rodina znala. Připadalo jí, že žádá odstranění něčeho, co už stejně není tajné. Druhý den mu zavolala a navrhla, že by u něj nechala alespoň jméno, rok narození a odkaz na rodiče. Milan souhlasil jen se jménem. Další vysvětlování po telefonu odmítl, a tak se domluvili na sobotu u něj.
Přišel jí otevřít v pracovním tričku, právě skládal nový botník. Na stole měl položený mobil displejem dolů. Alena začala tím, kolik večerů nad rodokmenem strávila a že ho přece nechtěla vystavit něčemu nepříjemnému. Milan ji nechal domluvit. „Klára se mě ptala, jestli se s ní nechci vidět,“ řekl potom. „Nevěděl jsem, co jí říct. Nakonec jsem ten hovor ukončil dost špatně.“
Alena namítla, že ještě může zavolat zpátky. Už chtěla dodat, že takovou možnost by neměl zahodit, když se Milan opřel o kuchyňskou linku. „Já vím, co můžu udělat. Nechci od tebe radu ohledně Kláry.“ Vysvětlil jí, že telefonát ho zastihl vedle manželky, která o jeho sporech s dcerou nevěděla všechno. Nyní musel doma otevírat věci, o kterých dosud mluvit nedokázal. Alena o nich také slyšela poprvé.
Do té chvíle pokládala obnovený kontakt za dobrou zprávu. Sama by z nalezeného příbuzného měla radost a u Milana bez ptaní předpokládala totéž. „Měla jsem se zeptat, než jsem to tam dala,“ řekla. Milan přikývl, ale další podrobnosti nepřidal. Když se ho zeptala, zda by chtěl Kláře něco vyřídit, odpověděl, že pokud jí bude chtít něco říct, udělá to sám.
Další fotografie už neposlal
Doma Alena odstranila požadované údaje a Milanovi poslala stručný přehled změn. U dalších žijících příbuzných skryla podrobnosti, dokud se s nimi nedomluví. Několik lidí chtělo zůstat uvedených, jiní si přáli jen jméno. Odkaz už sice nemohla vzít zpět ze všech přeposlaných zpráv, ale mohla změnit to, co se po jeho otevření zobrazovalo. Milan jí napsal pouze: „Děkuju, takhle ano.“
O týden později se ozvala i Klára. Odkaz dostala od sestřenice a chtěla Alenu požádat, zda by zjistila, jestli se s ní otec chce sejít. Alena dlouho hleděla na rozepsanou odpověď. Nakonec napsala, že se do domlouvání jejich kontaktu nezapojí. Klára odpověděla, že rozumí. Alenu mrzelo, jak stroze to vyznělo, přesto k tomu už nepřidala vlastní odhad Milanových pocitů.
S bratrancem si dál občas volali. Bavili se o jeho práci i o opravě Alenina bytu, ale k rodokmenu se nevracel. Když se ho v říjnu zeptala na slíbenou krabici fotografií, řekl, že si ji zatím nechá doma. Alena už otvírala zásuvku pro sešit, do kterého si zapisovala nové podklady. Zase ji zavřela. Chtěla ho ujistit, že snímky jen naskenuje, ale po chvíli řekla pouze: „Dobře.“
Na začátku listopadu rodině poslala doplněnou verzi. U Milanovy větve zůstalo několik nevyplněných míst a chyběla fotografie, kterou chtěla dát na úvod. Neteř se v odpovědi zeptala, jestli tam něco nevypadlo. Alena napsala, že podklady nemá. Rodokmen mohla dál rozšiřovat jinde; krabici, která stála u bratrance doma, už do svých plánů nezahrnovala.
