Článek
V pondělí jsem měla jít na pohřeb kamarádky Hany. Znaly jsme se od učiliště a ještě v lednu jsme plánovaly, že spolu na jaře vyrazíme do Luhačovic. Teď jsem stála před skříní a řešila, že mám jen zelenou zimní bundu a světlý baloňák.
Černé šaty visely vyžehlené na dveřích. Zkoušela jsem přes ně bundu a připadala si, jako bych se chystala na nákup. Pak jsem se za tu myšlenku zastyděla. Hana by mi nejspíš řekla, ať si vezmu něco teplého a neblázním.
Když zazvonil kurýr, měla jsem ještě na nohách punčochy a na sobě staré tričko. Čekala jsem šedý svetr z bazaru. Převzala jsem balík a otevřela ho nůžkami dřív, než jsem si přečetla štítek.
Kabát byl těžký, měkký a skoro nový. Sáhla jsem na límec, potom si ho přehodila přes ramena. V zrcadle na chodbě jsem najednou vypadala tak, jak jsem chtěla. Upraveně. Jako někdo, kdo zvládne vejít do obřadní síně a pozdravit Hanina manžela.
Teprve pak jsem na obalu našla jméno Jana Šedivá. Naše adresa, jiný byt. Paní Šedivou jsem neznala, musela se přistěhovat nedávno.
Složila jsem kabát zpátky do sáčku. Stačilo donést ho o patro níž, číslo bytu tam bylo napsané. Místo toho jsem se šla nalíčit.
Před odchodem jsem se pro něj vrátila. Klíče a kapesníky jsem dala do kabelky, aby v kapsách nic nezůstalo. Na ramínku u dveří jsem nechala připravený sáček. Po návratu kabát zase zabalím a zazvoním dole.
Zadrhnutý rukáv
Cestou ze hřbitova jsem přidržovala starší spolužačce branku. Rukáv se zachytil o vyčnívající kus kovu. Trhla jsem rukou a uvnitř něco krátce zapraskalo.
Na svrchní látce nebylo nic vidět. Až doma jsem našla povolený šev podšívky u průramku. Rozevíral se v délce mojí dlaně. Zůstala jsem stát v předsíni s kabátem obráceným naruby.
Napadlo mě, že ho sešiju. Vytáhla jsem krabičku s nitěmi, přiložila k látce černou a zase ji odložila. Neuměla jsem to tak, aby po mně nezůstal hrbolatý šev. K sousedce jsem ten večer nešla.
V úterý večer někdo zazvonil. Přede dveřmi stála žena přibližně mého věku a držela telefon.
„Nezůstal u vás včera balík? Kurýr si pamatuje, že ho dal tady ve třetím patře.“
Ustoupila jsem. Kabát pořád visel na ramínku u botníku.
„Otevřela jsem ho omylem. Taky jsem čekala zásilku.“
Usmála se a natáhla po něm ruku. Musela jsem říct i to další.
„Je tam bohužel rozpáraná podšívka. Nechám ji opravit.“
Ruka jí klesla. Otočila kabát a chvíli si povolený šev prohlížela.
„Jak se to stalo?“
„Zachytila jsem rukáv,“ řekla jsem. Znělo to, jako bych ho mohla zachytit při vybalování. Neopravila jsem ten dojem.
Nabídla jsem, že jí kabát zaplatím a nechám si ho. Hned mi připadalo snazší poslat peníze než stát vedle ní a sledovat, jak prstem zkouší podšívku.
„Já ho ale nechci prodat.“
Přes bazar ho hledala několik týdnů. Potřebovala širší ramena a dlouhé rukávy, což se jí za cenu, kterou mohla dát, shánělo špatně. V pátek měla pracovní pohovor. První po letech, kdy byla doma s matkou.
„V bundě tam samozřejmě můžu,“ dodala. „Jen jsem chtěla mít něco jiného.“
Podívala jsem se na svou zelenou bundu na sousedním háčku.
Co jsem neřekla
Dohodly jsme se, že ráno zajdeme ke švadleně na náměstí. Jana mi nechala číslo a kabát si zatím odnesla. Teprve když byla pryč, všimla jsem si prázdného sáčku, který jsem jí ani nenabídla.
Ve středu jsme se před opravnou sešly spolu. Švadlena podšívku prohlédla a slíbila opravu do čtvrtečního odpoledne. Zaplatila jsem zálohu a požádala, aby volala mně. Jana nic nenamítala.
Celý další den jsem čekala na telefon. U počítače v práci jsem se přistihla, že si sahám pod paži, jako by povolený šev byl na mém oblečení. Pokaždé jsem si vybavila Janin pohled na podšívku.
Když byla oprava hotová, doplatila jsem cenu, vyzvedla kabát a napsala Janě. Domluvily jsme se, že jí ho večer donesu. Pověsila jsem ho doma přes židli a sedla si k Hanině smutečnímu oznámení. Pořád leželo mezi účtenkami na kuchyňském stole.
Měla jsem pro Janu připravenou větu o těžkém dni. Čím déle jsem na oznámení hleděla, tím méně jsem ji chtěla použít.
Večer mi otevřela ještě s utěrkou v ruce. Podala jsem jí kabát a ukázala opravené místo.
„Musím vám říct, že jsem ho měla na sobě. V pondělí na pohřbu. Věděla jsem už, že není můj.“
Utěrku pomalu přeložila.
„Takže jste si ho vzala ven?“
Přikývla jsem. Omluvila jsem se. Jana zkontrolovala rukávy, potom si kabát oblékla. Na ní seděl přesněji v ramenou. Sáhla do kapes a zapnula knoflík.
„Děkuju za opravu,“ řekla.
Popřála jsem jí na pátek hodně štěstí a odešla o patro výš.
Doma jsem uklidila krabičku s nitěmi. Když jsem pak hledala v kabelce klíče, vytáhla jsem i zmuchlaný kapesník z pohřbu. Položila jsem ho vedle oznámení. Na Hanině fotografii byl stejný účes, který si nechala udělat před naším posledním výletem. Tehdy jsme kvůli kadeřnici málem zmeškaly autobus.
