Článek
Ivana s Pavlem bydleli dvanáct let v třípokojovém bytě v Jihlavě. Dcera se na jaře odstěhovala a její pokoj zatím sloužil hlavně k odkládání věcí. Vedle postele stál rotoped, na policích zůstaly nepoužívané kuchyňské přístroje a pod oknem dvě kancelářské židle. Když Ivana potřebovala rozložit sušák, musela nejdřív něco přenést na chodbu.
Oba chtěli pokoj znovu využívat. Ivana v něm tři dny v týdnu pracovala z domova a Pavel si představoval, že by tam občas mohl přespat někdo z rodiny. Při sobotním úklidu začali vybavení třídit. Pavel navrhl internetový bazar. Věci byly zachovalé a peníze se mohly přidat k úsporám na jídelní stůl, jehož nákup už dvakrát odložili.
Zpočátku věci rychle mizely
Pavel předměty otřel, vyfotil u okna a večer napsal inzeráty. Ivana ocenila, že se do toho pustil bez připomínání. Když se ozvala první zájemkyně o židli, nabídl jí úterní dopoledne. Ivana měla ten den práci doma a předání jí připadalo jako maličkost. Paní přišla včas, židli si vyzkoušela a za několik minut odcházela.
Za první týden prodali ještě mixér a stojací lampu. Pavel jí večer ukazoval, za kolik se podobné věci nabízejí jinde, a měl radost, že nemuseli slevovat. Ivana posunula pracovní stolek dál od postele a konečně mohla otevřít skříň dokořán. Když jí manžel napsal, zda může druhý den předat krabici sklenic, odpověděla, že ano.
Další kupující už přesný nebyl. Měl dorazit o půl dvanácté, ale ve dvanáct napsal, že teprve vyráží. Ivana si mezitím ohřála oběd a zase ho odložila, protože potřebovala slyšet zvonek. Muž přijel krátce před její pracovní poradou a u dveří začal sklenice vyndávat z obalu. Chtěl si ověřit, že žádná není otlučená. K počítači se vrátila s jídlem v ruce.
Doma neznamenalo kdykoliv
Během října přibývaly podobné návštěvy. Někdo potřeboval přijít dřív, jiný se ozval až večer, přestože kvůli němu nechala odpoledne volné. Pavel domlouval termíny ve zprávách a Ivaně je přeposílal. Často připojil, že předání zabere jen chvilku. Když odpověděla, že má práci, nabídl kupujícímu její obědovou přestávku.
Jednou Ivana čekala s cestou pro pečivo na ženu, která si měla vyzvednout závěsy. V půl druhé se dozvěděla, že paní nakonec přijde až další den. Pavel tu zprávu dostal už dopoledne, ale zapomněl ji přeposlat. Večer ho to mrzelo. Současně jí připomněl, že měli domluvenou cenu o dvě stě korun vyšší, než nabízel první zájemce.
Ivana navrhla, aby drobnosti zlevnili a nabídli po větších sadách. Mohly by zmizet najednou. Pavel namítl, že není důvod rozdávat zachovalé věci skoro zadarmo. Fotil je, měřil a odpovídal lidem i cestou z práce. „Já u toho taky trávím čas,“ řekl. Ivana to věděla. Jenže on mohl zprávu chvíli nechat bez odpovědi, zatímco ona s domluvenou návštěvou počítat musela.
Ve čtvrtek večer se ozval zájemce o malý odkládací stolek. Nabízel dvě stě korun místo tří a mohl přijet hned. Ivana už vstávala, že stolek přinese z pokoje, ale Pavel nabídku odmítl. Další člověk prý zaplatí plnou cenu, jen by potřeboval přijet příští týden dopoledne. Ivana zůstala stát u dveří. „Kvůli stovce mám zase čekat doma?“ Pavel odpověděl, že přece doma stejně bude.
V sobotu zůstane Pavel
Ivana si znovu sedla. Nevadilo jí, že si Pavel chtěl za stolek počkat na víc peněz. Vadilo jí, že do toho čekání bez zeptání zahrnul ji. „Tak mu ho předej ty. Další věci už domlouvej na dobu, kdy jsi doma.“ Pavel se nejprve zeptal, zda má kvůli pár lidem jezdit z práce. Ivana zopakovala, že také pracuje. Tentokrát už nenabídla žádný čas mezi svými hovory.
Na následující sobotu tedy Pavel svolal čtyři kupující. Naplánoval je mezi devátou a jedenáctou, aby ještě stihl odvézt tříděný odpad a nakoupit. Ivana měla domluvenou procházku s kamarádkou. Před odchodem mu ukázala, kde jsou zabalené hrnky a příslušenství k rotopedu. Když se zeptal, jestli se vrátí do oběda, řekla, že zatím neví.
První muž si stolek odvezl včas, ale zájemkyně o závěsy změnila příjezd na poledne. Kupec rotopedu dorazil sám a Pavel s ním přístroj snášel po schodech, protože se nevešel do výtahu. Při tom zmeškal telefon od ženy čekající před domem na hrnky. Když jí zavolal zpátky, už byla v autobuse. Nabídla, že se může vrátit po druhé. Pavel souhlasil.
Když Ivana přišla domů, závěsy už byly pryč, ale Pavel ještě čekal na ženu pro hrnky. Nakoupit nestihl a u dveří stály tašky s odpadem. Ivana se zeptala, jestli už obědval. Zavrtěl hlavou a přiznal, že celé dopoledne odkládal i cestu do samoobsluhy. „Pořád někdo psal, že už jede,“ dodal. Pak odsunul krabici z její židle, aby si mohla sednout.
Některé inzeráty stáhli
V neděli prošli zbývající nabídky. Pavel u každé viděl částku, kterou ještě mohli získat, Ivana hlavně další domlouvání. U sady misek navrhl počkat na lepší nabídku, potom se zarazil. „Včera jsem neudělal ani nákup. Tobě jsem do toho plánoval práci,“ řekl. Ivana přikývla. Misky položila k věcem, u kterých se ještě potřebovali rozhodnout.
Nakonec stáhli drobnosti, o něž byl malý zájem. Hrnce nabídli společně a několik krabic odvezli na místní výměnný bazar, kde je nechali zdarma k rozebrání. Nebyli s každým rozhodnutím hned spokojení. Pavel ještě cestou poznamenal, že za lampičku by jim někdo zaplatil. Přesto ji z auta vyndal a postavil vedle krabice s miskami.
Dražší věci si nechali v nabídce, ale Pavel k nim napsal dva večerní časy vyzvednutí. Když kupujícímu nevyhovovaly, hledal s ním jiný termín, ve kterém mohl být doma sám. Ivany se už jen předem zeptal, zda jí návštěva nebude překážet. Koncem října prodal druhou židli. Na vybraný jídelní stůl jejich výdělek nestačil, a tak zatím ponechali původní.
První listopadovou středu měla Ivana mezi dvěma hovory čtyřicet minut volna. Oblékla si bundu a šla si koupit oběd. V telefonu našla Pavlovu zprávu, že večer přijde zájemce o poslední polici. Nemusela mu odpovídat, kdy se vrátí. Když pak doma nesla talíř do pracovního pokoje, prošla od dveří ke stolu rovnou. Po dlouhé době nebylo potřeba nic odsunout.
