Článek
Je mi dvaapadesát a po rozvodu jsem žila čtyři roky sama. S Petrem jsme se od letošního jara scházeli většinou o víkendech. Bydlel na opačném konci Brna, oba jsme pracovali a společné bydlení zatím ani jeden nenavrhoval. Vyhovovaly mi sobotní nákupy, výlety i večery u něj v kuchyni. Dokázali jsme tam sedět dlouho po jídle a povídat si, přestože už dávno nebylo co uklízet.
Přes týden mi ale chyběl. Posílal občas fotografii z procházky nebo zprávu, v kolik pro mě v pátek přijede. Já mu chtěla říct, že se kolegyně vrátila po nemoci nebo že jsem cestou domů potkala našeho společného známého. Nebyly to důležité události. Právě proto mi připadalo přirozené říkat je člověku, se kterým jsem chodila, a nečekat s nimi několik dní.
Domluvili jsme si půl deváté
Když jsem mu večer zavolala, často telefon nezvedl. Ozval se později a vysvětlil mi, že ho nechal v předsíni a četl si. Pracoval jako vedoucí menšího servisu a přes den mu volali zákazníci i zaměstnanci. Doma chtěl mít klid. Rozuměla jsem tomu, ale pokaždé mě zamrzelo, jak snadno do toho potřebného klidu zahrnul také mě.
Jednou v neděli jsem mu to řekla při cestě z oběda. Nechtěla jsem dlouhé hovory, jen pravidelné spojení. Petr navrhl půl deváté, kdy už obvykle mívá po večeři. Zeptala jsem se, jestli opravdu každý večer. Přikývl a vzal mě za ruku. Brala jsem to jako drobnou dohodu, kterou jsme vyřešili něco, co jinak zbytečně kazilo dobrý vztah.
První týden jsem se na tu chvíli těšila. Uklidila jsem nádobí, uvařila si čaj a zavolala. Petr vyprávěl o práci a já o své kanceláři. Potom začaly přicházet večery, kdy jsme oba odpovídali hlavně na otázky. Co jsi jedl, jak bylo v práci, půjdeš už spát. Slyšela jsem v pozadí televizi a čekala, jestli ji ztlumí sám. On se zase několikrát zeptal, zda mu potřebuji říct ještě něco.
Začala jsem si schovávat drobnosti
Přes den jsem si občas poznamenala do mobilu něco, co by ho mohlo pobavit. Večer jsem poznámky procházela a vybírala, čím začnu, aby se rozhovor hned nezastavil. Připadalo mi trapné, kolik příprav věnuji obyčejnému telefonátu. Když pak Petr po osmi minutách řekl, že je unavený, měla jsem vztek i kvůli tomu, jak jsem se na náš hovor celý den těšila.
Jednou jsem se odmlčela uprostřed věty, protože jsem slyšela, jak přesouvá talíře. Zeptal se, co se stalo. „Nic. Počkám, až budeš mít čas.“ Položil nádobí a ztichl. Pak řekl, že právě čas má, jen u toho dával věci do myčky. Věděla jsem, že jsem to někdy dělala také. Přesto jsem se ten večer nedokázala vrátit k tomu, co jsem mu původně chtěla vyprávět.
V sobotu jsme spolu přitom zase dokázali celé odpoledne mluvit. Začala jsem si jeho chování přes týden vysvětlovat tím, že se málo snaží. Říkala jsem si, že deset minut přece člověk druhému věnovat může. Až později mi řekl, že už před půl devátou býval nervózní. Přerušil čtení nebo vypnul televizi a přemýšlel, za jak dlouho bude moci hovor ukončit, aniž by mě zklamal.
Nešlo jen o telefon
Jednu neděli na začátku října jsme u mě pekli brambory a vybírali, kam bychom příště vyrazili. Zavolala mi kamarádka Irena. Odmítla jsem hovor a napsala jí, že se ozvu zítra. Petr se zeptal, jestli ho nemusím vzít. Řekla jsem, že se nic neděje a chci teď být s ním. Znovu otevřel troubu a podíval se na brambory, které kontroloval před chvílí. Potom si sedl zpátky ke stolu.
„Ty kvůli mně všechno ostatní odložíš a ode mě čekáš totéž, viď?“ zeptal se. Přiznala jsem, že ano, aspoň na chvíli každý den. Nechtěla jsem přece celý večer. „Já tě mám rád i večer, kdy ti nezavolám,“ řekl. Věřila jsem mu. Jen mi to nepomáhalo v těch večerech, kdy jsem o něm nic nevěděla a měla chuť se o něco podělit. Chvíli jsme mlčeli a potom jsem se zeptala, jestli bychom se nemohli častěji vidět.
Zkusili jsme místo povinných hovorů krátká setkání. V úterý jsem jela po práci k němu na večeři. Kvůli zpoždění jsem dorazila skoro v sedm a v devět už hledala spoj domů, protože jsem druhý den vstávala brzy. Další týden přijel on ke mně, ale celou dobu zíval. Nabídla jsem mu, ať zůstane přes noc. Potřeboval však ráno vyzvednout kolegu a neměl u mě ani čisté oblečení.
Tři týdny jsme střídali dny, přesouvali nákupy a snažili se být spokojení s krátkým časem mezi prací a cestou domů. Když Petr jednu středu setkání zrušil, řekla jsem mu, že to nevadí. Pak jsem mu večer stejně zavolala a vyčetla mu, že pro náš vztah hledám místo hlavně já. Nezvýšil hlas. Připomněl mi pondělí, kdy přijel a já dodělávala podklady na poradu. Měl pravdu a já se zastyděla.
Další termín jsme už nehledali
Na konci října jsme se sešli u něj. Tentokrát jsem neměla tašku na přespání. Řekla jsem, že se nechci pořád hlídat, abych od něj nechtěla příliš mnoho. Petr odpověděl, že zase nechce každý večer přemýšlet, jestli mě dostatečně ujistil. Dlouho jsme seděli u nedopité kávy. Žádný z nás už nenavrhl jiný den ani kratší hovory. Nakonec jsme se dohodli, že spolu dál chodit nebudeme.
Při loučení jsem se ho zeptala, jestli se mu ulevilo. Přikývl, ačkoli ho to viditelně stálo úsilí. „Ale budeš mi chybět,“ dodal. Nechtěla jsem mu slíbit, že můžeme být kamarádi a občas si zavolat. Nedokázala bych takový hovor brát stejně jako telefonát s Irenou. Petr mě doprovodil k tramvaji. Když přijela, rozloučili jsme se a on zůstal na zastávce.
Teď už si na půl devátou nic neschovávám, ale někdy se v tu dobu stejně podívám na telefon. Přes den mi kamarádky píšou a s dcerou se vídám pravidelně. Nechybí mi tedy lidé, kterým bych mohla zavolat. Chybí mi Petr a možnost říct mu ještě ten den, co se mi přihodilo. Pořád mě mrzí, že nám bylo tak dobře o sobotách a že to pro společný vztah nestačilo.
