Článek
„Ty si zase myješ obličej?“ zavolal Michal.
Seděla jsem na záchodě a sledovala proud vody v umyvadle. V malém penzionu u Třeboně bylo všechno slyšet. Za dveřmi stála postel, na posteli ležel můj přítel a já právě potřebovala provést něco, co mělo v jeho přítomnosti pokud možno zůstat jen teoretickou možností.
„Jo,“ odpověděla jsem.
Bylo to potřetí za odpoledne. Kdybych si opravdu pokaždé myla obličej, už by mi na něm nezbylo nic, co by šlo umýt.
Soužití s dobře utajeným provozem
S Michalem jsme spolu pět let. Zná moje výplatní pásky, ví, že někdy jím nastrouhaný sýr přímo ze sáčku, a jednou mi držel vlasy, když jsem po firemním večírku přecenila své schopnosti.
Na začátku bylo pouštění vody úplně přirozené. Chodili jsme spolu krátce, každá návštěva jeho bytu měla trochu slavnostní nádech a já si předem kontrolovala i ponožky. Nebyla jsem připravená ukázat mu všechno jen proto, že jsme spolu už spali.
Potom jsme se sestěhovali. Přestala jsem se líčit před snídaní, koupila si pohodlné domácí kalhoty a dovolila mu vidět, jak vypadám při vyndávání vlasů z odpadu.
Kohoutek zůstal.
Časem jsem přidala další opatření. Když běžela televize, bylo vhodné využít příležitosti. Pokud si Michal zavolal s kamarádem, měla jsem několik bezpečných minut. Nejlepší byla chvíle, kdy šel vynést tříděný odpad. U kontejnerů se pravidelně zastavil na kus řeči se sousedem.
Nikdy jsem toho souseda neměla radši.
Romantický pobyt má tenké dveře
V penzionu žádné kontejnery nebyly. A Michal neměl důvod opouštět pokoj, když jsme si konečně zaplatili dvě noci, během kterých nemusíme nikam spěchat.
Po příjezdu jsme si dali kávu, prošli se kolem rybníka a vrátili se odpočívat. Michal si sundal boty, natáhl se na postel a zeptal se, jestli nechci ležet vedle něj.
Chtěla jsem. Jen jsem nejdřív potřebovala být chvíli někde, kde on nebude.
Poslala jsem ho na recepci zjistit, od kolika je snídaně. Ukázal mi cedulku na dveřích. Bylo to na ní napsané. Ani na pivo se mu nechtělo. Při rezervaci jsem se těšila hlavně na to, že budeme dva dny pořád spolu.
Nakonec jsem odešla do koupelny, pustila vodu a řekla, že si opláchnu obličej. Už před chvílí jsem si ho údajně oplachovala po procházce, předtím po cestě autem. Michal se zeptal, jestli mi není špatně.
„Není. Jen se chci trochu osvěžit.“
Za dveřmi bylo ticho. Zrovna když jsem potřebovala, aby šustil sáčkem, telefonoval nebo si pustil televizi, rozhodl se zřejmě dokonale relaxovat.
Otočila jsem kohoutkem víc.
„Nemáš tam něco rozbitýho?“
Zavřela jsem oči. Na chvilku mě napadlo říct, že ano. Jenže by přišel pomoct.
Přiznání přes dveře
„Michale, já potřebuju na záchod.“
Vyslovila jsem to potichu. Kohoutek pořád běžel, takže jsem to musela zopakovat hlasitěji, než by mi kdy bylo příjemné.
„Tak běž,“ odpověděl.
„Já už tady jsem.“
Chvíli mlčel.
„A chceš, abych odešel?“
Mohla jsem říct, že ne. Místo toho jsem se zeptala, jestli by se přece jen nešel podívat dolů.
Slyšela jsem, jak vstává. Pak zašustila bunda a cvakly dveře pokoje. Zavřela jsem vodu. Před chvílí mě rozčilovalo, že mi nepomáhá. Přitom jsem mu opakovala, že si jen oplachuju obličej.
Když se vrátil, měla jsem v ruce telefon a tvářila se, že něco důležitého čtu. Položil na stolek dvě lahve vody.
Řekla jsem mu, že se stydím, když je všechno slyšet. Čekala jsem smích. Nebo ujištění, že po pěti letech už je to přece jedno, což by mi v tu chvíli taky moc nepomohlo.
„To jsi mi mohla říct,“ odpověděl.
„Právě že nemohla.“
Přikývl. Potom se zeptal, jestli proto doma pořád pouštím vodu.
Podívala jsem se na něj. Pět let jsem se snažila něco nenápadně zakrývat zvukem, který se pravidelně rozléhal po celém bytě.
Všiml si. Jen se neptal.
Pořád potřebuju zavřené dveře
Druhý den ráno jsem se ještě přistihla s rukou na kohoutku. Nechala jsem ji tam chvíli ležet. Pak jsem místo vody požádala Michala, jestli mi dá pár minut.
Oblékl se a šel dolů pro kávu. Když jsem za ním přišla, neptal se, co mi tak dlouho trvalo. Posunul ke mně hrnek a ukázal na snídaňový lístek.
Doma vodu někdy pustím pořád. Hlavně když Michal telefonuje v předsíni, hned vedle dveří. Jen už se kvůli tomu nesnažím organizovat jeho nákupy.
Minulou sobotu se zeptal, jestli nemá dojít pro rohlíky. Chvíli jsem přemýšlela, jak to chápat.
„Nemusíš,“ řekla jsem. „Máme chleba.“
Vzal si z linky dva krajíce a odnesl je do obýváku. Já šla do koupelny a zavřela dveře. Potom jsem je zase pootevřela.
„A pusť si klidně tu televizi.“
