Článek
Zdeněk znal pana Kříže od dětství. Bydlel o patro níž než jeho rodiče v paneláku v Hradci Králové a kdysi jim pomáhal skládat skříně. Když si Zdeněk otevřel kadeřnictví, patřil mezi jeho první zákazníky. Posledních šest let za ním chodil s nůžkami domů.
Začalo to po operaci kolena. Pan Kříž tehdy nechtěl několik týdnů jezdit autobusem a Zdeněk to měl cestou ze salonu. Koleno se zahojilo, ale domácí stříhání zůstalo. Jednou za pět týdnů zazvonil u známých dveří, vytáhl z tašky pláštěnku a posadil pana Kříže na židli u okna. Za ostříhání bral stejnou cenu jako v provozovně. Kávu míval nachystanou ještě předtím, než sundal bundu.
Po stříhání se obvykle posadil naproti němu. Pan Kříž se vyptával na jeho rodiče a sám vyprávěl o ženě, která před třemi lety zemřela. Vzpomínal třeba, jak mu před každou dovolenou kontrolovala kufr a stejně pokaždé něco zapomněli. Zdeněk ji znal z domu a občas přidal vlastní vzpomínku. Někdy se spolu zasmáli, jindy pan Kříž chvíli hleděl do hrnku a Zdeněk neměl potřebu začínat jiné téma.
Z půlhodiny byl celý večer
Letos v srpnu musel Zdeněk salon přestěhovat na druhou stranu města. Nové prostory byly lepší, jen cesta k panu Křížovi teď vedla přes centrum a večerní kolony. Při první návštěvě po stěhování přijel domů skoro v osm. Zářijovou si přesunul na volnou sobotu, kterou chtěl původně strávit se ženou. U stolu pak vysvětloval, proč byl kvůli obyčejnému stříhání pryč dvě hodiny. Žena se nehádala. Zeptala se jen, jestli s tím takhle počítá napořád.
Zdeněk nepočítal. Výjezdy jinak nedělal a tašku s vybavením si připravoval jen kvůli panu Křížovi. Když mu začátkem října telefonoval kvůli termínu, řekl, že tentokrát přijde naposledy. V salonu ho rád objedná, ale domů už jezdit nebude. Na druhé straně se chvíli nic neozývalo. Potom se pan Kříž zeptal, kolik by potřeboval přidat za cestu. Zdeněk odpověděl, že o cenu nejde. Přesto mu bylo nepříjemné tu nabídku odmítnout, jako by si nevážil toho, že mu starší muž nechce zůstat nic dlužen.
Při poslední návštěvě ležel vedle hrnku otevřený kalendář. Pan Kříž v něm měl tužkou označené dva čtvrtky až do ledna. Vysvětlil, že vybral dny, kdy Zdeňkova žena chodí na cvičení, aby doma nechyběl. Zdeněk si právě rozkládal strojek a na okamžik přestal. Kdysi se o tom cvičení zmínil u kávy; nenapadlo ho, že se z té informace stane návrh nového rozvrhu. „Říkal jsem, že další termín už nebude,“ připomněl. Pan Kříž kalendář přiklopil. „Tak dneska jako minule. Hlavně kolem uší.“
Syn ho mohl vozit do salonu
Zdeněk začal po stranách, jako vždycky. Pan Kříž mu vyprávěl o výměně výtahu a pak se zeptal na jeho tátu, který se před třemi lety odstěhoval na menší město. Zdeněk chvíli odpovídal, ale v hlavě si pořád chystal další vysvětlení. Nabídl, že mu napíše číslo autobusu k novému salonu. „To není potřeba, Radek mě tam hodí,“ řekl pan Kříž. Syn prý jezdil každou středu kolem a už několikrát se nabízel, že ho vezme. Zdeněk zvedl oči od strojku. Celou dobu si představoval, že mu ruší službu, kterou si jinak těžko zařídí.
„Tak proč jsme řešili ty další návštěvy?“ zeptal se. Pan Kříž se pod pláštěnkou trochu narovnal. V salonu se mu prý nikdy moc nelíbilo. Sedí tam cizí lidé, někdo čeká a člověk má pocit, že musí rychle vstát. Doma se dá v klidu probrat, co je nového. „Radek mě odveze a zase přiveze. Ale ty ses vždycky na chvíli posadil.“ Zdeněk strojek vypnul. Věděl, že poslední roky bývaly ty chvíle delší než samotné stříhání. Nevadily mu, dokud se nemusely vměstnat do večera po dlouhé cestě.
Napadlo ho, že by mohl nabídnout občasnou návštěvu bez nůžek. Už se nadechoval, jenže nevěděl, kdy by skutečně přišel. Nechtěl, aby pan Kříž čekal na návštěvu, na kterou by si on znovu těžko hledal čas. Místo toho řekl, že ho mrzí, jak pozdě o změně začal mluvit. „Mně to tady taky bylo příjemné. Jen už na to pravidelně nemám čas.“ Pan Kříž sklopil oči k pláštěnce. „Já myslel, že se ti sem ještě chce.“ Zdeněk nedokázal odpovědět tak, aby to zároveň nebyl nový příslib.
Dostříhal ho pečlivěji než obvykle. Když mu zezadu ukazoval účes malým zrcátkem, pan Kříž jen kývl. Káva zůstala téměř nedotčená. Při placení položil na stůl víc peněz, než měli domluveno, a Zdeněk mu rozdíl vrátil. Tentokrát se o ceně nepřeli. U dveří si ještě upřesnili, že do salonu může zavolat přímo jemu a nemusí používat internetové objednávání. Zdeněk odešel včas, jak si ráno naplánoval. Cestou k autu z toho ale neměl takovou úlevu, jakou čekal.
V salonu bylo potřeba uvolnit křeslo
Na začátku listopadu přišel pan Kříž do salonu. Objednal se na středeční dopoledne, kdy ho mohl přivézt syn. Zdeněk mu předem vysvětlil, kde se dá na chvíli zastavit, a ten den ho několikrát vyhlížel přes výlohu. Pan Kříž dorazil o deset minut dřív, v kabátě, který doma visíval v předsíni. Rozhlédl se po nových zrcadlech a pochválil světlo. Zdeněk mu pomohl kabát pověsit. Byl rád, že přišel, a současně cítil rozpaky, když ho usazoval mezi ostatní zákazníky.
U stříhání pan Kříž navázal na výtah. Tentokrát měli v domě potíže s novými dveřmi. Zdeněk poslouchal, ale kolegyně se ho potřebovala zeptat na dodávku barev a vzápětí zazvonil telefon. Když se vrátil ke křeslu, nevzpomněl si, kde vyprávění skončilo. Pan Kříž už pokračovat nezačal. Zajímal se, jestli se Zdeňkův táta zabydlel, a po krátké odpovědi se podíval na muže, který si právě sedal do čekacího koutu. Zdeněk měl do dalšího objednání ještě pár minut, přesto už oba mluvili méně.
Po zaplacení zůstal pan Kříž stát u pultu. Z kapsy vytáhl telefon a zavolal synovi, že může přijet. Zdeněk mu chtěl říct něco osobnějšího, ale další zákazník už odkládal bundu. Stihl se jen zeptat, zda má rovnou zapsat příští termín. Domluvili se na středu za pět týdnů. Když pan Kříž odešel, Zdeněk se obrátil k dalšímu muži a zeptal se, jak si přeje ostříhat. Teprve při tom si uvědomil, že pan Kříž dnes vůbec nezmínil svou ženu. Doma o ní při každé návštěvě aspoň chvíli mluvili.
